Čimčarára čimčimčim - Passer domesticus
Vrabec – zní to tak všedně, obyčejně. Ještě do nedávné doby tomu tak opravdu bylo. Mnohasethlavá hejna těchto opeřenců se každoročně dělila o sklizeň se zemědělci, kteří jim na oplátku vymysleli mnoho káravých přízvisek od „štilip“ až po „škudlivec“. Ovšem časy se mění a vrabec již zdaleka není tím obyčejným všudypřítomným ptákem, který byl v minulosti všemi dostupnými metodami huben. Není tedy divu, že byl ČSO zvolen za ptáka roku 2003 a v současné době se jedná o druh vyžadující další sledování.
Rozšíření
Vrabce domácího můžeme v dnešní době potkat téměř po celém světě s výjimkou polárních a tropických oblastí. Z původní domoviny (Přední a Střední Asie, podle jiných hypotéz Středomoří) se společně s pěstováním obilí rozšířil do zbytku Eurasie. Člověk jej následně rozšířil na ostatní kontinenty.
Hnízdění
Vrabec domácí hnízdní v našich podmínkách 3x až 4x do roka, v období od dubna do září (ojediněle bylo zjištěno i hnízdění v zimním období - klasický příklad ovlivnění biorytmů zvířat soužitím s člověkem - teplo + dostatek potravy). Jeho hnízda najdeme především na budovách i uvnitř stavení (různé výklenky, větrací otvory atd.), často bývá velmi agresivní a zmocňuje se hnízd jiných druhů ptáků, zvláště pak jiřiček, břehulí nebo rorýsů. I své hnízda si usilovně brání.. Někdy ho vezmou pod svá křídla i čápi, kteří ho nechají vykonávat svou rodičovskou povinnost ve spodní části vlastního hnízda. Hnízda se většinou nenachází dál než 1 km od nejbližších stavení. Základní stavební materiál - sláma, seno a úlomky rostlin, bývá při tvorbě hnízda doplněn provázky, papírky, peřím a podobným materiálem. Snůška čítá 4 – 5 vajec, inkubační doba je 11 – 14 dní. Vejce zahřívají a mláďata krmí oba rodiče.
Čím se živí?
Vrabce lze označit za typický synantropní druh vázaný svým životem na lidská sídla. Přidružil se k člověku zřejmě v dobách, kdy člověk, jakožto zemědělec, začal pěstovat obilí a prostřel tak vrabci co hrdlo ráčí. V potravě vrabce převažuje rostlinná složka. Hlavní součástí jídelníčku jsou semena obilí, dále pak kukuřice, slunečnice, mák a semena různých plevelů. Doplňkově pojídá také zelené části rostlin (pupeny, salát aj.) a plody (bez černý, ostružiny aj.). Živočišná složka je zastoupena téměř výhradně v potravě mláďat. Dospělí ptáci v době péče o mláďata sbírají bezobratlé na stromech, v keřích a dokáží i ulovit kořist v letu.
Proč ubývají?
Člověk v minulosti poskytl vrabci střechu nad hlavou i hojnost potravy. Ten se mu tak stal oddaným společníkem. V současné době se ale potřeby a životní styl člověka a jeho průvodce rozcházejí. Především ve městech ubývá přirozených úkrytů pro ptactvo ve formě neudržované zeleně na úkor přesně střižených keřů s ideálním trávníkem. Ptáci musí překonávat větší vzdálenosti při obstarávání potravy nejen pro svá mláďata, ale i pro sebe sama. Zároveň jsou vystavováni vyššímu riziku, ať už je to střet s dopravním prostředkem či útok predátora. Dále v tomto biologicky sterilním prostředí nenacházejí ptáci dostatek materiálu pro stavbu hnízd. Nekonečné asfaltové lány znesnadňují ptákům také hledání napajedel nebo provádění pravidelné prachové či vodní koupele. I na první pohled nevinné balení odpadků do igelitových pytlů zamezuje vrabcům přístupu k potravě. Je paradoxem, že dnešní společnost potravinami vyloženě plýtvá, ale vrabci se k těmto zbytkům dostat nemohou. Na vesnicích je pro vrabce zřejmě nejznatelnější změnou ubývání živočišné výroby. Přikrmování „vrabčáků“ s domácími zvířaty lze považovat za jeden z hlavních zdrojů potravy pro tyto malé tvory. Také rušením zemědělských družstev ubývá nejen zdroj přiživení se, ale i mnoho hnízdních příležitostí. Zároveň dnešní bezezbytková manipulace se zrním má vliv na snížené stavy živočišného druhu, který je v současné době na zbytcích vyprodukovaných člověkem značně závislý. Svou roli hraje i používání zahradní chemie cílené na hubení hmyzu, jakožto potravy mláďat.
Jak je poznáme?
Vrabec domácí se v dálce jeví jako poměrně nenápadný zavalitý pták, ale při bližším pohledu, zvláště pak na samce, jde o poměrně pestře zbarveného ptáka. Má krátký zobák, poměrně dlouhá křídla a krátký ocas. Mezi oběma pohlavími je znatelně vyvinutý sexuální dimorfismus. Samec má špinavě šedou břišní část těla, svrchní stranu hnědou v různých odstínech s černými skvrnami a jednou větší bílou v úrovni hrdla. Od samice jej rozeznáme také díky černé skvrně na hrdle a černému proužku na hrdle. Samice jsou znatelně méně nápadné, šedohnědé, svrchu tmavší. Mladí ptáci jsou zbarveni stejně jako samice. V létě mají obě pohlaví modročerný zobák a hnědé končetiny, v zimě zobák nažloutle hnědý. V České republice si jej můžeme snadno splést s menším a štíhlejším vrabcem polním, který má na rozdíl od vrabce domácího kaštanově hnědou čepičku a černou skvrnu na lících.
Jak jim pomoci?
Obrázek o pomoci vrabci si asi každý dokáže udělat sám. Za hlavní principy lze považovat střídmost v honění se za estetickým dojmem našeho okolí a v zimě přihodit nějaké to obilí na krmítko. Zkrátka si občas vzpomenout na vrabčáky a říci si: „Mají tu kde bydlet a mají co jíst?“.
Prosím všechny aby se ke keši chovali s největší opatrností a citem, ať Vám dlouho vydrží, rovněž prosím o řádné maskování.