„Inventas vitam iuvat excoluisse per artes“
21. 10. 1833 se Stockholmu narodil Alfred Nobel. Otec, inženýr, podnikatel a vynálezce zbankrotoval v době narození syna, a tak se rodina odstěhovala do Petrohradu. Alfred nejprve na základní soukromé škole studoval přírodní vědy, jazyky a literaturu a již v sedmnácti letech mluvil plynně několika světovými jazyky. Nejvíce jej zajímala anglická literatura, poezie a z přírodních věd chemie a fyzika. Právě studium chemie mladého vynálezce přivedlo k zájmu o výbušninu nitroglycerin, u které chtěl zajistit kontrolovanou výbušnost. Bohužel při pokusech zahynulo několik lidí, včetně bratra Emila. Bezpečná varianta nitroglycerinu – dynamit byl patentován v roce 1867. Nobel byl mylně přesvědčen, že právě tato vysoce účinná výbušnina dokáže zabránit válkám. Nobela však zajímaly i další chemické materiály, např. syntetický kaučuk, usně či hedvábí. Celkem bylo na jeho kontě 355 patentů. V listopadu 1895 sestavil po prohlídce u kardiologa v Paříži neobvyklou závěť, rozhodl se založit fond, z jehož úroků by byly vypláceny každoročně ceny těm, jejichž činnost přinesla lidstvu největší užitek. Oceněny měly být největší objevy v oborech fyziky, chemie, fyziologie a medicíny, za literární dílo a propagaci bratrství a míru mezi národy.
A nyní k vlastní keši, přeji příjemné nerušené počtení, při kterém snad oceníte krásu beletrie. Pozor na drobnou lest J
Ten muž, můj proklatě zpitvořený dvojník, svého vlka ovšem ochočil báječně. Vlk pozorně uposlechl každého rozkazu, psovsky reagoval na každé zavolání a prásknutí bičem, klekal si, předstíral, že je mrtvý, panáčkoval, nosil bochník chleba, vejce, kus masa, košík poslušně a způsobně v tlamě, musel dokonce zvednout a v tlamě přinést bič, který krotitel upustil, a vrtěl přitom nesnesitelně podlézavě ohonem. Pak vlku ukázali králíka a bílé jehňátko a on sice cenil zuby a tekly mu sliny, jak se třásl samou touhou, avšak zvířat krčících se strachy k zemi se vůbec nedotkl, nýbrž na rozkaz přes ně přeskočil elegantním obloukem, dokonce si mezi zajíčka a jehně lehl, objal je předními tlapami a tvořil s nimi dojemnou rodinku.
Před Nelahozevsí, kde pískovcové skály na stráni prudce se svažují k Vltavě, zoufali si jednou milenci. Byli mladí. Je to dávno. Dneska by se to těžko mohlo stát. Jedna z těch skal, ožehlá kouřem lokomotiv, má podobu lidské lebky. V jejích začouzených očích hnízdili divocí holubi. Skočili z loďky v místech, kde je tmavý proud. Loďku později našli převrácenou až u zdymadel. Na úzké cestě nad řekou bylo plno. Hledali je už celý den. Vodo, vrať nám ta těla, vrať je, už je čas a brzo bude večer! Bidla s háky dlouho bloudila, ohmatávajíce marně kamenité dno. Našli je k večeru. Leželi v těsném objetí, spoutáni chladnou stuhou vod.
„Vím, ceasare, že netrpělivě očekáváš můj příjezd a že tvé věrné srdce přítele touží ve dne v noci po mně. Vím, že bys mě zahrnul dary, svěřil mi praefekturu praetorie a Tigellinovi bys doporučil, aby dělal to, k čemu ho stvořili bohové, totiž pohaněče mulů na tvých statcích… Ne nemysli si, že mě znechutilo to, že jsi zabil matku, ženu a bratra, že jsi spálil Řím a poslal do Erebu všechny poctivé lidi ve svém impériu. Ne, můj Kronův pravnuku! Smrt je údělem lidského rodu a jiné činy nemohl od tebe nikdo očekávat. Ale mrzačit si k tomu všemu po celá léta uši tvým zpěvem, vidět tvé domitiovské tenké nohy, zmítající se v pirrhickém tanci, poslouchat tvou hru, tvé recitace, tvé básně, ty ubohý předměstský poeto, to bylo nad mé síly a vzbudilo ve mně touhu po smrti.“
Odtrhl jsem se od mraků, které podle všeho měly dnes prázdno, vzchopil jsem se, jediným pohybem jsem vytrhl zpod šlí paličky a nahlas a důrazně jsem se jal bubnovat takt oné písně. Jenže ta banda za mnou pro to neměla smysl, ani uši. Jenom slečna Spollenhauerová na mne povzbudivě kývla, usmála se na hejno matek přilepené u zdi, zejména na mamku mrkla, což já jsem pochopil jako znamení k dalšímu klidnému, pak stále složitějšímu bubnování, v němž se uplatnily veškeré mé efekty. Banda za mnou už se dávno přestala překřikovat. Již jsem si představoval, že můj buben přejímá vyučování, učí, z mých spolužáků dělá mé žáky, když tu si Spollenhauerka stoupla před mou lavici a usmívajíc se nijak nešikovně, spíš v sebezapomnění, zadívala pozorně na mé ruce a paličky, ba pokusila se dokonce vyťukávat spolu se mnou můj takt, na chvilku vypadala jako nikoli nesympatické starší děvče, které zapomenulo na své učitelské povolání a uniká své existenční karikatuře, stává se lidským, tj. dětským, zvědavým, mnohovrstevnatým, amorálním.
Kocourovo chování básníka natolik vyvedlo z míry, že zůstal strnule stát na rohu před obchodem s lahůdkami. Daleko víc ho však udivilo, jak reagovala průvodčí. Sotva uviděla kocoura, jak leze do tramvaje, vykřikla zlostně: „Kocoury nevozíme! Kocouři sem nesmí! Jedeš! Marš dolů, nebo zavolám milici!“ Ani průvodčí, ani cestující nepřekvapovala sama podstata věcí: že kocour leze do tramvaje, na tom by ještě nebylo nic divného, ale že chce platit! Kocour se projevil nejen jako zvíře placení schopné, ale i disciplinované. Když ho průvodčí poprvé okřikla, poslušně přerušil nástup, seskočil ze stupátka, usadil se na refýži a třel si desetníkem vousy. Sotva průvodčí zatáhla za šňůru a tramvaj se rozjela, počínal si jako každý, koho vyhánějí z tramvaje, ale kdo se přesto potřebuje někam dostat. Čekal, až projedou všecky tři vagóny, vyhoupl se na spojnici posledního, zachytil se drápy jakési hadice, která trčela ze stěny, a odjel i s ušetřeným desetníkem.
V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se do základů zachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní přerušilo rachot výbuchu a křik věřících a nemajíc se kdy bát nebo trpět, vrhla se, aby ho jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích.
"Chudáček praprababička," řekla Amaranta…, „samým stářím nám umřela."
Úrsula se polekala. "Já jsem přece živá!" prohlásila.
"Tak vidíš," řekla Amaranta..., "už ani nedýchá."
"Já přece mluvím!" vykřikla Úrsula.
"Už ani nemluví," řekl Aureliano. "Umřela jako cvrček."
Pod tíhou důkazů se Úrsula vzdala.
50 26 (?+4) (?-4) (?-6)
14 22 (?+4) (?-6) (?+6)
Citovaný zdroj: L., M. a M. Sodomkovi: Kronika Nobelových cen. Euromedia Group, Praha 2004.