„Non quam diu, sed qam bene“ (tj.česky: „ne jak dlouho, ale jak dobře“) býval nápis na starých slunečních hodinách a upozorňoval kolemjdoucí, že nezáleží na tom jak dlouho, ale jak dobře žijí; tento výrok můžeme dobře vztáhnout i na Kytlice. Vedle obcí s jejichž jménem se setkáváme již v raném středověku a pyšnících se památkami zapsanými v českých i mezinárodních seznamech, může na první pohled malá obec v Lužických horách působit jako chudá příbuzná. Jako v mnoha jiných případech i tady ale první zdání klame.
První zprávy o sklářské výrobě v lokalitě označované Falknov pocházejí z 15. století, v 17. století vznikl i Dolní Falknov a postupně tu kolem hutí vyrůstala vesnička s lidmi nacházejícími skromnou obživu kromě sklářství hlavně v pilách a mlýnech. Nicméně uplynula ještě hezká řádka let, než se sklářský podnikatel Jan Josef Kittel roku 1757 rozhodl požádat majitele zdejšího panství hraběte Kinského o povolení vybudovat novou osadu nad údolím říčky Kamenice. Vrchnost žádosti promptně vyhověla a pro rychle rostoucí vesnici, jejíž obyvatelé se těšili určitým hospodářským výhodám, se brzy vžil název Kittelwitz, zkráceně Kittlitz a česky Kytlice, což znamená „ves lidí Kittlových“. Zvětšující se aglomerace již na konci 18. století získala vlastní školu (1766) a kostel, o jehož stavbu se nejvíce zasloužil zdejší rodák biskup Antonín Bernard Gürtler, působící tehdy jako zpovědník neapolské královny. Roku 1777 byl položen základní kámen a již od r. 1782, kdy došlo ke slavnostnímu vysvěcení, tvoří pozdně barokní kostel sv. Antonína Paduánského výraznou dominantu obce i jejího okolí. Tělesné potřeby žíznivých sklářů zase uspokojoval prosperující místní pivovar.
Nedávno vzniklá vesnice tak brzy svým významem předstihla své starší předchůdce a celá aglomerace zažívala během 19. století rozvoj umocněný od roku 1869 železnicí spojující Děčín s Varnsdorfem. Působila zde řada spolků (ochotnický, veteránský, pěvecký, střelecký a samozřejmě také sbor dobrovolných hasičů), byla zřízena pošta, zavedeno telegrafní spojení a telefon. Po první světové válce pak konečně došlo i k elektrifikaci. Blahobytu obce přispíval po roce 1918, kdy již přestaly pracovat sklárny, také rodící se turistický ruch a unavení obyvatelé měst přijížděli obdivovat krásy zdejšího okolí. Pro jejich pohodlí a zábavu vznikaly ubytovací hostince, bylo vybudováno koupaliště s turistické cesty.
Těžkou ránu utrpěla obec, stejně jako celé pohraničí, během druhé světové války a v letech následujících. Německé obyvatelstvo bylo násilně vystěhováno, sklářská výroba se neobnovila. Během roku 1949 byly doposud správně samostatné osady spojeny do jedné s dnešním názvem: Kytlice.
Ochranný genius loci ale nad Kytlicemi bděl i v této těžké době. Zdevastovaná vesnice se stala předmětem zájmu řady známých pražských herců a umělců, kteří kupovali zničená stavení a citlivě je přestavovali na rekreační chalupy. Tak začala nová éra Kytlic jako „chalupářské“ vesnice proslavené řadou zvučných jmen české kultury. Po roce 1989 se pak znovu rozběhl i kulturní život obce. Obnovila se činnost ochotnického spolku, pro děti hraje loutkové divadlo, v kostele jsou pořádány koncerty komorní hudby, v budově staré školy vystavují s Kytlicemi spojení výtvarníci apod.
Bilanci dosavadního „dobře“ (abychom se vrátili k úvodnímu citátu) podala reprezentativní výstava a další akce pořádané roku 2007 u příležitosti 250. jubilea Kytlic, věřme, že stejně dobré bude i další „dlouho“.
autor textu: Jiří Rak
Podrobně: Hana Slavíčková – František Cvrk, Kytlicko. Sklářské vesnice na horní Kamenici. Mlýny, Kytlice, Falknov, Dolní Falknov, Děčín 1993.
výpočet finálky:
N 50° (A-7).(B+278)'
E 14° (C-23).(D+542)'
PS: finální souřadnice se můžou jevit nepřesné (cca +- 20m), vzhledem k hustotě stromů byly interpolovány z několika měření na různých přístrojích.