V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes.
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today... .
Ogaři a poklad
pověst z knížky O čem si vyprávjajú Karlovjané od Heleny Mičkalové
Na konci Babskéj je skala a pod ňú prý poklad. Snáď ho tam schovali zbojníci. Bylo jích tehda dvanásť. Nechodili po zboji edem v Karlovicách, ale vydávali sa aj ďaléj. Nakonec zbojníkúch pochytali a odvezli do Olomúca. Všecí měli byť oběšení. Hdyž už jích vedli, jeden zakřičál: „Je-li tu nehdo z Karlovic? Na konci Babskej je skala, pod ňú poklad. Na skale roste jeřáb. Hdo by měl z teho jeřába toporko k obušku a býl spravedlivý, ten poklad najde!" Jeden z Olomúca sa vydál Babskú hledať. Aj ju našél. Skalu s jeřábem hledál deléj než celú Babskú. Jeřáb hned uťal. Ten býl dolu u pníka tlustý a u vrška křivý. Zkúšál toporko udělať, ale nešlo to. Tlustý konec strúhál křivákem, aby býl tenší. Nepomóhlo nic. Nakonec sa dřevo na suku zlomilo. Nic z něho nebylo. Chodíl kolem skaly, hledál druhý jeřáb. Marno. Poklad chcél najíť bez obušku. S nepořízenú sa vrátil tam, hde vyšél. Snáď nepatřil mezi spravedlivých. O pokladu sa vědělo, ale nihdo ho nemohl dostať. Jednúc sa tam u skaly octli dvá ogárci. Byli to bratři. Poklad by sa zešél. Bídy bylo požehnaně. Tatulku zabilo v hoře a mamulka sa nazháňali, aby děcka uživili. Dělali celé dni u sedlákúch. Aj děcka musely pomáhať. Pásly u cizích dobytek, ty menší husy, větší krávy, lebo pomáhaly opatrovať děcka. Ogaři chodili po hríboch. A hleďte! Skala. Snáď to néni tá, co je pod ňú poklad! Lozili po ní. Jeden sa chytil konára, aby sa mu lepší lézlo. Konár sa ulomil a oga rec spadnul k jakéjsi důře. Bratr mu chcél pomôcť, chytil za konár, co ten druhý držál v hrsti. Býl z jeřába a celý sa ponášal na obušek. A tak ten větší ogar sa vylézl podívať, hde ho mladší ulomil. Konár rostl z pníka po větším jeřábu. Hdyž sa vrátil k bratrovi, přemýšlali obá, esli vlésť do ďúry. Rostlo kolem ní samé pcháčí. Nakonec sa rozhlédli, dodali jeden druhému odvahy a vsúkali sa do skaly. Velice sa podivili, hdyž viděli kúsek od kraja seděť kačenu. Zpod ní sa blyščaly zlaté vajca. Kačena sa zdvihla a plaščila křídlem do vajec. Tý sa rozbily a v každém býl klúč. Vtem sa kačena ztratila. Ogaři pobrali klúče a šli daléj. Došli k bráně a na téj bylo moc zámkúch. Začali zkúšať klúče, co nesli sebú. Prám sa hodily! Poodemykali, bránu otevřeli a očám nemohli uvěřit'. Byli ve velkéj síni, pylnéj peněz. Na prostředku býl kamenný stůl a na něm spál veliký pes. Ani sa nehnúl. Ogaři na nic nečekali. Nabrali, hde sa dalo, a hybaj pryč! Bránu za sebú zamkli a klúče nechali na hromádce tam, hde jích vzali. Vylézli ze skaly a hned domů. „Maměnko, nestarajte sa, je po bídě." A bylo. Maměnka, jak sa dověděli, hde ogaři k penězom došli, zakázali jím tam ešče raz jíť. Už nebylo ani proč. Bída byla pryč a cosi ostalo aj na horší časy. Děcka róstly, byly zdravé, tož měly pevné ruky a tý byly nad zlato. Ludé v dědině sa divili, hde si tak rychlo pomohli. Nakonec sa všecko prozradilo. Moc ludích sa nachodilo kolem skaly, aj po ní, ale jeřáb nenašli. Skala sa zavřela a ostatek je tam pro teho, hdo je spravedlivý a bude měť obušek z jeřába, kerý roste na skale.