V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes.
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today... .
Strach býl větší
pověst z knížky Co sa Karlovjanom stalo aj nestalo od Heleny Mičkalové
Na konci Babskej pásavali kravaři dobytek. Kolik razúch slyšeli, že v Babskej sú ďúry a v nich poklady. Prý jích tam schovali zbojníci. Tož hledali a hledali. Našli. Ďúřisko to bylo veliké, schované za hlohovým chrástem. Šlo do země hluboko. Žádný chodník, lebo aspoň cestina. Ďúra jak studňa. Kravaři sa radili, jak by sa podívali dolů. Joža donésl z domy latérňu. Zapálili ju a púščali po šňoře do ďúry. Ale sotva byla latérňa kúšček pod zemňú, svíčka v ní zhasnula. Zapálili znovu a zas to samé. Nakonec sa domluvili, že najlepší bude, aby jedného najgurážnějšího chytili za nohy a on sa podíval, esli neco uvidí. Hdyby tam býl poklad, mohli by sa proň spustiť. Žádnému sa do teho nechcého. Až Metúd. Býl najvětší, tož že to zkusí. Edem pravíl: „Dobře mňa držte, ať tam nezletím. Hdo ví, jak je to hluboké." Drželi, jak nejlepší dovédli. Domlúvili sa, že Metúd zakřičí, hdyž sa bude chceť dostať zpátky. Dlúho tam nebýl a už sa ozvál křik. Hneď ho táhali ven. Celú tú dobu křičél, až sa to rozléhalo. Sotva býl Metúd venku, začal utekať od ďúry pryč. Ostatní za ním. Utekali, co měli sily. Dobytek jím začal strečkovať. Všecko jak by sa pobláznilo. Kerýsi gazda šél hore Babskú a hdyž viděl, co sa děje, hneď utekál pro chlapy a měli co dělať, aby dobytek dali do kopy. Zaty kravaři sa vydýchali a Metúd vyprávjál: „Je to ukrutná jama. Dolu byla jakási šleda a na ní hořely tři svíčky. Za nimi ležalo psisko s očiský jak taléře. Tý očiska svítily věcéj jak tý svíčky. Psisko sa dívalo edem na mňa tak škaredě a zle, že jsem sa tak moc ešče nihdy nebál. Začal jsem křičeť. Tak sa to rozléhalo, že jsem myslel, že ohluchnu. Křik mňa mlátil do hlavy jak patykem." Ogaři mu věřili a slíbili si, že už tam nepůjdu. Gazdi pozháňali dobytek a hledali kravaře. Byli napajedění, že aj kerási pluskla. Proč sa to ale všecko stalo, nezvěděli.