V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes. Někdy bývaly poklady ukryty i v kořenech stromů, kdo ví, zda velký jilm nebo třeba jeden ze vzácných tisů, který máte na dohled, neskrývá nějakou záhadu?
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today... .
Jedla na Trojačce
pověst z knížky Co sa Karlovjanom stalo aj nestalo od Heleny Mičkalové
Hdysi šél hajný přes Trojačku. Byla skoro půlnoc, tma jak v míšku, ale noc ináč teplúčká. Nechtějaci nihde zhertovať, ostál na Trojačce. Pravíl si, že si trochu odpočine. A zí měrindu. Co tak sedí, vyšél měsíc. Před hajným byla jedla, kerú dobře znál. Byla pěkně stará. Hdysi jí větr ulomil vršek a ona si vyhnala dva. Byla silná a v rozsoše jak hdyby bylo světélko. „Snáď sa mně to zdá, lebo co," pravíl si hajný. Čím daléj sa díval do rozsochy, tým býl ohének větší a jasnější. Mohl by to byť poklad. Rozhodnul sa, že sa do rozsochy hned' podíve. Vstál a v rozsoše uviděl chlápjacko poprávjať ohének. Opravdu poklad! Zkusí ho dostať. Vylézť k rozsoše po jedli bylo hrdelné. Jedla měla haluze vysoko, kmeň býl silný. Ale vedla ní býl druhý strom, kerý měl haluze až dólu. Jedna radosť! Po něm sa hajný dostál tak vysoko, jak chcél. Pěkně do rozsochy viděl. Nerozmýšlál sa. Slézl dólu pro klobúk a znovu vijo na strom. Milý klobúk hodil do rozsochy. Objavila sa ohnivá gula, zmigala semy tamy, zaklikatila sa a géc. Nebylo jí. V tem cosi praštilo hajného, že sjel jak had ze stroma dolů a utekál, co mu nohy stačily. Větřisko bylo ukrutné, zdálo sa mu, že ho stromy připučá, tak sa ohýbaly. Konečně býl doma. Skoro vyvalil dvéři z pantúch a plaštíl sebú do jizby. Venku býl taký fučák, až v úhloch stavení vrzgalo. Druhý deň hned' zrána mu to nedalo a vypravíl sa na Trojačku. Vzál si sekyru na osekání sušky, aby po ní mohl vylézť na jedlu. Ve dně sa mu zdálo všecko, jak hdyby včera nic nebylo. Sušku osekál, přistavíl k jedli. Do rozsochy sa dostál lehko. Hleděl a hleděl. Pod klobúkem sa to blyščalo. Klobúk dál na hlavu, odvázal šatku, kerú měl na krku a udělál z ní uzel. Do něho dával zlaťáky. Klobúkem jích přikryl hodně, tož hodně z pokladu bylo jeho. Věděl, že ešče v rozsoše zbylo, ale už scestí nepokúšál.