How well do you know books, aneb jak dobře znáte knížky, je sedmá z osmi mystery keší, které budou v průběhu pár měsíců umístěny na Pardubicku. Společné pro tyto keše bude číslo, které naleznete v každé z nich. Po sečtení všech osmi čísel se vám otevřou brány ke keši bonusové – deváté.
Tentokrát je na vás, abyste poznali podle ukázek, o jakou se jedná knihu. Počet písmen v jejím (českém) názvu dosadíte místo písmene.
Aby bylo luštění o trošinku těžší, jsou zásadní jména či některé názvy v ukázkách nahrazeny písmeny. (tato písmena neznamenají žádnou šifru, jsou tu pouze proto, aby uhádnutí názvu knihy nebylo až tak primitivní)
Na úvodních souřadnicích keš samozřejmě nehledejte, ale můžete tam zaparkovat.
A=?
Nikdo nevěděl, odkud přišli, ale najednou byli v Lese: A a B. Když se C zeptal D: „Jak se sem dostali?", D řekl: „Obvyklým způsobem, jestli víš, jak to myslím, C," a C, který to nevěděl, řekl: „Aha!" Pak dvakrát kývl hlavou a řekl: „Obvyklým způsobem. Ach tak!" - A pak šel navštívit své milé E, aby se dověděl, co si o tom myslí. A u E našel F. A tak všichni spolu o tom rokovali.
„Mně se na tom nelíbí tohle," řekl F. „Žijeme si tady - ty, C, a ty, E, a já - a najednou -"
„A G," řekl C.
„A G - a tu najednou -"
„A H," řekl C.
„A H - a tu znenadání -"
„Ach, a G," řekl C. „Byl bych na něho zapomněl."
„Tak si tady žijeme," řekl F velmi pomalu a důrazně, „my všichni, a tu najednou jednoho rána se probudíme, a co shledáme? Tvora, o kterém jsme dosud nikdy ani neslyšeli! Tvora, který nosí svou rodinu s sebou v kapse. Co kdybych tak já nosil svou rodinu s sebou v kapse. Kolik kapes bych potřeboval?"
„Šestnáct," řeklo E.
„Sedmnáct, ne?" řekl F.
„A ještě jednu na kapesník. Tedy osmnáct. Osmnáct kapes v jednom obleku! Kdo to jakživ slyšel?"
Dlouho všichni zamyšleně mlčeli... A pak C, který několik minut úporně přemýšlel a vraštil čelo, řekl: „Já jsem napočítal patnáct."
„Čeho?" řekl F.
„Patnáct. Tvých dětí."
„A co s nimi?" C se podrbal na nose a řekl, že myslil, že F mluví o dětech.
„Já?" řekl F bezmyšlenkovitě.
„Ano, řekl jsi-,"
„Na tom nesejde, C," řeklo E netrpělivě. „Hlavní je, co máme dělat s A?"
„Ach tak," řekl C.
„Nejlepší," řekl F, „by bylo tohle. Nejlepší by bylo ukrást malého B, a až by se A zeptala: ,Kde je B?' řekli bychom ,Aha!'"
„Aha!" zkoušel to hned C. „Aha! Aha! ... Ovšem," pokračoval pak, „mohli bychom ale říct ,Aha!', i kdybychom neukradli malého B."
„C," řekl F vlídně, „ty nemáš kouska rozumu."
„Já vím," řekl C zkroušeně.
„Řekneme ,Aha!', aby A věděla, že my víme, kde je B. ,Aha!' znamená: ,Řekneme ti, kde je B, když nám slíbíš, že odejdeš z Lesa a už se nikdy nevrátíš.' Teď nemluv, když přemýšlím." C šel do koutka a zkoušel tam říci takovým hlasem „Aha!". Někdy se mu zdálo, že to opravdu značí, co F řekl, někdy zase ne. „Bude to asi cvikem," pomyslil si. „Rád bych věděl, jestli se bude muset A taky cvičit, aby tomu rozuměla."
„Je tu ještě jedna věc," řeklo E trochu znepokojeně. „Mluvilo jsem s D a ten mi řekl, že A se pokládají za divoké šelmy. Nebojím se divokých šelem za obyčejných okolností, ale je dobře známo, že když připravíš divokou šelmu o mládě, rozvzteklí se jako dvě divoké šelmy. V tom případě by snad bylo pošetilé říct ,Aha!'"
„E," řekl F, vzal tužku a olizoval špičku, „ty nemáš žádnou odvahu."
„Těžko být odvážný," řeklo E a trochu přitom potahovalo, „když jsi tak malé zvířátko."
F, který se dal horlivě do psaní, vzhlédl a řekl: „Právě proto, že jsi tak malé zvířátko, budeš nám v tomhle dobrodružství prospěšné." E bylo tak rozčileno pomyšlením, že bude prospěšné, že se docela zapomnělo bát; a když F řekl, že jsou A divoké jen v zimních měsících, kdežto jinak jsou docela dobrosrdečné, nemohlo už ani vydržet na jednom místě, jak bylo nedočkavé, aby už mohlo být prospěšné.
„A co já?" řekl C smutně. „Já asi nebudu prospěšný?"
„Nevadí, C," těšilo ho E. „Až podruhé."
„Bez C," řekl F slavnostně a přitom si zaostřoval tužku, „by bylo naše dobrodružství nemožné."
„O!" řeklo E a skrývalo své zklamání. Ale C šel do koutka a říkal si hrdě: „Beze mne nemožné! Takový jsem já C."
„A teď oba poslouchejte," řekl F, když přestal psát, a C a E seděli, ani nedutali, a poslouchali s otevřenými ústy. F předčítal:
1. Všeobecné poznámky: A běhá rychleji než kdokoli z nás, i já.
2. Další všeobecné poznámky: A nikdy nespouští z B oči, leda když ho má bezpečně zapjatého v kapse.
3. Tudíž: Chceme-li se zmocnit B, musíme mít pořádný náskok, protože A běhá rychleji než kdokoli z nás, i já. (Viz l.)
4. Nápad: Kdyby B vyskočil A z kapsy a E tam skočilo, A by nic nepoznala, protože E je malé zvířátko.
5. Jako B.
6. Ale A by se musela napřed dívat na opačnou stranu, aby neviděla, jak tam E skáče.
7. Viz 2.
8. Jiný nápad: Kdyby s ní C hodně horlivě rozmlouval, snad by se chvilku podívala na druhou stranu.
9. A já bych zatím utekl s B na opačnou stranu.
10. Rychle.
11. A A by nic nezpozorovala, leda až potom. F to pyšně předčítal, a když dočetl, chvíli nikdo nic neříkal. E, které několikrát otevřelo a zavřelo ústa, aniž vydalo hlásku, se konečně podařilo promluvit trochu chraptivě: „A - potom?"
„Jak to myslíš?"
„Až A pozná rozdíl."
„Pak všichni řekneme ,Aha!,"
„Všichni tři?"
„Ano."
„No, co je, E?" „Nic," řeklo E, „když to řekneme všichni tři. Když to řekneme všichni tři," řeklo E, „tak mi to nevadí. Ale nerado bych řeklo ,Aha!' samotné. Neznělo by to zdaleka tak dobře. A co jsem chtělo," řeklo, „víš to docela jistě, co jsi říkal o těch zimních měsících?"
„Ach ano, to je pravda. No tak, C? Víš, co máš dělat?"
„Ne," řekl C. „Ještě ne. Co mám vlastně dělat?"
„Musíš jen horlivě rozmlouvat s A, aby nic nezpozorovala." „Ach tak. A o čem?"
„O čem chceš."
„Myslíš jako, abych jí přeříkal nějakou básničku nebo něco?"
„Ano," řekl F. „To je báječné. Tak pojďme." A tak šli všichni spolu hledat A.
A s B trávili klidné odpůldne v Lese na písku. B se učil na písku skákat, padal do myších děr a zase vylézal a A tu pobíhala a říkala: „Ještě jednou si skočíš a půjdeme domů." A v tom okamžiku, kdo se to batolí do kopce, jako C.
„Dobré odpoledne, A."
„Dobré odpoledne, C."
„Podívej, jak umím skákat," kvičel B a spadl zas do myší díry.
„Nazdar, B, kamarádíčku."
„Právě jdeme domů," řekla A. „Dobré odpoledne, F. Dobré odpoledne, E."
F s E právě přicházeli z druhé strany kopce a řekli: „Dobré odpoledne," a „Nazdar, B," a B je volal, aby se podívali, jak skáče, a tak se zastavili a dívali se. A A se dívala taky...
„A," řekl C, když na něho F dvakrát zamrkal. „Zajímáš se vůbec o básně?"
„Vůbec ne," řekla A.
„Škoda," řekl C.
„Klokánku, už jen jeden skok a musíme jít domů." Chvíli bylo ticho a B spadl zase do myší díry.
„Mluv dál," šeptal silně F s prackou na ústech.
„Když tak mluvíme o básních," povídá C, „složil jsem po cestě malou básničku. Zní takhle. Hm - počkej -"
„Hleďme," řekla A. „Tak, B -"
„Jistě se ti ta básnička bude líbit," řekl F.
„Budeš nadšena," řeklo E.
„Musíš dobře poslouchat," řekl F.
„Ovšem," řekla A, ale stále ještě hleděla na B.
„Jak to je, C?" řekl F.
C si odkašlal a začal.
VERŠE NAPSANÉ C, KTERÝ MĚL PRAMÁLO ROZUMU
V pondělí, když slunce pálí,
radují se velcí, malí,
mne jen trápí tohleto:
Zda co je kdo a kdo je co?
V úterý, když vítr fouká,
každý jenom z okna kouká,
já přemýšlím celý den:
Zda ten je onen, či onen ten.
Ve středu, když se jen leje,
nevím, co se se mnou děje,
mám však velikánský kříž,
se zájmenem též, táž, týž.
Ve čtvrtek, když venku sněží,
pěkně v postýlce se leží,
mě souží tvrdá slabika:
Bylina, kobyla, babyka.
„Ano, tak je to," řekla A a nečekala, co se stalo v pátek. „Ještě jeden skok, B, a potom opravdu musíme jít."
F rýpl C, aby si pospíšil.
„Když už mluvíme o básních," řekl C rychle, „všimla sis už někdy támhletoho stromu?"
„Tak, B -,"
„Kde?" zeptala se A.
„Zrovna támhle," řekl C a ukázal A za záda.
„Ne," řekla A. „Tak skoč sem, B, a půjdeme domů."
„Měla by ses podívat támhle na ten strom," řekl F. A vzal B do pracek.
„Mám ti tam pomoct, B?"
„Vidím na něm ptáčka až odtud," řekl C. „Nebo je to ryba?"
„Musíš toho ptáka odtud vidět," řekl F, „jestli to ovšem není ryba."
„Není to ryba, je to pták," řeklo E.
„Ano, je," řekl F.
„Je to špaček, nebo drozd?" řekl C.
„To se právě neví," řekl F. „Je to špaček, nebo drozd?" A konečně se A otočila. V tom okamžiku, kdy měla odvrácenou hlavu, řekl F hlasitě: „Skoč tam, B!" a E skočilo A do kapsy a F uháněl pryč s B v prackách, co mu nohy stačily.
„A kde je F?" řekla A, když se zas obrátila.
„Dobře se ti sedí, B?"
E zakviklo jako B na dně kapsy.
„F musel odejít," řekl C. „Asi si na něco vzpomněl a musel to jít honem udělat."
„A E?"
„E si také zrovna na něco vzpomnělo. Znenadání."
„Tak my musíme domů," řekla A. „Sbohem, C." A třemi dlouhými skoky zmizela. C hleděl za ní.
Chtěl bych umět takhle skákat, pomyslil si. Někdo to umí a někdo zase ne. Tak je to. Ale byly okamžiky, kdy si E přálo, aby to A neuměla. Často, když tak musilo jít z dlouhé procházky Lesem domů, přávalo si, aby bylo ptákem, ale teď si myslelo trhaně na dně kapsy u A:
Jestli je tohle lítání, už nikdy nechci lítat.
A když letělo nahoru, křičelo „Uúúú!", a když letělo dolů, křičelo „Au!" A celou cestu domů ke A křičelo „Uúúú!" a ,Au!" To se ví, že sotva A rozepjala kapsu, poznala, co se stalo. V první chvíli se málem ulekla, ale hned se zas vzpamatovala, neboť věděla, že D nikdy nedopustí, aby někdo B ublížil. A tak si řekla: „Jestli mi chtějí vyvést nějakou taškařinu, vyvedu jim ji taky."
„Tak, můj milý B," řekla, když vyndala E z kapsy. „Do postele."
„Aha!" řeklo E, jak mohlo nejlépe po té hrozné cestě. „Aha!"
Ale to neznělo moc dobře a zdálo se, že A tomu vůbec nerozumí.
„Nejdřív vykoupat!" řekla A vesele.
„Aha!" řeklo zase E a s úzkostí se rozhlíželo po ostatních. Ale ostatní tam nebyli. F si hrál ve svém domku s B a měl ho stále radši a radši, a C, který ze sebe chtěl udělat A, se ještě v Lese na písčině cvičil v skákání.
„Nevím," řekla A zamyšleně, „jestli by dnes nebyla lepší studená koupel. Chtěl bys, B?"
E, které nikdy o koupel moc nestálo, se dlouze zachvělo odporem a řeklo co nejstatečněji: „A, vidím, že je čas, abych s tebou upřímně promluvilo."
„I ty hloupý B," řekla A a chystala vodu na koupel.
„Nejsem B," řeklo E nahlas. „Jsem E!"
„Ano, ano," řekla A konejšivě. „A docela napodobuješ hlas E! Jak je chytrý!" mluvila dál a vyňala velký kus terpentýnového mýdla z poličky. „Co asi ještě udělá?"
„Copak nevidíš?" křičelo E. „Což nemáš oči? Podívej se přece na mne!"
„Dívám se, B," řekla A přísně. „A víš, co jsem ti včera řekla o pošklebování. Když se budeš šklebit jako E, budeš za chvíli opravdu vypadat jako E - a to by tě přece mrzelo, tak honem do vany a ať už ti to nemusím říkat." Než se nadálo, bylo E ve vaně a A je důkladně drbala velkým drsným flanelem.
„Ouvej!" křičelo E. „Pusť mě ven! Jsem E!"
„Neotvírej pusu, milánku, přijde ti tam mýdlo," řekla A. „Tak vidíš! Co jsem ti říkala?"
„Ty - ty — ty jsi to udělala naschvál," prskalo E, jakmile mohlo zase promluvit... a najednou mělo zas plná ústa drsného flanelu.
„Už je dobře, nemluv, milánku," řekla A, a za chvilku bylo E z vany venku a vydrbáno osuškou.
„A teď," řekla A, „dostaneš medicínu a do postele."
„J-j-jakou medicínu?" řeklo E.
„Abys byl velký a silný, milánku. Nechceš přece zůstat malý a slabý jako E, viď, že ne? Tak tedy!" Vtom někdo zaklepal na dveře.
„Dále," řekla A a vstoupil D.
„D! D!" zvolalo E.
„Řekni A, kdo jsem! Pořád mi říká B. Nejsem B, že ne!" D se na ně pozorně podíval a zavrtěl hlavou.
„Nemůžeš být B, protože jsem B zrovna viděl, jak si hrál u F."
„Tak!" řekla A. „No tohle! Jak jsem se jen mohla takhle zmýlit."
„Vidíš to!" řeklo E. „Vždyť jsem ti to říkalo. Jsem E." D zase zavrtěl hlavou.
„Ale ty nejsi E," řekl. „Znám E dobře a to má docela jinou barvu." E chtělo vykládat, to že je tím, že se zrovna vykoupalo, pak si to zas rozmyslilo, že to radši neřekne, a jak otevřelo ústa, aby něco řeklo, A mu nalila lžičku medicíny do úst, pak mu poklepala na záda a řekla, že to chutná docela dobře, když si na to zvykne.
„Věděla jsem, že to není E," řekla A. „Ráda bych věděla, kdo to asi je."
„Třeba nějaký příbuzný C," řekl D. „Snad nějaký synovec nebo strýc nebo něco takového."
A souhlasila, tak že to asi bude, a řekla, že mu musí dát nějaké jméno.
„Budu mu říkat Ťuntě," řekl D. „Zkrátka Ferda Ťuntě." A zrovna když to řekl, Ferda Ťuntě se vykroutil A z náručí a skočil na zem. K jeho nemalé radosti nechal D otevřené dveře. Ještě nikdy Ferda Ťuntě - E tak neuhánělo jako teď a nezastavilo se, až bylo docela blízko svého domku. Ale když uběhlo sto sáhů, zastavilo se a zbývající kus cesty domů se válelo v prachu, aby zas dostalo svou hezkou, příjemnou barvu ...Tak zůstala A s B v Lese. A každé úterý byl B u svého dobrého přítele F a každé úterý byla A u svého dobrého přítele C a učila ho skákat; a každé úterý bylo E u svého dobrého přítele D. A tak byli všichni vespolek šťastni.
B=?
Nahoře na schůdkách domu stál jako na zavolanou hostinský a zdviženou lucernou mu svítil na cestu. Letmo si A vzpomněl na povozníka, zastavil se, kdesi ve tmě se ozvalo zakašlání, to byl on. Nu, však ho uvidí někdy příště. Teprve až když došel nahoru k hostinskému, který poníženě zdravil, zpozoroval po obou stranách dveří dva muže. Vzal hostinskému svítilnu a posvítil si na ně; byli to ti muži, s nimiž se už setkal a na něž volali Arture a Jeremiáši. Zasalutovali. Usmál se ve vzpomínce na léta vojny, na ty šťastné časy. "Kdo jste?" zeptal se a díval se z jednoho na druhého. "Vaši pomocníci," odpověděli. "To jsou ti pomocníci," tiše potvrdil hostinský. "Cože?" zeptal se A. "Vy že jste moji staří pomocníci, kterým jsem nakázal, aby přišli za mnou, na které čekám?" Přikývli. "To je dobře," řekl A po chvilce, "to je dobře, že jste přišli." - "Ostatně," řekl A po delší chvilce, "velice jste se opozdili, jste velmi nedbalí." - "Bylo to daleko," řekl jeden. "Daleko," opakoval A, "ale já vás potkal, jak jdete ze zámku." - "Ano," řekli bez dalšího vysvětlování. "Kde máte přístroje?" ptal se A. "Nemáme žádné přístroje," řekli. "Přístroje, které jsem vám svěřil," řekl A. "Žádné přístroje nemáme," opakovali. "Ach, jste vy ale lidé!" řekl A, "vyznáte se vůbec v zeměměřičství?" - "Ne," řekli. "Jestliže jste ale moji staří pomocníci, musíte se v něm přece vyznat," řekl A. Mlčeli. "Tak pojďte tedy," řekl A a postrčil je před sebou do domu.
Seděli pak všichni tři skoro mlčky v hostinské místnosti u piva, u malého stolku, A uprostřed, nalevo a napravo pomocníci. Kromě nich seděli už jen u jednoho stolu sedláci podobně jako večer předtím. "Je to s vámi potíž," řekl A a porovnával už pokolikáté jejich tváře, "jakpak vás mám rozpoznat? Lišíte se od sebe jen jménem, jinak jste si podobní jako" - zarazil se, pak bezděčně pokračoval - "jinak jste si podobní jako hadi." Usmáli se. "Jinak nás rozeznávají dobře," ospravedlňovali se. "To věřím," řekl A, "sám jsem toho byl přece svědkem, ale já mám k vidění jen oči a těma vás rozeznat nedokážu. Budu s vámi proto jednat jako s jedním člověkem a oběma budu říkat Artur, tak se přece jeden z vás jmenuje. Ty?" - zeptal se A jednoho. "Ne," řekl muž, "já jsem Jeremiáš." - "To je jedno," řekl A, "budu vám oběma říkat Artur. Když někam Artura pošlu, půjdete oba, když dám Arturovi nějakou práci, budete to dělat oba, to má sice pro mne tu nevýhodu, že vás nemohu použít na různé práce, ale zato zase výhodu, že za všecko, co vám uložím, budete nedílně odpovídat oba. Jak si mezi sebou práci rozdělíte, je mi jedno, jen se nesmíte jeden na druhého vymlouvat, pro mne jste jeden jediný člověk" Uvažovali o tom a řekli: "To by nám bylo dost nepříjemné." - "To si myslím," řekl A, "samosebou že je vám to nepříjemné, ale tak to zůstane: " Už hezkou chvilku pozoroval A jednoho ze sedláků, jak se šourá kolem stolu, konečně se rozhodl, přistoupil k jednomu z pomocníků a chtěl mu něco pošeptat. "Promiňte," řekl A, uhodil rukou do stolu a vstal, "tohle jsou moji pomocníci a teď máme poradu. Nikdo nemá právo nás vyrušovat." - "Ó prosím, prosím," řekl sedlák ustrašeně a pozpátku se vracel k své společnosti. "Na to vás upozorňuji především," řekl A, když si zase sedl. "Nesmíte s nikým promluvit bez mého dovolení. Já jsem tu cizí, a jestli jste moji staří pomocníci, pak i vy jste tu cizí. My tři cizinci musíme proto držet při sobě, podejte mi na to ruku." S přemrštěnou ochotou podávali A ruce.. "Dejte pryč ty pazoury," řekl, "můj rozkaz však platí. Půjdu teď spát a vám radím totéž. Dnes jsme zameškali jeden pracovní den, zítra se musí s prací začít hodně časně.
C=?
Těšili se lidé, že ten dobrý král
jedinkou svou chybu vymluvit si dal;
více však než celý národ irský
počestný cech holičsko-bradýřský
si to liboval. — —
Stojí mladý holič v dvorském obroku,
raduje se matka z toho pokroku,
jasné hvězdy na fraku se třpytí,
zlaté porty, vyšívané kvítí,
břitva po boku.
Než co platí hvězdy, zlaté třepení,
když srdéčko trápí ostré hryzení:
nevyjevit nic po věčné časy,
co vidívá na králi pod vlasy
vždy při holení!
D=?
Donna Trentonová seděla s rukama lehce opřenýma o volant pinta. Tad konečně zase usnul, ale jeho spánek nebyl klidný; otáčel se, převracel a občas sténal. Bála se, že ve snech znovu prožívá to, co před chvílí zažil ve skutečnosti. Sáhla mu na čelo. Něco zabručel a odtáhl se od její ruky. Oční víčka se mu zatřásla a pak se opět semkla. Zdál se rozpálený; skoro jistě to byl důsledek neustálého napětí a strachu. Cítila, že sama má horečku, a měla také strašné bolesti. Bolelo ji břicho, ale tyto rány byly povrchní, jen něco více než škrábance. Tam měla štěstí. Hůř jí A pochroumal nohu. Zranění na noze (kousnutí, trvala na svém mysl, jako kdyby se vyžívala v té hrůze) bylo hluboké a ošklivé. Hodně krvácelo, než se krev srazila, a ona se hned nesnažila si nohu zavázat, i když v palubní skříňce pinta byla lékárnička. Matně předpokládala, doufala, že tok krve ránu pročistí… nevěděla však, jestli je to pravda, nebo jen babská pověra. Hodně toho nevěděla, zatraceně hodně.
Než se na roztrhané noze konečně vytvořil strup, byla ona i sedadlo samá lepkavá krev. Na překrytí rány spotřebovala tři gázové polštářky z lékárničky. Byly to poslední tři. Musím tam dát nové, pomyslela si a pak se začala hystericky hihňat.
V slabém světle vypadalo maso nad jejím kolenem jako tmavá přeoraná půda. Z těch míst vycházela nepřetržitě pulzující bolest, která se nezmírnila od té chvíle, co ji pes kousl. Na sucho spolykala pár acylpyrinů z lékárničky, neměly ale naprosto žádný účinek. Hlava ji také hrozně bolela, jako kdyby jí někdo neustále utahoval spánky svazkem drátů.
Pokus o pohyb nohou tupou pulzující bolest ještě vystupňoval. Nevěděla, jestli teď vůbec bude schopná na noze chodit, natož tak běžet k verandě. A záleželo na tom vůbec? Pes seděl na štěrku mezi autem a dveřmi na verandu, příšerně roztřískanou hlavu svěšenou… ale s očima neomylně přilepenýma na auto. Na ni.
Měla dojem, že už se A nepohne, alespoň ne dnes. Zítra ho možná slunce zažene do stodoly, pokud bude takové horko jako včera.
„Chce mě dostat,“ zašeptala skrze rozpraskané rty. Byla to pravda. Z důvodů určených osudem nebo ze svých vlastních důvodů ji ten pes chtěl dostat.
E=?
„Ano, člověk je smrtelný, ale to byl ještě nebyla taková tragédie. Špatné je, že někdy je přímo překotně smrtelný, v tom je ten háček! A už vůbec není s to říct, co bude dělat kupříkladu dnes večer.“
Proč problém staví tak nesmyslně...? Napadlo A a hned namítl:
„Tak to snad trochu přeháníte. O dnešním večeru mám představu víceméně jasnou. Jistě – kdyby mi třeba na Bronné spadla na hlavu cihla...“
„Cihla nikomu a nikdy nespadne na hlavu pro nic za nic,“ přerušil ho nabádavým tónem neznámý. „a pokud jde o vás, buďte si jist, že nic takového vám nehrozí. Vy zemřete jinou smrtí.“
„Snad nakonec nevíte i to, jakou přesně?“ otázal se s dokonale přirozenou ironií A, který do toho nesmysleného dialogu zvolna zabředal. „Jestlipak mi to řeknete?“
„Velmi rád,“ ozval se cizinec. Změřil si A pohledem, jako by se chystal ušít mu oblek, a skrz zuby zabručel cosi jako „Raz dva... Merkur v druhém domě... Měsíc zašel... šest... neštěstí... večer – sedm...,“ a pak jásavě a nahlas oznámil: „Přijdete o hlavu!“
B na klackovitého neznámého divoce a vztekle vytřeštil oči a A se s křivým úšklebkem zeptal:
„A kdopak mě o ni připraví? Nepřátelé? Nebo snad interventi?“
„Ne,“ odtušil jejich společník, „bude to Ruska, mimochodem komsomolka.“
„Mhm...,“ zabručel A podrážděný nejapným cizincovým vtipkováním. „Nezlobte se, ale to mi připadá málo pravděpodobné.“
„Vy se na mě, prosím, taky nezlobte,“ odpověděl cizinec, „ale je to tak... Ano, chtěl bych se vás zeptat, co budete dělat dnes večer – samozřejmě pokud to není tajemství?“
„Není. Nejdřív zajdu domů na Sadovou a pak, v deset večer, mě ve C čeká zasedání, jemuž budu předsedat.“
„Ne, takhle to v žádném případě nebude,“ namítl tvrdě cizinec.
„A proč, prosím vás?“
„Protože D už koupila slunečnicový olej,“ odpověděl cizinec a snivě se zadíval do nebe, po němž v předtuše večerního chladu nezvučně čárali černí ptáci, „a nejen že ho už koupila – ona už ho taky rozlila. Takže zasedání se konat nebude.“
***
„Nehledáte náhodou turniket, občane?“ dotázalo se puklým tenorem kostkované individuum. „Tudy prosím! Rovně, a budete zrovínka tam, kam spěcháte. Možná byste moh za tu informaci přispět na lahvinku..., myslim vyprošťovací..., starýmu regenschorimu!“ zapitvořilo se individuum a teatrálně smeklo čapku žokejku.
A už toho žebravého kašpara dál neposlouchal, přiskočil k turniketu a chopil se rukou kovu. Rameno se pootočilo a on se užuž hrnul na koleje, ale v tom mu přímo do očí vytrysklo rudé a bílé světlo – ve skleněné skříňce se rozsvítil nápis POZOR, TRAMVAJ!
A vzápětí se přiřítila i sama tramvaj, zatáčející po nové trati z Jermolajevské na Bronnou. Jakmile projela obloukem, najednou se uvnitř cela elektricky rozzářila, zaskučela a prudce zrychlila.
Opatrný A sice stál v bezpečné vzdálenosti od kolejí, ale přesto se rozhodl pro návrat za turniket; sáhl po kovové růžici a učinil krok zpět. Jenže ruka se vzápětí smekla, pustila se kovu a noha se nazdržitelně jako po ledě rozjela po dlažbě, šikmo klesající ke kolejišti; druhou nohu to nadhodilo a celým A to mrštilo rovnou pod přijíždějící vůz.
A ve snaze něčeho se zachytit upadl naznak, lehce se uhodil o dlažbu do týla a vysoko nad sebou ještě stačil zahlédnout zlátnoucí měsíc – jen si už pro nedostatek času neuvědomil, zda to bylo vpravo či vlevo. pak se ještě stihl obrátit na bok a zároveň šíleným pohybem přitáhnout nohy k břichu, a když se ohlédl, spatřil, jak se na něj nezadržitelně řítí mrtvolně zbělalý obličej řidičky tramvaje, rámovaný rudým šátkem. A ze sebe nedostal ani hlásku, ale kolem něj se celá ulice rozezvučela zoufalým ženským kvílením. Řidička trhla za páku rychlobrzdy, motorový vůz se málem zaryl nosem do země, načež na okamžik nadskočil a z oken se s ohlušivým řinčením začalo sypat sklo. V tom okamžení v A mozku cosi zoufale zvolalo: „Že by opravdu...?!“, ještě jednou, naposledy, se mu před očima mihl měsíc, jenže tentokrát se už rozpadal na kusy, a pak se nadobro setmělo.
A zmizel pod tramvají a po dlážděném náspu seběhl k litinovému nízkému plotu podél Patriarchovy aleje kulatý tmavý předmět. Skutálel se svahem dolů a poskakoval po dlažbě Bronné.
Byla to A odkrojená hlava.
***
B se k turniketu vrhl, jakmile uslyšel první zakvílení a zahlédl, jak po dlažbě poskakuje hlava. Z té podívané se zhroutil tak, že sotva se skácel na lavičku, do krve si rozkousl ruku. Na šíleného Němce samozřejmě zapomněl jako na smrt a snažil se pochopit jedno jediné: jak to přijde, že s A právě teď mluvil, a o chviličku později se jeho hlava kutálí po zemi...
Kolem B pobíhali alejí rozrušení lidé, cosi volali, ale B jejich slova nevnímal.
Náhle se skoro před ním srazily dvě ženy a jedna z nich, ostronosá a prostovlasá, zaječela těsně bedle B ucha na tu druhou:
„To D, naše D, ze Sadový! To je její práce! Koupila si v koloniále litrovku slunečnicovýho oleje a rozmlátila ji o turniket. Celou sukni si tim zasvinila... Ta panečku nadávala! A ten chudák holt po tom uklouz a šupajdil až na kolej...“
F=?
Já, A, syn B a jeho ženy C, píši tyto knihy. Nikoli proto, abych chválil bohy země D, neboť jsem jimi znechucen. Nikoli proto, abych chválil faraóny, neboť jsem znechucen jejich činy. Jedině pro sebe sama píši. Ne abych lichotil bohům, ne abych lichotil králům, ne že bych se bál časů příštích ani že bych v ně doufal. Neboť za svého života jsem tolik zkusil a tolik ztratil, že marný strach mne nemůže znepokojit a jsem znechucen nadějí na nesmrtelnost, jako jsem znechucen bohy a králi. Tedy jedině pro sebe píši a tím – myslím – se liším ode všech, kdož psali přede i kdož budou psát po mně.
Souřadnice finálky:
N 50° 03.(A-8)(B+3)(C-1)
E 015° 37.(D+0)(E-12)(F-10)
