Historie
Textilní továrna na Plzeňském předměstí v Berouně byla založena původně pražským podnikatelem Aronem Dornmitzerem roku 1835 na místě bývalého mlýna. Dornmitzer koupil takzvaný Červený mlýn roku 1831 za 8 500 zlatých a během čtyř let ho přebudoval na přádelnu se 65 tisíci vřeteny. Za další čtyři roky byl provoz rozšířen a v areálu vznikla také nová budova tkalcovny. Už roku 1840 musel ale majitel kvůli finančním potížím vyhlásit úpadek a závod přešel do vlastnictví židovské rodiny Kubinzkých.
Roku 1862 byla původní továrna zmodernizována a byli do ní přijati noví zaměstnanci, především tkalci z Podkrkonoší. Hned o dva roky později došlo k další modernizaci a přestavbám. Původní přádelna se změnila na tkalcovnu a pro přádelnu byla postavena nová budova. Vybavení patřilo k nadstandardu, podmínky k práci byly ale velmi stísněné. V tkalcovských sálech byly totiž kromě stavů i dílny zámečníků, truhlářů a kovářů. Až do počátku 20. století se navíc zboží dopravovalo po schodech buď pomocí dřevěných „lyží“ nebo rumpálu, teprve po roce 1900 byl zřízen výtah.
Vodní síla mlýnského náhonu, původně využívaná pro pohon stavů a vřeten, byla při modernizaci nahrazena parními stroji. Roku 1868 měl podnik dva - pro přádelnu o výkonu 100 koňských sil a pro tkalcovnu 40 koňských sil. Roku 1902 byl pak v nově postavené strojovně uveden do chodu další parní stroj, tentokrát o síle 800 koní. Předtím byl vystaven na jubilejní výstavě v Praze, kde budil svou silou značnou pozornost.
Továrna se neustále rozšiřovala a modernizovala, zlepšování pracovních podmínek šlo ale velmi pomalu. Nově postavené budovy neposkytovaly dělníkům o moc lepší podmínky, sociální zařízení bylo nedostačující a na většině míst se nedalo větrat. Provozy byly původně osvětleny plynem, od konce 19. století se postupně elektrifikovaly.
Roku 1910 začala stavba nové „vysoké“ tkalcovny, která už byla budována z tehdy moderního železobetonu. Dokončena byla roku 1924 a byly v ní dva sály po zhruba 600 stavech. Textilní továrna rytíře Kubinzkého, jak zněl oficiální název, zaměstnávala už předtím nejvyšší počet dělníků ve městě. Nyní se jejich počet zvýšil až na 1 150.
Majitel Emil Kubinzky, koncem 19. století povýšený do rytířského stavu, sídlil v Praze a továrnu na místě řídil zkušený textilní odborník Adolf Hellman. Podnik vyvážel zboží do celého světa, velkým odbytištěm byl především Balkán. Za první světové války byla sice výroba na čas omezena, majitel ale dobře tušil poválečnou konjunkturu a pokračoval v rozšiřování. Ve 20. letech pracovalo v továrně celkem 1 296 stavů. Roku 1926 přišla ale odbytová krize a továrna musela být na pět měsíců uzavřena. Teprve poté byl zahájen omezený provoz, ovšem s výrazně nižšími platy pro zaměstnance. Velká hospodářská krize 30. let se proto v berounské textilce už příliš neprojevila.
Před druhou světovou válkou se však situace změnila. Po okupaci pohraničí roku 1938 vytvořil Kubinzky z rodinné firmy akciovou společnost a jejího vedení se vzdal. Roku 1939 pak rodina Kubinzkých z obavy před pronásledováním emigrovala do Velké Británie.
Firma ještě nějaký čas prosperovala. Později byl ale její provoz Němci záměrně omezován, až se chod podniku zcela zastavil. Německá firma Siemens zde následně zahájila výrobu drátů a zkázu dovršil spojenecký nálet na místní nádraží, který textilku těžce poškodil.
Po válce byla textilní výroba obnovena, původní majitelé se ale už nevrátili. Roku 1945 byl závod znárodněn a v následujícím roce začleněn do Sdružených bavlnářských závodů Praha. Později se stal součástí národního podniku TIBA a s více než 400 zaměstnanci patřil k největším textilním podnikům ve středních Čechách.
Po krachu v roce 2004 se začalo plánovat nové využití areálu. Likvidují se všechny stávající budovy a budou nahrazeny novým obchodním centrem.
K vlastní keši:
Jedná se o jednoduchou drive-in keš. Zaparkovat zdarma můžete na přilehlém parkovisti. Keš se nachází na lehce přístupném místě mimo oplocený areál.
Prosíme, vracejte zpět keš tak, aby drát nevykukoval !!! Děkujeme.