... všude kolem se rozhostilo ticho. Ve chvíli, kdy hustá mlha vystoupila z řeky a zahalila nás, vložila mi do ruky útržek zmačkaného papíru a s posledním vydechnutím zašeptala "Zkontroluj... e-mail..."
--- Ještě tentýž den večer ---
Vložil jsem ten zatracený kousek papíru do kapsy od saka a vydal jsem se do města. Usadil jsem se v jedné z kaváren a pak jsem se na ten papír dlouze zadíval... Napadala mě pouze jediná myšlenka. Ale kde k čertu bych měl začít? Všechny cesty vypadaly velmi neurčitě... Najít tu správnou cestu, to je ten klíč... Přemýšlel jsem o tom celý večer, ale nic smysluplného mě ten den už nenapadlo...
Když jsem se vrátil domů, nahrnuly se na mě jiné záležitosti, kterým jsem se musel věnovat a které moje myšlenky otočily úplně jiným směrem. Na celou záležitost jsem si tak nevzpomněl několik dalších měsíců. Až pak jednou se ten zatracený kousek papíru opět objevil na dně šuplíku mého pracovního stolu v kanceláři... Zíral jsem na něj a cítil jsem, jak mi žilami proudí zapomenuté myšlenky těch dnů... A potom jsem se rozhodnul - přece jí dlužím, abych to nevzdal a dostal se té věci na kloub!
Možná když vyzkouším nějaký jiný přístup, možná když ty zabouchnuté dveře zkusím otevřít kouskem technologie, co leží na mém pracovním stole... Co když... ?? Moje prsty se rozeběhly po klávesnici. Opět jsem slyšel její poslední slova a vše, co jsem v tu chvíli věděl, jsem použil. A byl jsem tam!!
Na chvíli jsem jen tak seděl, v šoku, zírajíc na obrazovku počítače... Je to vůbec možné? V tu chvíli jsem věděl, že moje další kroky povedou do temného podsvětí organizovaného zločinu.. Dokumenty, hesla, fotografie, adresy mafiánských bossů, padělané zboží, drogy a zkorumpovaní politici... Tato věc přesahovala hranice naší země. A ona s tím po dlouhé roky musela žít. A věděla toho dost. A taky proto musela zemřít...
