How well do you know Stoker's Dracula? (1.)
-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(micro)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
How well do you know Stoker´s Dracula, aneb jak dobre znáte Stokerova Draculu, je první z osmi mystery keší, které budou v prubehu pár mesícu umísteny na Pardubicku. Spolecné pro tyto keše bude císlo, které naleznete v každé z nich. Po sectení všech osmi císel se vám otevrou brány ke keši bonusové – deváté.
Nyní již k první keši. Na výchozích souradnicích keš nehledejte a nejprve si prectete následující ríkání :o).
Drákula též pod puvodním názvem Dracula je román irského autora Brama Stokera. Román Dracula je klasické dílo literárního vampyrismu. Poprvé byl vydán v roce 1897. Je psán formou dopisu, telegramu, deníku a novinových výstrižku. Kdybychom pátrali po opravdovém Draculovi, nalezli bychom postavu Vlada III., knížete Draculy, vojvody Valašského, který si pro svou krutost vysloužil prezdívku Tepes (napichovac). Nejen jím byl však Stoker inspirován. Predobraz pro jeho knižního hrdinu se stal jeho prítel, významný herec, Henry Irving, kterému Stoker zasvetil nejen svou knihu, ale i celý svuj život.
Román Dracula, tak jak ho v dneší podobe známe, zacíná dnem 3. kvetna, kdy Jonathan Harker popisuje svuj odjezd z Mnichova do Vídne. Puvodne však kniha byla doplnena ješte o jednu kapitolu. Za svého pobytu v Mnichove podnikl Jonathan procházku po okolí, pri které zažil nemalé dobrodružství.
A já se vás nyní zeptám na pár informací z této kapitoly.
A) V kterém roce byla hrabenka Dolingerová z Hradce Štýrského nalezena mrtva?
? 1799 = 0
? 1801 = 1
? 1803 = 2
B) Jací jsou mrtví páni?
? hbití = 3
? spící = 4
? mocní = 5
C) Co podivného se stalo ve vesnici, kde už stovky let nikdo nežije?
? lidé tam zemreli, byli uloženi do hrobu a když ony hroby byly znovu otevreny, leželi tam muži i ženy bez jakýchkoli známek rozkladu =7
? lidé tam zemreli, byli uloženi do hrobu a když ony hroby byly znovu otevreny, leželi tam muži i ženy s odríznutými hlavami, cesnekem vycpanými a makem zasypanými = 8
? lidé tam zemreli, byli uloženi do hrobu a když ony hroby byly znovu otevreny, nebylo v nich vubec nic nalezeno = 9
D) Kdo vezí za vcasnou záchrannou hlavního hrdiny?
? Mina Murrayová = 4
? Dracula = 3
? pan Delbrück = 2
E) Jakým zvíretem byl hlavní hrdina napaden?
? velkým psem = 8
? vlkem = 4
Souradnice finálky:
N 50° 01.AEB
E 015° 46.CED
K samotné keši – jedná se o bývalou ampuli na krev, kterou nosíval upír vždy pri sobe pro prípad náhlého hladu. Bohužel zbytky krve nešly odstranit, tak dávejte pozor, at se neumažete :o). Ampule je úzká, proto v prípade, že by vám nešel listing vyndat, pomozte si vloženou tužkou. Rovnež vás poprosím, abyste listinig nezastrkávali zbytecne hluboko, dekuji:)
Pri odlovu keše nevstupujte do „objektu“, ale pokud budete mít cas, jiste tam mužete zavítat a prohlédnout si starou zajímavou stavbu, z jejíž druhé strany jste odlovili keš.
Co se nocního odlovu týce; záleží jen na vás, nebezpecí úrazu (pokud budete mít svítilnu) nehrozí, ale pro jistotu si pred cestou dejte aspon talír cesnekové polévky a pod kabát si schovejte krucifix :o).
PS.: A pokud patríte k tem, kterí onu kapitolu nikdy necetli a neznáte tedy odpovedi na otázky, mužete se pustit do ctení následujícího :o)...
Drákuluv host
Když jsme se pripravovali na cestu, nad Mnichovem jasne svítilo slunce a vzduch byl plný radosti z casného léta.
Tesne pred odjezdem se dostavil ke kocáru sám pan Delbrück (majitel hotelu Quatre Saisons, kde jsem bydlel), jen tak prostovlasý, a dyž mi poprál príjemnou vyjíždku, nechal ruku na klice dvírek a obrátil se ke kocímu:
„Se soumrakem at jste zpátky! Nebe je jisté, ale severní vítr muže zcerstva prinést bourku.“ Pak s úsmevem dodal: „Jsem ovšem presvedcený, že se neopozdíš, protože víš, jakou dnes máme noc.“
Johann durazne odpovedel: „Ja, mein Herr,“ dotkl se svého klobouku a rychle vyrazil.
Sotva bylo mesto za námi, naznacil jsem mu, aby zastavil, a zeptal jsem se ho: „Povez mi, Johanne, co je to dneska za noc?“
Pokrižoval se a lakonicky odpovedel: „Valpuržina noc.“
Pak vytáhl hodinky, velké staromódní nemecké stríbrné cibule, a mrkl na ne, pricemž pozvedl obocí a nepatrne pokrcil rameny. Pochopil jsem, že takhle se vší uctivostí protestuje proti zbytecnému zdržování, a tak jsem usedl zpátky do kocáru a dal mu znamení k jízde. Vyrazil rychle, jako by chtel dohnat ztracený cas. Kone tu a tam zvedli hlavu a neduverive nasávali vzduch. Pri takových príležitostech jsem se pokaždé poplašene rozhlédl kolem. Silnice byla dosti jednotvárná, nebot jsme križovali jakousi vetrem ošlehanou náhorní plošinu.
Jak jsme tak ujíždeli, zahlédl jsem ocividne málo užívanou cestu, vinoucí se malým údolím. Pusobila tak lákave, že jsem nechal Johanna zastavit, i když jsem se ho tím možná dotkl – a narídil mu, aby se vydal po nové ceste.
Vychrlil ze sebe všemožné výmluvy a nekolikrát se pri tom pokrižoval. To probudilo mou zvedavost, a zacal jsem se ho vyptávat. Odpovídal vyhýbave a na protest se ostentativne díval na hodinky.
„Inu, Johanne,“ prohlásil jsem nakonec, „já se chci vydat touhle cestou. Nemusíš me doprovázet, pokud nemáš chut. Rád bych ale vedel, proc nechceš jet se mnou – víc nežádám.“
Namísto odpovedi se Johann bezmála vrhl z kozlíku, alespon podle toho, jak rychle stanul na zemi. Pak ke mne prosebne napráhl ruce a úpenlive me žádal, abych tam nechodil. Jeho nemcina obsahovala práve tolik zlomku anglictiny, abych pochopil, co chce sdelit. Zdálo se, že se mi snaží vysvetlit cosi, co jej ocividne desilo. Pokaždé se však zarazil a pak vyhrkl: „Walpurgis Nacht! Valpuržina noc!“
Pokoušel jsem se s ním dohodnout, ale je težké presvedcovat cloveka, jehož rec neovládáte. Výhodu mel zcela jiste na své strane, zacal sice vždycky lámanou anglictinou, ale hned se rozrušil a navrátil se znovu do své materštiny – a pritom se pokaždé podíval na hodinky.
Najednou zacali být kone neklidní a vetrili nozdrami. Johann náhle zbledl jako krída, ustrašene se rozhlédl, pak popobehl dopredu, popadl uzdy a vedl kone o nejakých pet metru dál. Šel jsem za ním a ptal se, proc to delá. Namísto odpovedi se pokrižoval, ukázal na místo, na nemž jsme ješte pred okamžikem stáli, a vyjel s kocárem na hlavní cestu. Pak pokynul na kríž u cesty a rekl nejprve nemecky a pak anglicky: „Pohrbili ho – toho, co se sám zabil.“
Vzpomnel jsem si na starý zvyk pohrbívat sebevrahy na križovatkách cest. „Aha! Ted chápu – nejaký sebevrah! To je zajímavé!“ Ale nedovedl jsem pochopit, proc byli kone tak vyplašení.
Behem našeho hovoru jsme zaslechli zvuk pripomínající smes jekotu a štekání. Pricházel ze znacné dálky; kone však velmi zneklidneli a Johann mel co delat, aby je uklidnil. Byl bledý a vykoktal: „To zní jako vlk – a pritom tady ted vlci nejsou.“
„Ne?“ ujištoval jsem se. „Kolem mesta se už prece dávno vlci nepotulují, že ne?“
„Na jare a v léte jsme už dávno žádné nevideli,“ odpovedel Johann, „ale se snehem se jich ješte pred pár lety nekolik objevilo.“
Zatímco poplácával kone po šíji a pokoušel se je uklidnit, nebe se rychle zatáhlo temnými mracny. Jasné slunecní svetlo náhle zmizelo a my se zachveli pod náporem studeného vetru. Byl to však jen ojedinelý závan, spíše jakési varování, nebot slunce zas opet vykouklo z mraku.
Johann si priložil ruku k ocím, pozoroval obzor a prohlásil: „Snehová boure, a prijde brzy.“ Pak znovu pohlédl na hodinky, a zatímco dál pevne svíral uzdy – kone totiž bez ustání hrabali kopyty a pohazovali hlavou –, vylezl na kozlík, jako by bylo na case pokracovat v jízde.
Já zustal ponekud tvrdohlave stát a hned nenastoupil. „Povez mi neco o tom, kam vede ta cesta,“ ukázal jsem do údolí.
Znovu se pokrižoval, a než odpovedel, zamumlal krátkou modlitbu: „Je to tam znesvecené.“
„Co je znesvecené?“ zeptal jsem se.
„Vesnice.“
„Tam je nejaká vesnice?“
„Ne, ne. Už stovky let tam nikdo nežije.“
Má zvedavost sílila. „Ale tys mluvil o vesnici…“
„Bývala tam.“
„Co se s ní stalo?“
Johann se pustil do dlouhého vyprávení tak zmatenou smesicí nemciny a anglictiny, že jsem nerozumel dobre všemu, co ríkal. Pochopil jsem však, že tam pred dlouhou dobou, pred nekolika staletími, lidé vymreli a byli uloženi do hrobu; když však byly hroby znovu otevreny, leželi tam muži i ženy s tváremi plnými života a s ústy rudými od krve.
Aby si zachránili život (a taky duši! – a na tomto míste se Johann pokrižoval), ti, co zustali, uprchli tam, kde žijí živí, a mrtví jsou mrtví, a ne… nemení se v neco jiného. Johann se ocividne bál vetu doríct. Behem vyprávení se jeho rozcilení stupnovalo. Zdálo se, že jeho predstavivost jej zcela pohltila, a Johann skoncil prudkým záchvatem, bílý jako stena, kapky potu se mu perlily na cele, trásl se a rozhlížel se kolem, jako by tady na otevrené pláni pod širým nebem cekal nejaké hrozivé zjevení.
Konecne zcela zoufalý zvolal: „Valpuržina noc!“ a ukázal na drožku, abych do ní nastoupil.
To privedlo mou anglickou krev do varu; ustoupil jsem a prohlásil: „Ty máš strach, Johanne – máš strach. Jed domu, pujdu zpátky sám. Taková procházka mi jen prospeje.“ Dvírka kocáru byla otevrená. Vzal jsem ze sedadla špacírku z dubového dreva, kterou jsem s sebou vždy brával na výlety, zavrel dvere, ukázal holí k Mnichovu a rekl: „Jed domu, Johanne – Valpuržina noc se Anglicana netýká.“
Kone byli ted neklidnejší než kdykoli predtím, a Johann je jen s obtížemi udržel, zatímco me vzrušene nabádal, abych neudelal nic nepredloženého.
Vlastne mi bylo toho ubohého chlapíka líto, protože to myslel opravdu vážne, a presto jsem se neubránil smíchu. Jeho anglictina se zcela vytratila. Celý ustrašený zapomnel, že musí mluvit mou recí, abych mu porozumel, a drmolil dál nemecky. To zacalo být po chvíli nudné.
Opakoval jsem rozkaz „Domu!“ a obrátil se k ceste do údolí.
Johann se zoufalým gestem obrátil kone k Mnichovu. Oprel jsem se o špacírku a hledel za ním. Nejakou chvíli nechal kone jít krokem, když vtom se na vrcholku kopce objevil vysoký hubený muž. Víc jsem z dálky nedokázal rozeznat. Když se cizinec priblížil ke koním, náhle zacali poskakovat a podešene ržáli. Johann nebyl s to je udržet; vyrazili po ceste a divoce pádili pryc. Hledel jsem za nimi, dokud nezmizeli z dohledu, a pak pátral po neznámém muži; ten však rovnež zmizel.
Vydal jsem se zvesela odbockou do prohlubujícího se údolí, do nehož Johann nechtel vstoupit. Duvod tohoto odmítnutí nebylo nikde daleko široko videt, a tak jsem krácel nekolik hodin, aniž bych myslel na cas a vzdálenost, a nespatril ani živácka ani jakýkoli dum. Jak se zdálo, celé údolí bylo nadobro opuštené. To mi ale došlo až ve chvíli, když jsem za zatáckou narazil na rídký lesík; tady jsem si poprvé uvedomil, jak opuštene pusobí krajina, kterou procházím.
Posadil jsem se ke krátkému odpocinku a rozhlížel se. Všiml jsem si, že se znacne ochladilo – a kolem se rozeznelo jakési vzdychání, za nímž vysoko nade mnou následovalo tlumené zadunení. Zvedl jsem hlavu a zjistil, že na obloze se od severu k jihu ženou temná mracna. Bylo to nesporne znamení blížící se boure v nejvyšších vrstvách atmosféry. Dala se do me zima, a protože jsem si myslel, že je to jen sezením po tak vydatné procházce, pokracoval jsem v ceste.
Krajina byla stále malebnejší. Nespatril jsem nic výjimecného, ale celkový dojem byl okouzlující. Nijak jsem nedbal na cas, a teprve když se snesl soumrak, zacal jsem uvažovat o návratu domu. Vzduch byl studený a mraky táhnoucí po obloze stále zlovestnejší. Provázel je vzdálený tekavý zvuk, s nímž se nesl onen mysteriózní krik, který kocí pripisoval vlkum.
Na okamžik jsem zaváhal.
Rekl jsem si však, že chci videt opuštenou vesnici, a proto jsem krácel dál a o chvíli pozdeji dorazil k široké rozsedline mezi pahorky. Jejich úbocí bylo porostlé stromy, jež vybíhaly až na dno údolí a shlukovaly se na svazích a v úžlabinách, které se tu a tam objevovaly. Sledoval jsem zákruty cesty pohledem a zjistil, že se ostre stácí k lesní houštine a tam se ztrácí.
Náhle se me dotkl ledový závan vzduchu a zacalo snežit. Pomyslel jsem na znacnou vzdálenost, kterou jsem mrazil v osamelé krajine, a spechal dál, abych se ukryl v lese. Obloha ješte víc potemnela a sníh houstl a houstl, až byla zeme všude kolem me pokryta belostným kobercem, jehož okraje mizely v mlžné nicote. Cesta tu byla hodne špatná a v rovných úsecích nedobre znacená; po nejaké dobe jsem zjistil, že jsem z ní musel sejít, nebot jsem již nemel pod nohama zpevnenou zemi a propadal se hloubeji do trávy a mechu. Pak vítr zesílil a dul stále urputneji, až jsem byl nucen pred ním utíkat. Vzduch ted byl ledove studený a já se trásl zimou, i když jsem rychle krácel dál. Huste padající sníh kolem me tancil v tak divokém víru, že jsem sotva dokázal mít oci otevrené. Tu a tam mrak roztal mohutný blesk, v jehož svetle jsem pred sebou rozeznával hradbu stromu, vetšinou tisu a cyprišu, jejichž vetve se ohýbaly pod vrstvou snehu.
Brzy jsem se ocitl v závetrí stromu, kde bylo pomerne ticho, o to lépe jsem však slyšel svištení vetru nade mnou. Mezitím se již snesla noc a ješte víc zacernila bourlivou oblohu. Vítr ted pozvolna odumíral a ozýval se jen osamelými silnými nárazy. V onech okamžicích jako by se podivné vlcí vytí kolkolem rozléhalo ozvenou z mnoha hrdel.
Tekavé svetlo mesíce proniklo plujícími cernými mraky, ozárilo mé okolí a ukázalo mi, že jsem na okraji houštiny tisu a cyprišu. Protože prestalo snežit, odvážil jsem se vyjít z úkrytu a rozhlížel se.
Všiml jsem si mnoha starých základu a doufal jsem, že nejakou štastnou náhodou tu najdu dostatecne zachovaný dum, v jehož ruinách se snad budu moci prechodne ukrýt. Když jsem obcházel okraj mlází, zjistil jsem, že je obepíná nízká zídka; vydal jsem se podél ní a brzy došel k jakémusi otvoru. Tady tvorily cypriše alej vedoucí ke ctvercové budove. Sotva jsem si jí všiml, mraky opet zakryly mesíc, takže jsem pokracoval potme. Vítr se musel ješte ochladit, protože jsem se pri chuzi trásl po celém tele, nadeje na úkryt me však hnala slepe dál.
Zastavil jsem se, nebot se rozhostilo nenadálé ticho. Boure byla tatam; mé srdce – snad z úcasti s mlcením prírody – jako by prestalo tlouct. Ale to trvalo jen okamžik; náhle se mesíc znovu vyhoupl z mraku a vyjevil mi, že jsem se octl na hrbitove a ctvercová budova prede mnou je velká mramorová hrobka, jejíž kameny zárí bíle jako sníh kolem. Se svetlem mesíce se znovu vrátilo divoké kvílení vichrice, která i ted ožila táhlým, hlubokým vytím smecky psu nebo vlku. Vydesil jsem se a cítil stále silneji rostoucí chlad, který mi svíral srdce. A zatímco mesíc ozaroval mramorovou hrobku záplavou svetla, boure o sobe dávala opet vedet, jako by se vracela po své stope. Fascinovane jsem krácel k hrobce, abych zjistil, co je uvnitr a proc tu tak osamele stojí. Obešel jsem ji a nad dórským portálem nemecky cetl:
Hrabenka Dolingerová z Hradce Štýrského
nalezena mrtva 1801
Nad hrobkou postavenou z nekolika ohromných kvádru jsem rozeznal dlouhý železný stožár ci sloup, zapuštený do mramoru. Když jsem prešel na opacnou stranu, našel jsem tam velkými ruskými písmeny vyrytý nápis:
Mrtví jsou HBITÍ PÁNI
To vše bylo tak podivné a zvláštní, až se mi roztrásla kolena. Poprvé jsem si prál, abych uposlechl Johannovy rady. Pak jsem si v téhle témer mysteriózní chvíli cosi uvedomil a mé zdešení ješte vzrostlo. Dnes je Valpuržina noc!
Valpuržina noc, v níž podle presvedcení milionu lidí obchází po svete dábel – hroby se otevírají a mrtví putují po zemi. Ta jediná noc roku, kdy hýrí všichni zlí duchové zeme, vody a povetrí. A tohle bylo místo, pred nímž me kocí tak naléhave varoval. Tohle byla vesnice, jejíž obyvatelé pred staletími uprchli. Tady došlo k sebevražde; toto bylo místo, kde jsem byl sám – rozjitrený, chvející se chladem, pod rubášem snehu vystaven na milost a nemilost znovu se blížící bouri! Musel jsem pomyslet na své presvedcení i všechnu svou víru a sebrat veškerou svou odvahu, abych se v návalu desu nezhroutil na zem.
A ted se teprve boure doopravdy rozbesnila. Zeme se zachvela, jako by kolem pádily tisíce koní; a tentokrát boure na svých ledových letkách neprinesla sníh, ale velké kroupy, které dopadaly s takovou silou, jako by je metali baleárští vrhaci kamenu – kroupy rozdíraly listy i vetve a ohýbaly je tak, že cypriše neskýtaly vetší úkryt než stébla obilí. Zprvu jsem se schoval pod nejbližší strom, brzy jsem však musel prchnout a uchýlit se k jedinému místu, které ješte skýtalo ochranu: hlubokému mramorovému portálu hrobky. Tam jsem se schoulil u težkých bronzových dverí a byl do jisté míry chránený pred kroupami; nyní me trefovaly, jen když odskakovaly od zeme nebo od mramorové zdi.
Jak jsem se oprel o dvere, nepatrne se pohnuly a pootevrely dovnitr. Tvárí v tvár nelítostné bouri byla pro me i samotná hrobka vítaným útulkem, a užuž jsem chtel vstoupit, když široce rozvetvený blesk ozáril široširou oblohu. V té zári jsem spatril v temnote hrobky krásnou ženu s plnými tváremi a rudými rty, zdánlive spící na katafalku. Jak zaznel hrom, jako by me uchopila jakási gigantická ruka a vyvrhla ven do boure. Vše se odehrálo tak náhle, že kroupy do me zacaly znovu bušit drív, než jsem si stacil uvedomit své zdešení. Zároven jsem se nedovedl ubránit podivnému, vtíravému pocitu, že tu nejsem sám. Pohlédl jsem k hrobce. V tu chvíli se znovu oslnive zablesklo a blesk sjel do ocelového sloupu tycícího se nad hrobkou, odtud preskocil na zem a jako sršící plamen tríštil mramorové kvádry. Mrtvá žena se na okamžik zvedla v agonii plamenu, které ji pohlcovaly, a její pronikavý výkrik plný bolesti zanikl v dunení hromu. Poslední, co jsem zaslechl, byla smesice desivého kvílení, a pak me znovu uchopila obrí ruka a strhla me pryc, zatímco mé telo bicovaly kroupy a vzduch jako by vibroval vytím vlku. Na co jsem byl schopen se ješte upamatovat, byla neurcitá, bílá, pohybující se masa, jako by ze všech hrobu kolem vystupovali duchové mrtvých a blížili se ke mne belostnou mlhou besnící boure.
Pozvolna se mi vracelo vedomí a s ním pocit ubíjející malátnosti. Zprvu jsem si nevzpomínal na nic, ale pak se mé smysly zacaly pozvolna probouzet. Nohy me silne bolely a nedokázal jsem jimi vubec pohnout. Jako by ochrnuly. Krk a páter byly ledove chladné, a mé uši byly stejne jako nohy jakoby z vaty a rovnež bolely, v tele jsem však vnímal jakési teplo, což me naplnovalo bezmála rozkoší. Vše ostatní bylo jako ve zlém snu – ve skutecném snu, pokud si mužu takový výraz dovolit; jakási težká tíha mi spocívala na hrudi, a já se mohl jen steží nadechnout.
Tento stav jakéhosi polovedomí trval dlouho, a když vymizel, musel jsem usnout nebo omdlít. Pak se ve mne vzedmula vlna hnusu, který se podobal prvnímu stadiu morské nemoci, a divoká touha osvobodit se od cehosi – jenže jsem nevedel od ceho. Zahalilo me nesmírné ticho, jako by se celý svet ponoril do spánku anebo zemrel – jen nejasne jsem slyšel tiché šelestení. Zdálo se, že poblíž se pohybuje nejaké zvíre. Po chvíli jsem ucítil teplý škrábavý dotek na hrdle a ke své nepopsatelné hruze jsem poznal strašlivou pravdu. Jakési velké, težké zvíre leželo na me a olizovalo mi ted hrdlo. Ztuhl jsem, nebot me nejasný instinkt varoval, abych se ani nepohnul; ta bestie však ve mne vycítila nejakou zmenu a zvedla hlavu. Privrenými vícky jsem nad sebou spatril velké planoucí oci obrího vlka. Jeho ostré bílé tesáky se zaleskly v otevrené rudé tlame a já na tvári ucítil jeho horký, ostre páchnoucí dech.
Co se delo dál, nevím. Probralo me až hluboké zavrcení, po nemž následovalo zavytí, jež se nekolikrát opakovalo. Konecne se mi zdálo, že ze znacné dálky slyším hlasy, které spolecne volají: „Hej! Haló!“ Naklonil jsem opatrne hlavu a pohlédl smerem, odkud zvuky pricházely, ale hrobka mi zakrývala výhled. Vlk vyl podivne dál, a mezi stromy se zacala míhat narudlá záre, jako by sledovala vlcí vytí. Když se hlasy priblížily, vlk zavyl ješte hlasiteji. Neodvažoval jsem se pohnout anebo zavolat. Narudlá záre se blížila po bílé pokrývce, která se táhla kolem me do tmy. Pak se náhle mezi stromy objevil poklusem oddíl jezdcu s pochodnemi. Vlk seskocil z mých prsou a rozbehl se pryc ze hrbitova. Videl jsem, jak jeden z jezdcu (soude podle cepic a dlouhých armádních kabátcu to byli vojáci) zvedl karabinu a zamíril. Muž vedle nej mu srazil ruku, a já slyšel, jak koule zasvištela nad mou hlavou. Nepochybne me považoval za vlka. Druhý si všiml zvírete mizejícího mezi stromy a vystrelil po nem. Pak oddíl vyrazil dál – nekolik mužu se vydalo ke mne, ostatní za vlkem mezi zasnežené cypriše.
Když se blížili, pokoušel jsem se pohnout, byl jsem však zcela vysílený, i když jsem videl a slyšel vše, co se delo kolem me. Dva ci tri vojáci seskocili z koní a klekli si vedle me. Jeden z nich mi zvedl hlavu a položil mi ruku na srdce.
„Dobrá zpráva, kamarádi!“ vzkrikl. „Srdce mu ješte tluce!“
Nekdo mi priložil k ústum láhev brandy; alkohol mi dodal sílu, takže jsem mohl naplno otevrít oci a rozhlédnout se. Paprsky svetla a stíny se míhaly mezi stromy, a já zaslechl, jak muži volají jeden na druhého. Sbíhali se a podešene vykrikovali; a pak zazárily další pochodne – to se muži neusporádane hnali nazpet hrbitovem jako zbesilí. Když nekterí z nich dorazili až k nám, vojáci poblíž me se jich zacali napjate vyptávat:
„Tak co, našli jste ho?“
„Ne! Ne!“ vykrikovali zmatene. „Pryc, rychle – rychle! Není tu bezpecno, a zrovna tuhle noc!“
„Co jste videli?“ vyhrkli vojáci jako jeden muž.
Odpovedi byly tak neurcité, jako by se príchozí obávali vyjádrit své myšlenky.
„To… to… on sám!“ koktal jeden v náhlém pomatení smyslu.
„Vlk – ale vlk to nebyl!“ zachvel se druhý.
„Takového dostaneme jen posvecenou kulí,“ prohlásil tretí klidneji.
„To se tak stává, když jsme tuhle noc venku! Ale našich tisíc marek jsme si poctive zasloužili!“ mínil ctvrtý.
„Ty rozbité kusy mramoru jsou potrísnené krví,“ zamumlal kdosi po delší prestávce, „ale za to blesk nemuže. A on… dostane se z toho? Podívejte na jeho hrdlo! Vidíte, kamarádi, ten vlk na nem ležel a zahríval ho.“
Velitel oddíl prohlédl muj krk a prohlásil: „Je v porádku, kuže je nepoškozen. Ale co má to všechno znamenat? Kdyby ten vlk nevyl, nikdy bychom ho nenašli.“
„Co je s tím vlkem?“ zeptal se muž, který mi podpíral hlavu, a jak se zdálo, mel nejvíc ze všech pro strach udeláno, protože se mu ruce ani jednou nezachvely. Podle nárameníku jsem poznal, že je to poddustojník.
„Zmizel,“ odpovedel muž s protáhlým oblicejem bledým zdešením a neustále se bázlive rozhlížel. „Je tu dost hrobu, kde se muže ukrýt. Pojdte, kamarádi – rychle pryc! Zmizme z tohohle prokletého míst!“
Velitel me zvedl do sedu a pritom udelil pár strohých rozkazu; pak me nekolik mužu vyzvedlo na kone. Velitel vyskocil do sedla za me, paží me objal a nekolika slovy mi dodal odvahy. Otocili jsme se k cyprišum zády a ve vojenském tempu rychle ujíždeli pryc.
Jazyk me stále ješte odmítal poslouchat a já dál nedobrovolne mlcel. Musel jsem usnout, nebot se dokážu znovu upamatovat až na okamžik, kdy me dva vojáci zleva a zprava podepreli, takže jsem mohl stát. Bylo po rozbresku a na severu se rudý pár slunecního svetla zrcadlil v pusté zasnežené krajine jako stopa krve. Velitel práve narizoval svým mužum, aby nemluvili o nicem z toho, co videli, nýbrž jen rekli, že našli Anglicana, kterého hlídal velký pes.
„Pes! To nebyl žádný pes,“ vyhrkl muž, který se predtím tak trásl strachy. „Vlka prece poznám na první pohled!“
„Rekl jsem pes,“ odpovedel mladý velitel klidne.
„Pes!“ opakoval muž ironicky. Jeho odvaha zdá se rostla s pribývajícím denním svetlem, a on ukázal na me a dodal: „Podívejte se na jeho hrdlo. Copak je to dílo psa, pane?“
Instinktivne jsem zvedl ruku ke krku, a když jsem se ho dotkl, vykrikl jsem bolestí. Muži se shlukli kolem me, aby lépe videli, nekterí se daleko vyklonili ze se sedla.
Poté se znovu ozval klidný hlas mladého velitele: „Pes, jak jsem rekl. Jestli budeme tvrdit neco jiného, vysmejí se nám.“
Posadili me ted za nejakého vojáka a tak jsme vjeli do predmestí Mnichova. Tady jsme brzy narazili na prázdný povoz, do nehož me vyzvedli, a nato jsme vyrazili do hotelu Quatre Saisons. Mladý velitel me doprovázel, voják, který me vezl, jel za námi na koni, a ostatní se vraceli do kasáren.
Když jsme dorazili k cíli, pan Delbrück spechal tak chvatne ze schodu, aby me uvítal, až bylo zrejmé, že nás musel vyhlížet. Chytil me obema rukama a vedl opatrne dovnitr. Velitel zasalutoval, a když jsem si všiml, že chce odejít, trval jsem na tom, aby me doprovodil do mého pokoje. Nad sklenicí vína jsem co nejsrdecneji podekoval jemu i jeho vojákum za záchranu. Skromne odpovedel, že je více než potešen a že pan Delbrück se jako první postaral , aby byli všichni, kdo se úcastnili pátrání, spokojeni. Majitel hotelu se tak mnohoznacnému prohlášení jen pousmál, velitel prohlásil, že musí zpet do služby, a odešel.
„Ale jak je, pane Delbrücku, možné, že me vojáci hledali? zeptal jsem se po jeho odchodu.
Pokrcil rameny, jakoby tím chtel zlehcit úsilí, které vynaložil, a prohlásil:
„Naštestí mi velitel pluku, kde jsem sloužil, udelil povolení sehnat nejaké dobrovolníky.“
„Ale jak jste vedel, že jsem zabloudil?“ podivil jsem se.
„Kocí se vrátil s troskami kocáru, který se prevrátil, když se mu splašili kone.“
„Urcite byste ale neposílal nekam pátrací oddíl jen kvuli tomuhle.“
„Ach ne!“ odpovedel pan Delbrück. „Už pred príjezdem kocího jsem ale obdržel tento telegram od bojara, jehož jste hostem.“ Vytáhl telegram z náprsní kapsy, podal mi ho a já cetl:
Bistrica
Hledte si mého hosta – záleží mi na jeho pohodlí. Prihodí-li se mu neco, anebo ztratí-li se, nelitujte jakékoli námahy, abyste ho našel a zajistil jeho bezpecí. Je to Anglican, a proto touží po dobrodružství. Sníh, vlci a noc v sobe casto tají nebezpecí! Neztrácejte ani okamžik, mel-li by dojít k úhone. Vaši horlivost odmením svým bohatstvím.
Dracula
Když jsem držel telegram v ruce, místnost se mnou zacala tocit. Pokud by me pozorný majitel nepodeprel, myslím, že bych upadl. Muj zážitek byl v mnohém ohledu tak podivuhodný, tak hruzný a nepredstavitelný, že jsem mel pocit, jako by muj život byl jen hríckou dvou protikladných sil – a jen pouhá myšlenka na to me ochromovala. Nepopiratelne jsem byl pod tajuplnou ochranou. Ze vzdálené zeme došla v nejposlednejší chvíli zpráva, která me vytrhla z nebezpecí umrznutí a z celistí vlka.
Additional Hints
(Decrypt)
nyy va nyy lbh'er whfg nabgure oevpx va gur ....