Lov na carodejnici Traditional Geocache

Lov na carodejnici

Historie carodejnictví

Pri zakládání keše jsme uvažovali, jaké téma zvolíme. Až samotné umístení keše téma nabídlo. Keš se nachází v míste katastrálne spadající do obce Klobuky. Této lokalite místní domorodci ríkají V Olšinách. Dríve se zde pálily carodejnice. Proto jsme kešinku venovali carodejnicím. Pri zjištování informací nás zaujal clánek, který zajímave a uveritelne popisuje vznik mýtu o carodejnicích, respektive carodejnictví.

Pred petadvaceti tisíci lety byl clovek starší doby kamenné závislý na lovu, chtel-li prežít. Jen díky úspechu v lovu mel dostatek potravy k jídlu, kuži k zajištení tepla a prístreší, kosti na zhotovování ozdob, nástroju a zbraní. V té dobe clovek veril v mnoho bohu. Príroda byla mocná. Z bázne a úcty k bourlivému vetru, silnému blesku, prudkému vodnímu toku clovek každému prírodnímu jevu prirazoval ducha, z každého vytvárel božstvo…Boha. Buh rídil vítr, Buh ovládal nebesa, Buh poroucel vodám, ale predevším mel Buh moc nad nejduležitejší cinností lidí – lovem…Buh lovu. Vetšina lovených zvírat mela rohy, proto clovek zobrazoval Boha také s rohy.

Spolecne s Bohem lovu zde byla Bohyne. Mel-li kmen prežít ( a v té dobe byla vysoká úmrtnost), museli být lidé plodní. Vyrábely se tedy hlinené modely párících se zvírat a pri doprovodném rituálu spolu príslušníci kmene souložili. Dochovala se spousta vyrezávaných nebo vymodelovaných sošek Bohyne plodnosti, z nichž všeobecne známá je napr.„Venuše“.

Žena byla rodickou a ochránkyní detí. Bohyne, jež ji predstavovala, byla Velkou dárkyní a Utešitelkou, Matkou Prírodou nebo Matkou Zemí.

S vývojem cloveka se vyvíjelo i náboženství – pomalu a prirozene. Lidé se šírili po Evrope a brali své Bohy s sebou. Buh a Bohyne získávaly ruzná jména, ale v podstate to byla tatáž božstva.

Víra v život po smrti vznikla tak, že když clovek spal, byl pro svou rodinu jako mrtvý. Ve spánku se sice obcas pohnul a dýchal, ale jinak byl bez života. Ale když se probudil, mohl vyprávet o tom, jak lovil v lese. Nebo o tom, jak se setkal a hovoril s práteli, kterí již skutecne zemreli. Ostatní, k nimž promlouval, mu verili, nebot i oni zažili takové sny. Vedeli, že ve skutecnosti nevystrcil paty z jeskyne, ale bylo jim jasné, že nelže. Zdálo se, že svet spánku je stejný jako materiální svet. Byly v nem stromy a hory, zvírata a lidé. I mrtví tam byli, zdánlive nezmenení za léta, která uplynula od jejich smrti.

Se vznikem ruzných obradu – kvuli plodnosti, pro úspech v lovu, z duvodu souvisejících s rocními obdobími – se vytvorilo knežstvo, nekolik vybraných lidí, kterí meli pri provádení rituálu lepší výsledky. V nekterých oblastech Evropy tito rituální vudci, cili knežky ci kneží, zacali být známí jako Wicca = moudrí. V anglosaské dobe v Anglii král nikdy nejednal o nicem duležitém bez porady s Titanem, Radou moudrých. A Wicca musel být skutecne moudrý. Nejenže vedl náboženské obrady, ale také se musel vyznat v bylinkárství, magii a veštbe. Musel být lécitelem, soudcem, kouzelníkem, knezem. Pro ostatní byl Wicca prostredníkem mezi nimi a bohy A o velkých svátcích se stával bohem.

S príchodem krestanství nedošlo k okamžitému masovému obrácení na víru, jak se casto tvrdí. Krestanství bylo náboženství umelé. Nevyvíjelo se postupne a prirozene tisíce let, jak jsme videli u starého náboženství. Celé zeme byly považovány za krestanské, ale ve skutecnosti jen vládci prijímali nové náboženství – a casto jen navenek. Prvních tisíc let krestanství prevládalo v Evrope staré náboženství v mnoha ruzných formách.

O hromadný prestup k víre se pokusil papež Rehor Veliký. Myslel si, že jedním ze zpusobu, jak primet lidi navštevovat krestanské kostely, je stavet je na místech starších chrámu, kde byli zvyklí shromaždovat se pri svých bohoslužbách. Radil biskupum, aby rozbíjeli „modly“ a kropili chrámy posvátnou vodou a znovu je svetili. Rehor byl do znacné míry úspešný. Ale presto lidé nebyli tak naivní, jak si myslel. Když se stavely první krestanské kostely, byli k dispozici pouze pohanští remeslníci. Do výzdoby kostelu kameníci a tesari velmi chytre vclenovali postavicky svých vlastních božstev. Takto lidé mohli uctívat dále vlastní bohy, i když byli nuceni navštevovat kostely. Mnohé z techto figurek existují dodnes.

V prvních dnech, kdy krestanství zacalo nabývat na síle, považovalo stará náboženství – carodejnické a pohanské víry – za rivalská. Snaha zbavit se soupere je prirozená a církev útocila ze všech stran. Brzy pasovala Boha starého náboženství – rohatého boha – za krestanského dábla. Odtud pramenila argumentace, že pohané jsou vyznavaci dábla.

Dábel je ciste krestanský vynález, pred vznikem Nového zákona o nem nebyla ani zmínka. Je zajímavé si všimnout, že celá koncepce zla spojená s dáblem stojí na chybe v prekladu. Hebrejské Ha-satan z puvodního Starého zákona a recké diabolos z Nového zákona proste znamená „odpurce“ nebo „protivník“. Je treba si pamatovat, že rozdelení nejvyšší moci na dve – dobro a zlo – je nápadem vyspelé a složité civilizace. Starí bohové byli díky svému postupnému vývoji velmi „lidští“ v tom, že meli svou dobrou i špatnou stránku. Byla to myšlenka všedobrého, všemilujícího božstva, které vyžadovalo protivníka. Jednoduše receno, bílou barvu mužeme mít jen tehdy, jestliže existuje barva cerná, s níž ji mužeme srovnat.

Krestanství postupne sílilo a pomalu zatlacovalo staré náboženství. Nekrestané v té dobe zacali být známí jako pohané a barbari. Slovo pohané pochází z latinského pagani a znamená „venkované.“Tyto pojmy tedy neobsahují žádný prídech zla.

Jak století míjela, pomlouvacná kampan proti nekrestanum pokracovala. To, co wiccani delali, bylo obraceno proti nim. Zabývali se magií, aby dosáhli plodnosti a zvýšení úrody. Církev tvrdila, že pomocí ní dokáží zpusobit neplodnost ženy a dobytka a znicit úrodu. Starý rituální obrad na zvýšení plodnosti vypadal tak, že lidé chodili za svetla úplnku do polí a tancovali kolem polí obkrocmo posazeni na vidlích, tycích a koštatech, jezdili na nich jako na detské hracce – konské hlave na tyci. Pri tanci skákali vysoko do vzduchu, aby ukázali, jak vysoko má obilí vyrust. Byla to zcela neškodná forma sympatetické magie. Ale církev tvrdila nejen to, že pusobili proti úrode, ale že vlastne létali na tycích vzduchem, což je jiste dílo dáblovo!

Pak nastal všem jiste známý šílený hon na carodejnice. Odhaduje se, že bylo celkem upáleno, obešeno a umuceno devet milionu osob, obvinených z carodejnictví. Nebyli to pouze vyznavaci starého náboženství, nekterí lidé využili skvelé príležitosti zbavit se tech, ke kterým cítili nejakou zášt.

A co satanismus? Carodejnice byly v té dobe také nazývány vyznavackami dábla. Samozrejme, že to nebyla pravda, když však tehdy došlo k tolika obvinením, byl duvod tomu uverit. První církev byla na své lidi velmi prísná. Nejenže prikazovala, jak mají rolníci uctívat Boha, ale rídila také jejich zpusob života a lásky. I na sexuální styk mezi manželi se církev mracila. Podle jejího názoru by nemel být doprovázen potešením, povoloval se výlucne za úcelem plození. K pohlavnímu styku nesmelo docházet ve stredu, v pátek a v nedeli, ctyricet dní pred Vánocemi, podobnou dobu pred Velikonocemi, tri dny pred prijímáním a od ctyricátého dne po pocetí do ctyriceti dnu po porodu. Jinými slovy receno, manželé mohli mít spolu sexuální styk celkem jen dva mesíce v roce….a samozrejme u nej nesmeli prožívat rozkoš!

Nebylo tedy divu, že to spolecne s dalšími podobnými tvrdostmi vedlo ke vzpoure – i když tajné. Jakmile lidé – tentokrát krestané – zjistili, že jejich osud se po motlitbách k tzv. Bohu lásky nezlepšil, zacali se modlit k jeho opaku. Když jim nepomohl Buh, pomuže jim dábel. Tak spatril svetlo sveta satanismus - jako parodie krestanství. Byla to vzpoura proti tvrdosti církve. Jak se ukázalo, ani dábel nepomohl chudému rolníkovi. Chudas však aspon ukázal, že pohrdá autoritami – vystoupil proti vrchnosti. Církvi netrvalo dlouho a prišla na tuto rebelii. Satanismus byl protikrestanský. Carodejnictví bylo taktéž protikrestanské. Ergo, carodejnictví a satanismus jsou jedno a totéž! V príštích trech stoletích se zdálo, že je carodejnictví mrtvé. Ale náboženství, které existovalo dvacet tisíc let, nemohlo zemrít tak snadno. V malých skupinách prežívalo, udržovalo se casto jen mezi cleny jednotlivých rodin, ale žilo dál. V této dobe, kdy se vyznavaci carodejnictví museli scházet potajmu, byly jejich rituály písemne zaznamenány v Knize stínu. Kniha pak byla opisována a prepisována celá léta. Jedním z nejvetších zastáncu a zachráncu tohoto kultu byl Gerald Gardner - díky nemu se dnes mužeme tešit z carodejnictví v mnoha jeho formách. zdroj:www.kartarkahelena.com

Myslím, že vetšina listing nedocetla až do konce, nebo jej necetla vubec. Nikoho nenutíme text císt tím, že bychom do nej zakomponovali finální souradnice. Proste rekneme pár rad k odlovu a jdete si ulovit carodejnici. K odlovu carodejnice (kešky) budete potrebovat létající košte, které je schopno vzlétnout minimálne 12 metru do výšky, nebo minimálne 30 metru lana a lezecí pomucky. Svoje geovozítko (kdo poletí na košteti má o starost méne) mužete zaparkovat na hrázi nedalekého rybníka. Snažili jsme se o co nejpresnejší zamerení keše, ale signál na míste krapet lítá takže s tím pocítejte.