Skutecná potreba znacek souvisí ovšem s vynálezy rychlejšího premistování z místa na místo. Již v Pompejích v dobe pred 2 tisíci lety tak byla oddelena peší zóna od ulice. Chodníky byly položeny výše než silnice a precházení tu umožnovaly vyvýšené kameny – neco jako predchudce dnešního prechodu pro chodce. Rímané zacali v dobe kolem roku 120 pr.n.l používat milníky, tedy svislé kameny s vyznacením vzdálenosti od Ríma. Vzdálenost byla udávána v mílích, a proto milník. Mimochodem, všech 300 tisíc kilometru tehdejších cest vedlo práve do Ríma. Stredovek pokracoval predevším ve znacení smeru a vzdáleností. Kolem roku 1700 zavedl ruský car Petr Veliký tzv. verstníky, kde jedna versta bylo 1067 metru. Ty oznacovaly vzdálenost mezi dvema ci více mesty. O neco pozdeji se pak objevily tzv. hodinové kameny, na kterých byla vzdálenost místa udávána v hodinách.
Potreba dopravních znacek prišla samozrejme s vynálezem prvního automobilu koncem 19.století. Poprvé tak automobil dostal prioritu. Z roku 1868 je doloženo použití primitivního mechanického semaforu z jedné križovatky v Londýne. Semafor mel tvar kríže napodobujícího lidskou postavu s rozpaženýma rukama a s možností je svesit. V roce 1903 vyšel v Anglii automobilový zákon, který poprvé na svete zavedl dopravní znacky podobné soucasným. První Silnicní kongres v Paríži v roce 1908 pak za úcelem sjednocení systému zvažoval nejruznejší návrhy. Prínosem byl ovšem až kongres v Seville v roce 1923, kde byly doporuceny výstražné znacky trojúhelníkového tvaru vrcholem nahoru. Silnicní kongres se od roku 1924 koná každé ctyri roky, výjimkou bylo jen prerušení v dobe druhé svetové války, kdy se pak první po válce konal v roce 1951. Pres všechny snahy se ovšem nepodarilo dopravní znacky doposud zcela sjednotit.