Psal se rok 5029, kdyz jsem se vracel s nasi 619. flotilou krytonske valecne aliance na svou domovskou planetu Zeme po dlouhe valecne vyprave v nepratelske galaxii Gamadar. Planeta byla jina, nez si ji posadka pamatovala. Celou planetu pokryvala tmava bourkova mracna a jen misty byly videt zbyla svetla civilizace.
      Byla vyhlasena pohotovost cele valecne flotily, ktera zacala postupne pristavat na souradnice nouzoveho stavu dle pokynu napsanych v krytonitu kazde lodi. Po pristani a shromazdeni kapitan rozdal vsem ukoly:
      „Zda se, ze tu nejsme sami!“
      „Vemte si kompasy a vytisknete hlavne tahaky!“
      „Bez toho bych vubec nevyrazil na cestu!“



      Po sbaleni vsech nejdulezitejsich casti vybaveni jsme vyrazili smerem na centralu ridiciho stanoviste.
      Po trinacti dnech jsme objevili 26. prapor pozemni jednotky. Byl uplne znicen. Mezi mrtvymi jsme nasli jedineho, ktery prezil. Prezil jako jediny ze 782 vojaku pozemni jednotky.
      Sotva jsme vsak pribehli k poslednimu zijicimu vojakovi, zautocili na nas ze vsech stran klingonsti valecnici. „Je to past!“ Zahlasil sva posledni slova velitel a padl. Schoval jsem se do nejblizsiho housti a cekal, az ten masakr skonci. Nemeli naprostou zadnou sanci prezit. Musim se vydat na centralu ridiciho stanoviste alfa. Verim, ze mi v tom ctenar pomuze.
      „Jdeme!“