Náš příběh začal v
Jetřichovicích jednoho dne v noci, kdy jsme se po
večeři šli projít, abychom vytrávili. Obvykle tedy
chodíme v Srbské Kamenici ke kostelu, teď jsme byli v
Jetřichovicích, tak jsme ze zvyku šli ke kostelu také.
Kostel v Jetřichovicích je jiný, tehdy v noci byl jiný
především tím, že nebyl nasvícený, vládla kolem
něj úplná tma. Kráčeli jsme vzhůru směrem na
GC19DCN - a vtom proti nám
ze tmy vyběhlo černé stvoření. Úlekem jsme
uskočili, ale stvoření vrnělo a třelo se nám o
nohavice. Bylo to krásné černé koťátko. Předlo a
mazlilo se s námi.
Druhý den ráno jsme auto nechali v údolí
Kamenice a po svých jsme vyrazili do skal, šli jsme krásným
údolím plným pískovcových balvanů. Užívali jsme si krásy
podzimní přírody, když vtom se začalo hodně
ochlazovat a proti nám se po zemi plížila mlha.
Zvědavě jsme pokračovali dál, až jsme
došli do místa, kde se cesta trochu rozšířila,
rostly tam pokroucené buky - a na jednom z nich visela hlavou
dolů černá kočka! Když nás spatřila, dost
se naježila a začala nepřátelsky prskat. Bylo jasné,
že tohle není naše včerejší přítulné
kotátko!
Krom té prskající kočky byly na zemi, na
stromech, prostě všude modré houbičky!
Opatrně jsem sáhl po foťáku, abych si ten zvláštní
výjev - kočku mezi houbičkami - vyfotil, ale kočka
mi evidentně modelem stát nechtěla. Začala
strašlivě prskat (znělo to nějak jako
šeng fuj či co...) - a zmizela... Chvíli jsme stáli a
zcela nepřítomně fotili. Pořád jsme nějak
nevěřili tomu, co jsme viděli, ale pak jsme jen
pokrčili rameny a šli dál. Nebo si to aspoň
myslíme, protože tady se naše vzpomínky začínají
stávat poněkud mlhavými... Možná se nám to všechno
jenom zdálo. Ačkoli... Na jedné botě jsem objevil
černý kočičí chloupek (je možné, že se tak
jemná věc dokáže naježit?), v Evině
podrážce byl jasně patrný kousek modré houbovité hmoty, a
navíc jsme cestou někde vytratili takovou malou
krabičku... Poctivého nálezce prosíme nikoli o její návrat,
ale o zprávu prostřednictvím geocaching.com, zda v jejím okolí
na nějaký podobný jev taky narazil.
