Nemohu usnout. Je temná noc, snad ani hvězdy nesvítí. Ze své hlavy nemohu dostat myšlenku, která mě od rána trápí. Pamatuji si přesně, kdy jsem otevřel svou poštovní schránku. A z ní jsem vytáhl několik dopisů. Do oka mi padla zažloutlá pomačkaná obálka bez adresáta i odesilatele. „Patří vůbec mě?“, pomyslel jsem si. „Kdo ji sem mohl dát? Pošťák asi ne. Nevím, nebudu dopis otevírat, když nevidím svoje jméno“, utvrdil jsem se, „jistě mi nepatří“. Den se pomalu vlekl a já sledoval obálku, která ležela vedle lampy na mém pracovním stole. „Co v ní asi tak může být? Proč byla v mé schránce? Je to omyl, zítra si pro ni někdo přijde“, jsem si tím jistý. „Neotevřu ji, jdu spát“, rozhodně si poručím. A teď ležím v posteli a v levé ruce držím pomačkanou obálku a zírám na ni. Tři hodiny ráno a na spánek nemám ani pomyšlení. „Určitě je pro mě“, bleskne mi hlavou. „Je v ní důležitá zpráva, která mi změní život. Jsem hlupák, že jsem ji neotevřel hned ráno“. Otvírám ji. Trhám. Na postel padají tři papíry. Rozsvěcím lampu na mém nočním stolku. To je snad stará mapa. Osada nebo snad vesnice Čestitz s vyznačenou cestou a nějakým kruhem. Vím, kde to je, znám to místo. Při svých cestách vlakem do Kyšperku tudy projíždím. Na druhém papíru jsou jen dvojice písmen.
AB DF PS FV RU
MN EH KT BH GP FV MS DT
FV BC
CO JX GL BC EF MO MS NO
JL CZ MO AB GH
RS BH UY CZ FV TV
Co to má znamenat? Nerozumím. Možná nějaká šifra. Ještě v obálce byl jeden papír. Je to dopis. Nedočkavě ho čtu, chci co nejdříve poznat tajemství, které obálka skýtá. „Drahý příteli“, v oslovení. „Jaký to může být přítel?“ Očima přelétám na konec textu. Dopis není podepsán. „Bože, kdo to píše“. Čtu dopis. „Drahý příteli, nastal čas, který jistě očekávals. Znáš mě, neposedím a nerad zůstávám přespříliš času na jednom místě. Musím jít dál. Jistě si pamatuješ, jak jsme před lety mluvili o čestickém pokladu. Ty jsi byl takový paličák a tvrdil, že nic takového není. Já ho našel. A jenom pro to abys uvěřil, ukryl jsem ho na bezpečné místo, doufám. Jdi a najdi ho.“ Otáčím list papíru a je prázdný, tak dopis končí. Já doufal, že mě podá vysvětlení a mnohem více otázek najednou vyvstává. Kdo je onen přítel? Kdo poklad ukryl? „Je to celé nesmysl“, říkám si, „kdo by v dnešní době ukrýval poklady a kdo by je hledal.“ Ale vzpomínám si na dávného přítele, kterého jsem kdysi potkal. Starý muž to byl a něco o pokladu povídal. Já přece nebyl děcko, abych mu věřil ty řeči. Vzpomínám si matně, byl to mlynář. Tak proto tahle šifra. Už vím, co si musím pro její rozluštění nakreslit. Už je mi jasné, kde začít s hledáním. „Bůh ví, co myslí pokladem“, sedím a přemýšlím, jestli mám vyjet do Čestic. „Co bych tam asi našel“, říkám si. Touha po dobrodružství mi říká: „Jdi.“ A já přece jen půjdu, vždyť v dnešní době je spousta bláznů, kteří se honí s krabičkou v ruce po zajímavých i méně zajímavých místech, jenom proto, aby něco hledali a vlastně poklad našli. Budu jeden z nich beru s sebou mapu a zítra ranním vlakem si jedu pro poklad do Čestic.
11. 4. 2016
Za téměř pět let proteklo Česticemi mnoho vody a i tato keška se postupem času vlivem vykrádání nebo jinými zásahy trochu měnila. První stage je trochu jinde, celý letterbox je o mnoho jednodušší a poklad je teď o něco skromnější než býval. Ale pořád tu je. Hodně štěstí všem, kteří se za pokladem vydají.
V případě jakýchkoliv problémů mě neváhejte kontaktovat.