Rovinaté náplavy pod Kněží a Eliášovou horou byly stále podmáčené a dodnes se blízká ulice nazývá Rybníky. Tok říčky Křetínky byl v místech, kterými budete procházet nebo projíždět (cyklostezka) za dobu osídlení Letovic několikrát měněn a upravován. Z jara po rozvodňování říčky tu dlouho stávala voda. To změnila až vybudovaná přehradní nádrž Letovice - Křetínka zachycující vodní výkyvy.
Kešku je pěkné odlovit procházkově (na kole i kočárkem) od vlakové zastávky Letovice. Cesta jedním směrem je 2km.
Ke skrýši se nejlépe dostanete přebroděním malého splavu (bosky, gumáky - pozor klouže to), který rozděluje říčku na část původní a vykopanou, která vede podél cyklostezky. Obě ramena pak vtékají do řeky Svitavy. Od splavu u kterého jsou různé tělopohybovadla je patrný i nyní slepý původní tok říčky. V říčce jsou k vidění chrostíci, pstruzi, ondatry a další vodní havěť jako např. vodníci.
O vodnících na Křetínce
Za starých časů bývala říčka Křetínka plná vodníků.V okolí potoka, kterému se říkalo Jedlovka, Bysterka,Svojanovka či Poříčka podle toho, kudy protékal, mluvili lidé česky i německy. Proto se vodníkovi také říkalo německy „Wassermann" a česky mluvící sousedé si název upravili na „hastrmana", čili vodního muže - vodníka. Potkat se tehdy s vodníkem u Křetínky nebyla žádná vzácnost. Žili v tůních, posedávali na březích i na vrbičkách, lovili ryby, které jedli za syrova, obzvláštní pochoutkou jim byla vejce vodního ptactva. S lidmi se snažili vycházet, spíše se jim ale vyhýbali. Někteří se dokonce s lidmi u vody dokázali spřátelit.
Tak chodil mezi lidi do hospody v Prostředním Poříčí starý vodník pro kořalku a mnohokrát, raději dál od kamen, s nimi i poseděl. Hospodská pak musela vytírat z podlahy loužičku, co vodníkovi odkapala ze šosu zeleného kabátu. Z jiného těsta byl vodník v Lazinově. Usadil se tam u mlýna, a protože to byl ještě mladý divoch, rád tropil lidem naschvály. Když se navíc zakoukal do mlynářovy dcery Aničky, nebylo v mlýně pokoje. Po večerech vodník věšel po vrbičkách barevné pentličky, z náhonu pod oknem skřehotal: „Aničko dušičko, vyjdi ze světnice ven a staň se mojí ženou." Kdyby vyšla z mlýna, jistě by ji stáhl do vody a pak by musela být jeho ženou a tatínka by již nikdy nespatřila.
Toho si byl „pan otec", jak se mlynáři říkalo, dobře vědom. V řemesle mu byli k ruce pomocníci. Starší tovaryš „stárek", mladší tovaryš „mládek" a konečně i malý učedník, kterému se říkalo „prášek". Ti už měli dost zastavování mlýnského kola, zlámaných prutů, potrhaných sítí a teď i vodníkova nadbíhání. Že Aničku ochrání, rozumělo se samo sebou. Konečně mlynáři se s vodníky setkávali od nepaměti. Proto pan otec poslal stárka pro provazy z lýka a všichni se pak schovali za dveře komory. Když večer zase začal vodník volat Aničku, ve tmě za pootevřenými dveřmi komory napodobil prášek její hlas: „Jen pojď dál, vodníčku, pojď za mnou do komůrky." Vodník ztumpachovělý tím, že ho Anička sama zve, zatleskal dlaněmi s blanitými prsty a už už se hrne do komory. Ale tam se mu kolem krku zadrhla smyčka lýčeného provazu. Hned ho opustily všechny síly a během chvíle byl omotán lýkem jako klubko vlny.
Mládek zatopil ve světnici v kamnech a pan otec se stárkem k nim svázaného vodníka posadili na lavici. A jak se kamna rozehřívala, kapání ze šosu pomalu ustávalo. Vodník začal usychat. Nic mu nebyl platné naříkání. Jak sesychal, začal se zmenšovat. Provazy povolily, ale co naplat, ve vodníkovi, zpola uschlému, už nebylo sil k útěku. Ráno přišla Anička, která o nedobrovolném hostu nic nevěděla, do světnice drhnout podlahu. Jak spatřila vodníka, vykřikla strachy a převrhla vědro s vodou. Voda vystříkla a pár kapek na něj dopadlo. Vodník nabyl sil a vysmekl se z provazů, skočil na otevřené okno a pak do náhonu. Ani tam se nezdržel. Jak dostal za vyučenou, pustil se po proudu do Svitavy a v kraji ho už nikdo nikdy nespatřil.
Keš nese název po již neexistujícím zařízení "Vodotoč", které sloužilo do roku 2021 k nabírání vody a jejímu samospádnému dopravování do nádrže na blízké zahradě.
