Buky
Vzhledem k tomu, že jsem se odstěhoval, mám omezené možnosti spravovat tuto kešku. Tak se k ní prosím chovejte tak, aby co nejdéle vydržela. Promiňte případné nedostatky typu chybějící tužka. A až se bude logbook chýlit ke konci, dejte mi prosím vědět. Jestli to půjde, budu keš za pomoci krumlovských kačerů (jim patří veliké díky) spravovat. Jestli ne, může keš být dána do archivu. I když je dost zájemců, co by ji adoptovali, tak to možná vyřeším tímto způsobem. To ukáže čas.
Touto jednoduchou mysterkou bych vás rád dovedl na jedno místo, na kterém jsem si opět vzpomněl na svou oblíbenou knížku od Aldo Leopolda Obrázky z chatrče, ve které je povídka věnovaná starým stromům. Trochu jsem ji zkrátil o pasáž, kde autor líčí jednotlivé události, které probíhaly v době, ve které rostlo dřevo právě prořezávané pilou. Snad se vám nabídnutá ukázka bude líbit.
Nemáte-li farmu, jste vystaveni dvěma nebezpečím. Zaprvé jste v nebezpečí myslet si, že snídaně pochází z koloniálu, a zadruhé, že teplo se rodí v kotli ústředního topení.
Aby se člověk vyhnul prvnímu nebezpečí, měl by začít pěstovat zahradu, a to raději někde, kde žádný koloniál není – pro jistotu.
Pro vyvarování se nebezpečí druhého by člověk měl naložit krb pořádným naštípaným dubovým dřívím a nechat si jím ohřívat holeně, zatímco venku stromy zmítá únorový vichr. Když člověk nařezal, naštípal a složil svůj vlastní pořádný dub a přemýšlel přitom, bude si dobře pamatovat odkud to teplo pochází, a to s množstvím podrobností nedostupných těm, kdo své víkendy tráví ve městě vedle tělesa ústředního topení.
Ten dub, který teď sálá na kozlíku mého krbu, vyrostl vedla staré osadnické cesty, tam, kde se začíná šplhat na písečný vrch. Pařez, který jsem změřil poté, co jsem strom porazil, má poloměr 76 centimetrů. Je na něm vidět 80 letokruhů, takže semenáček, ze kterého vyrostl, musel založit svůj první letokruh v roce 1865, na konci Občanské války. Ale na základě zkušenosti se současnými semenáčky vím, že žádný dub nevyroste nad dosah králičích zubů za méně než asi tak deset let, kdy je každou zimu ohryzáván a znovu obrůstá během léta. Vlastně je docela jasné, že každý přeživší dub je plodem buď králičí nedbalosti nebo nedostatku králíků. Jednoho dne nějaký trpělivý botanik sestaví křivku četnosti let, kdy se rodí duby, a ukáže, že povyskočí nahoru každých deset let a že každý z těch vrcholků odpovídá úbytku v desetiletém králičím cyklu. (Fauně a flóře se díky této nepřestávající bitvě uvnitř druhů a mezi nimi dostává společné nesmrtelnosti.)
Je pravděpodobné, že k úbytku v počtu králíků došlo v polovině šedesátých let, kdy můj dub začal zakládat svůj kalendář, ale že žalud, ze kterého vyrostl, spadl již v předcházejícím desetiletí, kdy kryté vozy ještě projížděly po mé cestě na rozlehlý Severozápad. Snad právě osadnické vozy vyjezdily a vymlely cestu tak, že se obnažil tento břeh řeky, a tak právě tomuto žaludu umožnily rozestřít první lístky na slunci. Jen jeden žalud z tisíce doroste takové velikosti, aby mohl vzdorovat králíkům – ostatní utonou již při narození v oceánu prérie.
Pomyšlení, že právě tomuhle se to podařilo a nashromáždil si osmdesát let červnového slunce, je hřejivé. Právě to slunce se nyní uvolňuje, díky zásahu mé sekery a pily, aby ohřálo mou chatrč a mou náladu v osmdesáti nárazech větru. S každým poryvem obláček kouře z mého komína svědčí o tom – ať už je to svědectví pro kohokoliv – že slunce nesvítilo nadarmo.
Mého psa nezajímá odkud se teplo bere, ale projevuje hodně zájmu na tom, aby tu teplo bylo, a to brzo. V podstatě považuje mou schopnost zatopit za kousek čarodějnictví, protože když vstanu v černé, studené noci před svítáním a třesa se klečím u krbu a rozdělávám oheň, nacpe se mezi mne a připravené hobliny, které jsem položil na popel, a já se k nim se zapálenou sirkou dostanu, jen když ruku prostrčím mezi jeho nohama. Mám za to, že tohle je ta víra, která hory přenáší.
Byl to blesk, který zastavil růst tohoto dubu. Všechny nás jedné červnové noci vzbudil hromový třeskot. Uvědomili jsme si, že blesk musel uhodit blízko, ale protože nezasáhl nás, znova jsme usnuli.
Člověk poměřuje věci ve vztahu k sobě, a to je zvlášť pravda ohledně blesku. Příštího rána jsme se při procházce těšili z toho, jak prérijní jetel a ostatní květiny po dešti pěkně rostou, a najednou jsme uviděli velký kus kůry čerstvě odštípnuté z kmenu dubu u cesty. Na kmenu byla dlouhá zatočená jizva odhaleného čerstvého dřeva, na stopu široká a ještě nezažloutlá od slunce. Do příštího dne povadly listy a my jsme si uvědomili, že blesk nám odkázal tři sáhy budoucího palivového dřeva.
Ztráty starého stromu jsme želeli, ale věděli jsme, že tucet jeho potomků stojících zpříma a odvážně na písčité půdě už převzalo na svá bedra jeho podíl produkce dřeva.
Nechali jsme starého veterána rok sušit na slunci, ze kterého již neměl žádný užitek, a pak jsme jednoho mrazivého zimního dne přiložili čerstvě nabroušenou pilu k jeho opevněným základům. Pila vytlačovala vonící malé úlomky dějin, které se hromadily na sněhu před každým klečícím pilařem. Pocítili jsme, že tyto dvě hromádky pilin jsou víc než jen dřevem: byl to průřez stoletím a naše pila se prokousávala každým řezem, desetiletí po desetiletí, do dějin jednoho života, které byly napsány v soustředěných letokruzích pořádného dubu.
Pro dějepisce se v rozmanitých funkcích pily, klínu a sekery skrývá alegorie.
Pila se prodírá jen skrze léta, se kterými se musí utkat postupně, napřed s jedním, pak s druhým. Z každého roku šikmé zuby vytahují malé úlomky faktů, které se kupí na hromádkách, kterým dřevaři říkají piliny a dějepisci archivy. Oba usuzují na povahu toho, co se nachází vevnitř, na základě povahy vzorků, které takto vycházejí navenek. Když je řez dokonán a strom padne, pařez nám poskytne celkový pohled na století. Strom tak svým pádem dosvědčuje jednotu směsky, které říkáme dějiny.
Naproti tomu klín nám dává jen paprskovité odštěpky: takový štěp nám dá buď celkový pohled na uplynulá léta, a to najednou, nebo se z něj nedozvíme vůbec nic – to záleží na zručnosti, s kterou je zvolen úhel štěpu. (Jestli o tom pochybujete, nechte schnout kus kmene po dobu jednoho roku, dokud nepukne. Ve dřevě uvidíte mnohý neuváženě vedený klín, jak rezaví zakotven do nerozdělitelného příčného vlákna.)
Sekera se může uplatnit jen v úhlu, který je šikmý vůči letům, a to jen co se týče okrajových kruhů nedávné minulosti. Její zvláštní role spočívá v osekávání větví, ke kterémuž účelu se ani pila ani klín nehodí.
Všechny tři nástroje jsou zapotřebí pro poctivý dub a potřebné jsou i pro poctivý pohled na dějiny.
O těchto věcech přemýšlím, zatímco na plotně hvízdá konev a poctivý dub se pálí na rudé uhlíky na bílém popelu. Ten popel vrátím, až přijde jaro, do sadu na úpatí písečného kopce. Znovu se ke mně vrátí, snad jako červená jablka, snad jako v podobě podnikavého ducha nějaké vypasené říjnové veverky, která, z důvodů jí neznámých, dostane nápad zasadit žalud.
V povídce se sice píše o dubu, vás ale cesta zavede k pěkným bukům.
Buk lesní (Fagus sylvatica) je statný opadavý listnatý strom se štíhlým kmenem a pravidelnou vejčitou korunou, který může dorůstat výšky i přes 45 metrů. Jeho přirozený areál zahrnuje většinu Evropy, od jižní Itálie po Švédsko a od Portugalska po Turecko.
Koruna je mohutná, pravidelného vejčitého tvaru. Kmen je štíhlý, pokrytý tenkou hladkou borkou bělošedé barvy, někdy s mírným namodralým nádechem.
Pupeny jsou úzce kuželovité a pichlavě zašpičatělé, červenohnědé a pokryté brvitými šupinami. Listy jsou řapíkaté, velmi mírně nepravidelně laločnaté (téměř celokrajné), široce vejčité, zašpičatělé, lysé, jen při kraji brvité. Kvete v dubnu a květnu. Samčí květy rostou ve vztyčených svazečcích, samičí po dvou na konci letorostů.
Plody jsou bukvice – trojboké nažky pokryté měkkými ostny. Pro člověka jsou jedovaté. Roste hojně od pahorkatin do hor, vytváří významná společenstva – bučiny. Má vysoce ceněné středně tvrdé a snadno štípatelné dřevo.
Buk lesní roste téměř v celé Evropě mírných zeměpisných šířek, ve vyšších polohách je rozšířen i v Evropě jižní. V jihovýchodní Evropě na něj navazuje buk východní (Fagus orientalis). Buk se přirozeně vyskytuje především v biotopech bučin, v Česku tedy v nadmořských výškách 300 až 1 000 m. Současný výskyt je oproti přirozenému výrazně omezen.
Na území Česka se buk dostal po poslední době ledové až poměrně pozdě, cca 3 000 až 4 000 let př. n. l. Z větší části vytlačil jedli bělokorou. Do střední Evropy se dostal jak z jihozápadu, tak z jihovýchodu (šíření z jihu bránily Alpy).
Někteří taxonomové spekulují o tom, že západní a východní buk jsou dokonce dva různé druhy (byly od sebe po celou poslední dobu ledovou a významnou část holocénu geograficky odděleny).
Plody jsou pro člověka za syrova mírně jedovaté a to díky vyšší koncentraci taninů, tepelnou úpravou však jejich toxicita značně klesá. Při požití většího množství syrových semen dochází k zažívacím obtížím (nevolnost, průjem, případně zvracení), křečím, otupělosti a případně i ke známkám ochrnutí. Záleží ovšem na (velmi kolísajícím) obsahu jedovatých látek v rostlině i na citlivosti daného jedince, mnozí lidé konzumují syrové bukvice bez jakýchkoliv následků. První pomocí je vyvolání zvracení a podání dávky živočišného uhlí.
(převzato z Wikipedie)
A jak na cachi?
Na úvodních souřadnicích ji nehledejte. Tam najdete jen parkoviště na odstavení svého geovozidla a u něj mapu. Na mapě naleznete šipku ukazující na úvodní souřadnice této keše a nad ní čtyřmístné číslo. Zhruba na jih od číslice 9 pak u silničky najdete mohutný buk. Když si stoupnete na silničku nejblíže k buku, bude vám tento strom zakrývat další mohutný buk (oproti tomuto je ale o hodně drobnější – obvod nemá ani 3 metry). K tomuto buku dojděte (nemusíte křovím, pár metrů odtud vede z asfaltky cestička). Pak přibližně ve směru těchto prvních dvou buků uvidíte buk třetí se silou kmene něco mezi těmito dvěma. Když k němu dojdete, minete silnou větev tohoto stromu, která se opírá o zem (větev se opravdu opírá, ne jenom dotýká) – snad ještě nějakou dobu vydrží, začíná schnout. Stoupněte si pod ni a v jednom směru uvidíte podobně silnou větev od stejného stromu. Ve směru kolena této větve je čtvrtý buk (dnes je již bohužel kus nad zemí zlomený). Obvod kmene má však jen pouhé dva metry (a tak se vašim očím nabaženým pořádnými stromy bude zdát drobným). Dojděte k buku a opřete se o největší kámen u něj tak, abyste měli buk za zády. Pak už vidíte na místo cache. Je od vás na vzdálenost obvodu prvního buku (měřen tradičně – tj. 130 cm nad zemí), směrem k útlému boučku, co se zčásti schovává za stromem, který nás naprosto nezajímá, protože to není buk. Jen pro jistotu dodávám, že i ve vegetačním období uvidíte od předchozího buku buk následující (nepůjdete-li v noci či v mlze), takže nechoďte nijak daleko.
A na závěr ještě jedno upozornění. Pohybujte se opatrně, protože z jedné strany máte sráz a ze strany druhé nestabilní skály. Když půjdete přesně, od obojího jste dost daleko, takže vám nebezpečí nehrozí. Dejte ale pozor ale na psy a na děti, aby to těchto nebezpečných míst nezaběhli. Pozor také při cestě zpět na asfaltku. Pravděpodobně se budete vracet jinou cestou, tak se v jednom místě přiblížíte ke kraji srázu.
Přeji příjemný lov a pěkný (byť jen v úzkém směru) výhled, který vás na tomto místě překvapí, tak jako kdysi překvapil mě.
EN:
Beeches
This cache show you a place with nice beeches trees.
On the coordinates of this puzzle cache you can find no cache, but there is a parking place for your GEOcar. Close to this parking place you can find a map. Find an arrow pointed to the initial coordinates of this cache. Abouwe you could see number. Southern from Nr. 9 is place you need to go. Close to the road you can find a big beech tree (northen from the road) – it is somwhere in the area below the red arrow and you need to find the biggest beech tree. Stay on the road closest to this beech. Another big beech is behind it (but the beech is not so big. Go to the second tree. From the second tree, you can see approximately in the same direction third big beech tree. Go to it. Bifore the trunk you can see a strong branch of this beech, which touch the ground. Stay between the branch and the trunk. In one direction you can see another strong branch of the third beech. This branch has an elbow. In the direction of this elbow you can see another beech (with trunk girth only about two meters). Go to this beech and lean on a big stone, which is close the beech (have a tree trunk behind your back). From that position you can see the cache place. It is in distance equal to the first beech trunk's girth. And it is in the direction to one very thin beech.
Note: the beeches are not far from each other. In daylight you can see 2nd from the 1st etc. And please excuse my wrong English.
Warning: Be careful for your kids and dogs. The way, which you will go is safe. But close to it there are some cliffs and unstable rocks.