-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(regular)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
Cache na hore, do níž narazilo 24.4.1944 nemecké letadlo Junkers prepravující náklad do Kyjeva.
Samotné místo dopadu je trochu jinde, ale je casto prohledáváno pomocí detektoru kovu, proto jsem schránku ukryl výš (kus od prírodní rezervace). Snad se vám místo bude líbit.
***
Psal se rok 1944 – lidé ho psali. Šest dnu zbývalo do konce dubna a svetem šla válka - velká válka. Nová. Taková, jakých za jeho vlády nebývalo.
Sedel na svém kamenném stolci a podpíral si rukou bradu. Nemracil se. Neumel to. Stejne tak, jako se neumel smát. Jeho tvár byla zlovestne nemenná už tisíce let. A stejne strnulé ted byly i hory kolem. Šepot stromu utichl a tráva zustala sklonená v ocekávání chvil príštích. Pak se otevrela zeme…
„Vítej, Velesi!“ promluvil sytým hlasem Radegast, aniž by se otocil na príchozího.
„Bud pozdraven.“
„Cemu vdecím za tvoji návštevu?“
„Je válka!“
„Všiml jsem si.“
„To je dobre. Ocekává se, že si budeš všímat.“
„Kdo to ocekává?“ obrátil se ke svému hostu Radegast.
„Lidé.“
„Lidé… Lidé už dávno ne, príteli. Nebo snad za tebou na Velíz pricházejí procesí tak jako kdysi?“ odvetil, a aniž by ocekával odpoved, sám pokracoval: „Tahle válka není moje. Lidé už pro ni nepotrebují boha. Dlouho mne prosili snad ješte o bohatou úrodu, i to už je ale minulost.“
„A tobe to nevadí?“
„Ne,“ odvetil Radegast s nepredstíranou lhostejností.
„Bývali jsme silní a mocní...“ zkusil to Veles.
„Jsme silní a mocní,“ dostalo se mu nevzrušené odpovedi.
„Byli jsme silní z jejich víry.“
„Z jejich víry?“ Radegaset zavrtel hlavou. „Jejich víra je melká. Príliš melká na to, abych práve z ní chtel cerpat sílu, kdybych ji potreboval. Snad ješte strach… Ale ani ten jim nezabránil rozvrátit svatyne, které nám sami vystaveli, a svrhnout naše sochy.“
Na severovýchodní obloze rachotily motory plne naloženého stroje. Nemecký Junkers se blížil k úbocí Beskyd a nikdo z osmnácti mužu na palube netušil, že tam nekde, pár mil pred nimi, se práve rozhoduje o jejich osudu.
„Svrhli tvé sochy, rozbili obetní stolce ve tvých svatyních, aby sem privedli nového boha. A tobe to nevadí?“
„Ne,“ prikývl Radegast.
„Proc?“
„A proc by melo? Byly to predevším jejich svatyne a jejich sochy, to oni potrebují svoji víru, ne já. A s jejich novým bohem je to stejné.“
„Meli bychom je ztrestat!“
„V tom ti bránit nebudu. Ve svém svete za svetem si s nimi delej, co se ti jen zlíbí. Tvé možnosti jsou neomezené.“
„Oni v nás neverí!“
Radegast jen pokrcil rameny. Své už rekl.
Motory rvaly námahou, když se trup letadla zacal pred hradbou hor mírne zvedat. Pilot ho vedl nízko nad lesem tak, jak byl zvyklý. Tady nehrozilo nebezpecí ze zeme, mohl si to tedy dovolit.
Chlapi vzadu hráli na jedné z dlouhých beden karty, nebo podrimovali. Do Kyjeva to meli ješte hezkých pár hodin letu a nikdo nevedel, kdy zase bude príležitost k porádnému odpocinku.
„Nebojí se nás! Nemají z nás strach a my tu jen tak plkáme…“
„Strach,“ promluvil po chvilce Radegast unavený Velesovým naléháním, „jejich strach mužu mít, kdykoli se mi zachce. A víru jakbysmet.“
Druhý z bohu se zamyšlene zadíval na približující se Junkers. „Létají,“ promluvil se zretelným nesouhlasem. „Oni verí víc v sebe samotné než v cokoli jiného.“ Hrmení težkého stroje se rozléhalo horami. „A ty se tu schováváš.“
„Já se neschovávám. Jsem tu. Vždy jsem tady byl a lidé to vedí.“ Radegast vstal.
„Sraz je k zemi,“ vyzval jej Veles a napráhl paži k letadlu. „Pošli je do mé ríše. Dej mi je.“
„Ne!“ zavrtel hlavou Radegast.
Když stroj oblétl masiv Ondrejníku, zacal nabírat výšku. Plechy sténaly únavou a vzadu zacal nekdo hrát na harmoniku.
„Ne všechny,“ dodal po chvíli ticha rušeného jen revem motoru Radegast. „Chceš strach a víru? Pak musím nekoho z nich nechat žít a mluvit.“
Veles prikývl a o krok ustoupil.
Buh války neudelal nic okázalého ci teatrálního, jak by to ocekávali lidé. Jen se zhluboka nadechl. Ale tím jediným nádechem zmenil svet. Alespon svet osmnácti nemeckých vojáku v Junkersu JU 52 wnr. 501173.
Letadlo se znicehonic propadlo o nekolik desítek metru. Pilot svým veškerým umem a úsilím vyrovnal let, ješte o neco sklesal, aby získal potrebnou rychlost, a stocil stroj mírne vlevo, kde mel v úmyslu preletet nevýrazné horské sedlo. Vedel, že to bude hodne natesno, ale neztrácel klid. Zatím se nedelo nic, co by nebyl schopen se svým letadlem zvládnout. Vzadu panoval chaos, nekolik mužu se pri propadu nepríjemne potlouklo, v pilotní kabine bylo ale zatím všechno pod kontrolou. Stroj zacal stoupat.
V tu chvíli Radegast vydechl.
„Mein Gott!“ polkl naprázdno druhý z pilotu. Hory se v jediném okamžiku ztratily v mlze. Tam, kde se ješte pred chvílí zretelne rýsovaly stromy, zela ted mlécne bílá prázdnota.
Bylo to nedlouho pred polednem, kdy letadlo narazilo do oblého vrcholu Norice, nevysoké hory pri hlavním hrebeni Beskyd. Havárii prežili dva lidé. Jeden z nich druhý den dole ve vsi zemrel. Pred smrtí však ješte blouznil o strašlivé tvári v horách. Druhý z vojáku mlcel. Mlcel a o tom, co se 24.4.1944 na Norici stalo, nikdy nepromluvil. V jeho duši a ocích se však usadil strach.
Additional Hints
(Decrypt)
Qibwxzra gibevpv uenavpv cevebqav ermreinpr (qin preirar cehul) - uyrqrw h mrzr.