Když se podíváte od Kašperských Hor na Huťskou horu (ta mohutná se stožárem), spatříte uprostřed lesů vpravo od vrcholu velkou louku. Zeptáte-li se znalých místních, jak se místo jmenuje, odpoví Flusárna. Nedělají si z vás legraci, tak to je.
Flusárna
Na na zmíněné louce, na severním svahu Huťské hory v nadmořské výšce 950 metrů, stávala osada zvaná Flusárna či německy Flusshaus. Její minulost je úzce svázána se sklářstvím, stejně jako mnoho dalších míst na svazích zmíněné hory. Vyráběla se zde potaš, zvaná též flus, surovina potřebná pro výrobu skla. Je možné, že osada nějakým způsobem prosperovala i ze Zlaté stezky, která procházela po horním okraji louky.
Podle údajů ve stabilním katastru Čech pro katastrální území Lídlovy Dvory tvořilo Flusárnu v 1. polovině 19. století pět domů. Malé osadě dominovala usedlost čp. 6 (waypoint R1) – velké patrové stavení s polovalbovou střechou ozdobenou klasickou šumavskou zvoničkou, uvnitř kombinující obytnou a hospodářskou část. K této usedlosti náležel ještě obytný domek (waypoint R2) v místech dnešního křížku.
Druhou usedlostí bylo čp. 19 (waypoint R3) ležící výše na louce. Patřil k ní ještě druhé obytné stavení, ale to zaniklo již na počátku 20. století. V poslední drobné budově (waypoint R4) vedle čp. 6 se zpracovávala potaš. Po útlumu sklářství mohla být tato stavba upravena na kapličku, neb ta je na Flusárně v některých zdrojích zmiňována ve stejných místech.
Po druhé světové válce byli původní obyvatelé vyhnáni do Německa, jejich nemovitosti byly konfiskovány a později přiděleny městu Kašperské Hory. Když byly v 50. letech umístěny na Huťskou horu armádní radary, byly domy Flusárny zbořeny. Dnes z nich naleznete mezi náletovými stromy jen kamenné základy.
Zaniklou osadu dnes připomíná stejnojmenný turistický rozcestník a křížek mezi jasany u cesty (waypoint R5), poblíž někdejšího domku na stavební parcele č. 40. U něj můžete posedět u stolu, než se vydáte po okraji louky dál ke kešce.
O potaši a spálených lesích
Potaš zvaná též flus, draslo, lesní sůl či salajka je jednou z nezbytných přísad potřebných při výrobě skla. Setkáte se i s názorem, že právě potaš je receptem na světovou proslulost českého křišťálu i českého sklářství v 18. století. A právě na Flusárně se potaš vyráběla pro sklárny v jejím okolí – vzpomeňme např. Podlesí, Starou Huť u Podlesí, Hlubokou u Zhůří či Buchingrův Dvůr.
Výchozí surovinou pro získání potaše byl dřevěný popel. V tehdejších šumavských lesích byl dřeva dostatek a jiného užitku se z těchto odlehlých lesů nedalo získat. V počátcích se popel získával ze stromů s tvrdým dřevem jako např. javor či buk, po vydání Lesního řádu v polovině 18. století bylo nutné přejít na odpadové dřevo. Dřevo se pálilo volně na ohništích, někdy se pálily stromy tzv. na stojato: do mohutných stromů, s jejichž kácením by bylo příliš práce, se vyhloubil u paty otvor, v němž popeláři rozdělali a udržovali oheň. Strom zevnitř pozvolna vyhořel a neohrozil okolní les.
Obrovská spotřeba potaše a tím i dřevěného popelu vedla k odlesnění značných území a také až k nedostatku dřeva v některých částech dnešního Plzeňského kraje. Nouze naučila dodavatele hospodárnosti a dřevěný popel se sbíral z kamen po vesnicích nebo se vyměňoval za drobnosti pro ženy.
Surová potaš
Přejděme k výrobě potaše. Po téměř celém světě se od 16. do 19. století používala technologie, která se během století příliš nezměnila. Do speciálních draslářských kádí se spodním vypouštěcím kohoutem a filtrem v podobě dvojitého dna vylepšeného slámou nebo pilinami se nasypal dřevěný popel a upěchoval. Ten se zaléval pomalu vodou, nejlépe tak, aby došlo k rovnoměrnému promáčení popela. Filtrát vytékal kohoutem a byl jímán do další nádoby. Pro další zpracování byl nejvhodnější tmavý roztok na počátku louhování, pozdější světlý byl často znovu proléván popelem. Po vylouhování se zbylý popel sušil na slunci, aby ještě posloužil jako hnojivo na polích.
Získaný černý louh se přelil do kotle a začala etapa zahušťování. Pod kotlem se nepřetržitě topilo, aby se z roztoku odpařovala voda, a průběžné se doléval další louh. Po 5 dnech dolévání a odpařování se nechala odpařit veškerá zbylá voda. Další den získaná hmota tuhla. V kotli zbyla tzv. surová potaš, tvrdá jak kámen, barvy hnědé až černé, při některých surovinách až šedá nebo šedozelená. Kusová potaš se z kotle vybrala, zbylá jednolitá hmota se musela z kotle vykopat a následně se všechna potaš rozdrtila.
Na výrobu 1 kg potaše bylo potřeba jedné až dvou tun smrkového dřeva! Surová potaš, v užším významu označovaná jako flus, obsahovala mechanické nečistoty a chemické příměsi. Dala se proto použít jen pro výrobu nejméně kvalitních skel, mazlavého mýdla nebo při bělení.
Kalcinovaná potaš
Pro výrobu kvalitního skla bylo potřeba čistější potaše. Ta se získávala žíháním v pecích, ponejprv v pecích pro pečení chleba a vypalování keramiky, později ve speciálních dvou- a tříprostorových pecích. Žíháním potaše při teplotách dlouhodobě přesahujících 800 °C došlo k odpaření zbytkové vody, spálení nevyfiltrovaných organických nečistot a eliminaci zbylých příměsí chemickými reakcemi. Kalcinace končila, když si vyjmutá potaš zachovávala bílou barvu, případně podle obsahu neodstranitelných příměsí s nádechem do modra, červena, zelena či šeda.
Vyrobená potaš byla umisťována do sudů, tehdejšího univerzálního obalu, především však pro značnou schopnost potaše pohlcovat vodu (hygroskopičnost). V sudech byla prodávána sklárnám. V našich končinách probíhala výroba potaše od konce dubna do konce září, počet hutí je na konci 18. století odhadován na 400.
Chemici o potaši
Vzhledem k technologiím i výchozí surovině je potaš směsí různých chemických látek. Základní a pro skláře nejpodstatnější složkou je uhličitan draselný (K2CO3), který mohl tvořit 30–90 % obsahu potaše. Jde o bílou sůl kyseliny uhličité, která mimochodem slouží pro přípravu cyankali. Zbytek obsahu potaše je tvořen síranem draselným (K2SO4), chloridem draselným (KCl), uhličitanem sodným (Na2CO3), oxidem železitým (Fe2O3), fosforečnanem draselným (K3PO4) a dalšími sloučeninami, nečistotami a stále ještě zbytkovou vodou.
Kde se vzala ta jména?
Ze zmíněných názvů asi další vysvětlení nepotřebuje lesní sůl, odkazující na místo získávání a typ sloučeniny. Draslo byl obchodní název odvozený od draslíku, známý je také název žíravé draslo označující hydroxid draselný. Salajka má údajně původ v latinském označení sal Lauge, opět označující potaš. Slovo potaš vzniklo počeštěním německého Pottasche, které jasně vyjadřuje použitou technologii: Pott je německé slovo pro kovový kotel či hrnec, Asche pak znamená popel. U posledního názvu, flus, se někdy udává prostý přepis německého Fluss, které však v němčině označuje řeku. Je docela možné, že jde opět o počeštělé slovo, které vycházelo spíše z německého slovesa fliesen (téci).
Výhled
Louka ve své horní části otevírá velkolepý výhled k severu, především na Kašperské Hory a královský hrad Kašperk. Kromě nich uvidíte blízké kopce jako Liščí vrch, Šibeniční vrch, Vinici, ale i vzdálenější jako Sedlo, Vidhošť, Stráž či všude vykukující Svatobor. Při dobré viditelnosti se zcela vlevo vynoří mohutný kužel Bělče nad Švihovem.
Národní park Šumava
Keš je umístěna na území Národního parku Šumava, v části volně přístupné veřejnosti. Při svém pobytu buďte k přírodě ohleduplní: chovejte se tiše, odnášejte si své odpadky, zapomeňte na rozdělávání ohně a v lesích vynechte i kouření. Květiny, stromy a živočichy nechte růst a žít, jsou tu doma a mnoho z nich patří mezi ohrožené. S kolem jezděte jen po silnicích a vyznačených cyklostezkách, kdekoliv jinde sesedněte. Pohybujete-li se mimo značené či zpevněné cesty, jděte tak, aby příroda po vaší návštěvě zůstala stejná i pro další návštěvníky. Respektujte I. zóny národního parku chránící nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy a vstupujte do nich jen po vyznačených cestách. Děkujeme!
Při přípravě keše jsme ocenili skvělý zdroj informací, kterým je server zanikleobce.cz se stránkou věnovanou právě Flusárně.
(kopie listingu)