Na výchozích souradnicích kes samozrejme nehledejte, tam už to prasátka mají za sebou :-)
postovni smerovaci cislo rodného města prasatek
ylo nebylo, žila v jedné krásné zemi prasátka. Byla to prasátka česká až do morku kostí (no dobrá, prý se kdysi jedna z jejich praprababiček spustila s jakýmsi německým kancem…), strakatá, skromná, otužilá, plodná, odolná vůči chorobám i stresu. Svou chrabrostí se stala natolik známá, že místní jim na věčnou památku dokonce nechali vystavět pomník. Nejstatečnější z nich bylo prase Jindřich. Zlí jazykové tvrdí, že nebyl místní, ale jen naplavenina, a častovali jeho i jeho kamarády nevybíravými jmény, čuňaty a vepři počínaje a kanci konče. Jednoho dne, po několika sklenkách silného moku pronesl památnou větu „Ať jsme kanci, hlavně, když nejsme svině!“ A hned potom si se svými nohlsledy sbalil fidlátka a vydal se do světa.
rok vydání knihy
nglie lákala prasátka nejvíc a tak se vydala na cestu přes moře. Když přistála u pobřeží, utábořila se, aby si odpočinula a rozhodla se, kam dál. Přeci jen se jim začalo stýskat po kamarádech z jejich rodiště a tak se rozhodla, že vyrazí na průzkum okolí, jestli tu v okolí není nějaké hospodářství, kde by se mohla usadit. Hned druhý den na své výzvědné výpravě narazila na farmu, kde hospodařil pan Džouns. Na první pohled se zdálo, že se všechna zvířátka na farmě mají jako prasata v žitě, a tak bylo rozhodnuto. Jenže večer, když se setmělo a farmář se značně podnapilý uložil ke spánku, se ukázalo, že zdání velice klame. Vsechna zvířata na farmě, prasata, psi, kočky, mysi, ovce, krávy, koně, holubi, kozy, kachny i starý pesimistický osel Bendžemín už měli svého pána plné zuby, tesáky, kly a vůbec veskerý chrup a tomu všemu senilní vepř Mejdžr pořád blábolil cosi o revoluci. A tak se vsechna zvířata rozhodla, že toho starého opilce vyženou a o hospodářství se budou lépe a radostněji starat sami vlastními společnými silami. Naši čestí kanci byli sice stateční, ale tohle na ně bylo přeci jen moc a tak se radsi hezky rychle po anglicku vypařili. Všude dobře, doma nejíp, řekli si.
postovni smerovaci cislo bydliště prasatek
o si totiž budeme povídat, mnohem líp, než na nějaké cizácké farmě se mají česká bioprasátka, co se o ne s láskou stará sedlák Pepa z Vysočiny. Selátka si uzívají oba rodice, slunko, cerstvý vzduch, vitamíny z kopriv a jiného zeleného plevele, co jim dává jako zákusek po porádném bioobede. A i pekný stan jim Pepa postavil, aby se pri poledni sieste praseci maminy na slunku prilis nespalily a jako jediný malé pasíky nepřipravuje o jejich kančí chloubu. (Mimochodem, víte, co mě sedlák Pepa naučil? Že když nechci, aby sele kvičením prásklo opalující se mamince, že na něj sahám, musím ho chytit za zadní nohu. Nebolí ho to, nevzpouzí se, jenom mu z překvapení, že visí hlavou dolů dojdou slova. pozn. ownera)
:-*
omů měla ale prasátka ještě dalekou cestu, přes devatero hor, devatero řek a devatero cizích zemí. A nebezpečí na čuníky číhalo doslova na každém rohu. V jednom království se dokonce dostali do zajetí a spolu s místními je ve stohlavém stádu nahnali na královský dvůr. Neměla se tam tak zle, přeci jen, péči měla královskou… Dokonce byl najat pasáček, který se staral jen o jejich blaho. Prasátka si ho velice oblíbila, každý večer je před usnutím chodil drbat za oušky. Jenže to netrvalo dlouho, protože se zamiloval do královské dcery. A znáte to, jak to se zamilovanými chodí, nevidí, neslyší… I pasáček měl oči jen pro princeznu. Ta byla ale pyšná a víc, než po pasáčkovi, toužila po jeho tajemném kotlíku a klapačce. To víte, ženská… Ale pasáček nechtěl dát lacino a jen princezna a dvorní dámy ví, kolik za své poklady dostal hubiček. A jak to dopadlo s našimi prasátky? Inu, běžte se za nimi podívat...
N 50° [C+D+123]/20000
E 14° [B-A-299]/1000
Veškerá podobnost postav uvedených v listingu se skutečnými i smyšlenými lidmi i zvířaty je čistě náhodná. Nebo že by ne? 
PROSÍM, RESPEKTUJETE, ŽE KEŠ NENÍ PŘÍSTUPNÁ 24/7!
Místo může být nárazově hodně zamudlené, buďte prosím nenápadní.
PŘI HLEDÁNÍ POUŽIJTE NEJPRVE OČI A HLAVU, PAK STAČÍ JEN SÁHNOUT! NENÍ TŘEBA VSTUPOVAT NIKAM MIMO CESTY!!!
Samotná keš bohužel není kvůli posledním pár metrům vozík-friendly, ale budete-li mít vyluštěno, neváhejte mi napsat a domluvíme se ;-)
Za betatest děkuji dílem Kohoutkovic a především mnohokrát Hradnikovi!