|
Odvaha, cest, hrdinství… To
všechno byly jen náborový kecy. Nic z toho mi ted život
nezachrání. Tenkrát sem byl hloupej, že sem tomu doopravdy
veril. Realita je jiná, horší, mnohem horší než
sem si kdy myslel.
Vystupovat!“ hrmí hlas dustojníka. Cítím
pažbu mezi žebry. Neprátelé se s námi nemazlí; snaží
se nám znepríjemnit každou vterinu života. Jsme pro ne
veci, ne lidé, a podle toho s námi také zacházejí, jsme pro ne neco
jako pytel brambor; mužou do nej kopat, mlátit, vlácet ho po
zemi. Delají to casto a se zvláštní radostí ve tvári. Padám
ven z nákladáku. Zem je tvrdá; zrejme jsem si zlomil nos. Zvedám se
a snažím se nevnímat bolest, které bude ješte dost.
Nekam nás vedou; netuším kam, nebot mám na hlave pytel
stejne jako ostatní. Nesmíme nic videt, ale musíme poslouchat
posmešky a nadávky typu svine, hajzle, sráci. Sem tam nekoho
z nás uderí pažbou anebo mu podrazí nohy. Dost se tím baví;
poznám to z jejich hlasu. Nebýt dustojníka, dávno by nás ubili jako
psy. Ac nic nevidím, cítím ty nenávistné pohledy, které na me
upírají. Rádi by si na nás vybili všechen ten vztek,
jenž se v nich za celou válku nahromadil. Znám to. Dríve jsem
delal zajatcum to samé, jenže ted se karta obrátila. Ozývá se
výstrel a následne šplouchnutí. Není treba se znepokojovat.
To jen necí mrtvé telo spadlo do louže. Neustále
prší. Jsem promocený až na kost a drkotám zuby, ale
vím, že to horší teprve prijde. Radeji nemyslím na to,
proc dotycného zabili; možná pro zábavu, možná proto,
že se pokusil o útek. At clovek udelá cokoli, vždy si
najdou záminku, proc ho zabít. Pridávám do kroku. V duchu se modlím
a doufám, že nebudu další na rade, ale až na jejím
konci. Boty dopadají na betonovou podlahu; jsme zrejme na míste. Co
bude ted? Nekdo do me štouchá a ihned nato dostávám silný
úder do ledvin. Bolest me nutí jít k zemi, ale nakonec to prece jen
ustojím. „Odvedte ho!“ slyším rev za
sebou. Chytají me za ruce a vzdalujeme se od ostatních.
Každého z nás izolují v samostatné cele. Nicí to morálku. Lépe
nás zlomí a lépe z nás dostanou informace, at už za
použití železných tycí ci elektrického proudu. „Ty
si z tý jednotky, co nechala srovnat tu vesnici se zemí?!“
ptá se me jeden z vojáku výhružne. Ta otázka musela
nekdy prijít. Mlcím. Nemá smysl narušovat tu chvíli ticha,
když budu ztrestán tak jako tak. Ješte naposledy me
vyzývá k odpovedi; pak dostávám ránu pestí do obliceje. Jen jednu
naštestí. Teplá krev se mi rozlévá po tvári, ale jsem rád;
mohl jsem skoncit mnohem hure. Mrtev s držkou v bahne.
Místnost je temná; skrze pytel mi do ocí
neproniká žádné svetlo. Je zde chlad, vetší nežli
venku. Podlamují se mi nohy a já se kácím na zem jako statý strom.
Mobilizuji všechny síly, ale nemám na to, abych vstal.
Rezignovane zustávám ležet a cekám, kdy to prijde.
Slyším nekolik kroku. Výslech zacíná. Na neco se me ptají,
ale já je nevnímám. Myšlenkami se toulám nekde jinde mimo
toto páchnoucí vezení. Zpátky do reality me vrací až proud
ledové vody, kterou na me vychrstnou. Kricím. Poprvé za tu dobu, co
jsem v zajetí. Vydrž, nesmí te zlomit,“ ríkám si v
duchu. Tresu se jako ratlík, zcásti zimou, zcásti strachem.
„Vstávej.“ Nekdo me zvedá ze zeme a vzápetí sedím na
židli. Ruce mám stále pevne svázané za zády; pouta se
zarezávají cím dál tím hloubeji do masa. „Jméno?“
Hlas zní až príliš klidne; je stejne ledový jako
ta voda. Špatné znamení. „Hodnost?“ Držím
se nasbíraných zkušeností a stále nic neríkám.
„Jednotka?“Ticho. Pak se muž zvedá a já
slyším pouze klapot vojenských bot. Jejich zvuk se
blíží. Muž je za mými zády. Kdyby mi aspon sundal ten
blbej pytel. Ale on sám ví, že tak je to pro me
nejhorší. Nevidet, nevedet, jen každou chvíli s napetím
ocekávat, kam dopadne úder. „Patríte ke speciálum,
že?“ Naprázdno polknu. Tuším, že pravidla
Ženevské konvence me v této cerné kobce zrejme neochrání.
Jakožto príslušník zvláštních jednotek nemám
žádná práva. Ne v tuto chvíli a na tomto míste. O
všechny už jsem za ta léta válcení beztak prišel
díky svému bezcitnému jednání. Stejnému, jaké má muj neprítel.
Zcela jiste ví, jak nakládáme se zajatci, abychom za každou
cenu získali potrebné informace, a s námi bude jednat naprosto
stejne. Ocekáváme to; proto jsme kvuli tomu prodelali jednu z
nejtvrdších cástí výcviku.
Muž mi monotónním hlasem sdeluje, co me
ceká. Zní to špatne, ale dopadne to ješte hure.
Nedostanu žádné jídlo, žádnou vodu krome té ledové,
kterou budu neustále poléván. Poté prijde ponižování,
psychický nátlak a nikdy nekoncící bolest. Takto se to bude
opakovat stále dokola. Uvedomuji si, že i když jim sdelím
vše, co chtejí slyšet, vysvobodí me z tohoto utrpení
pouze sama smrt. „Urcite jste jeden z tech, co provedli
letecký úder na tu vesnici. Nemám pravdu?“ Cítím jeho uprený
pohled. „Mlcení vám nepomuže. Vydržíte to tak den,
pak vás zlomíme. Proti tvrdým hochum jako jste vy, máme úcinné,
velmi úcinné metody.“ Verím mu. Lidé jako on mají
obzvlášte bujnou fantazii, co se týce zpusobu, jak prinutit
rybu zpívat. Obcas pritom tece i krev, ale to je bohužel
normální. „Sundejte mu pytel.“ Konecne. Opona mizí a já
se dívám do neprátelské tváre muže sedícího naproti mne. Není
v ní jediná známka emocí, stejne v jako té mé. Nekolik vterin si
navzájem hledíme do ocí, než muž opet promluví.
„Privedte chlapce.“ Znejistím. Budou chtít, abych
odpovídal na otázky, jinak ho zabijí? Vím, co je v sázce.
Život jednoho kluka v porovnání s tím není nic. Tak nás to
prece ucili. Nesmím cítit soucit. V tento okamžik je to
slabost, kterou si nemužu dovolit. Vchází do místnosti;
muže mu být sotva tak šest let. Trochu mi pripomíná
mého syna. Ne, nesmí umrít, ríká mi hlas v mé hlave, ale v tu
chvíli jej prehluší jiný, nelítostný. Bude muset. Bude to
obet pro vyšší dobro. „Víte, kdo je ten chlapec
zac? Víte, kde má rodice?“ Pod tunami suti, odpovídám v
duchu. „Byli v té vesnici, kterou díky vám vybombardovali.
Ted už nemá nikoho. Jste pyšný na to, co jste pro nej
udelal?“ Dívám se do zeme. Neco mi nedovolí se na nej
podívat. „TAK SE KOUKEJ TY SRÁCI!“ Voják za mými zády
me chytá pod krkem. „No tak se dívej!“ Chlapec me
provrtává ocima. Nic neríká, jen na me stále s opovržením
zírá. Není treba, aby mluvil; jeho pohled hovorí za vše.
Vím, že od této chvíle mu má tvár zustane navždy v
pameti, stejne jako ta jeho v té mé. Až do smrti, která
muže prijít za minutu nebo klidne až za týden. Je to
zvláštní pocit videt nekoho, komu jsem svým pricinením
odstranil rodice ze sveta. Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím,
co bude s temi, kterým jsem znicil strechu nad hlavou, kterým jsem
zabil príbuzné. Neznal jsem je, byli mi ukradení. Ale výcitka
stojící nyní prede mnou me znovu nutí zauvažovat nad svými
hríchy. „Tak co?!“ Voják pouští muj krk ze
sevrení a já zhluboka lapám po dechu. „Dobrá. Pro zacátek to
stacilo, ted ho necháme nejaký cas o samote,“ loucí se se
mnou s úsmevem na rtech.
Sedím schoulený na kamenné podlaze. Jsou to
už dva dny, co jsem nespal; nedovolí mi to krutá zima ani
hlídka stojící venku za dvermi. Nedá se ríci, že bych byl
silami na dne, nebot se nacházím hluboko pod ním. Morálka klesá na
bod mrazu a troufám si ríci, že spolu s ní i teplota v této
místnosti. Nejedl jsem nic s výjimkou plesnivého chleba, o který
jsem byl nucen prát se s krysami. Cítí pach umírající bytosti vedle
nich, proto je jich tu tak mnoho. Nekolik krys je dokonce tak
drzých, že mi okusují prsty u nohou. Nemám už sílu je
nadále odhánet. Pokouším se ukojit žízen olizováním
vlhké steny a v myšlenkách se vracím k válce a rodine.
Rozkaz znel jasne, dobýt utajený tábor (UT), který byl již
delší dobu sledován mezinárodní institucí (MI) a naše
Informacní technická centrála (ITC) nám tvrdila, že vesnice je
bez civilního obyvatelstva. Tajnou misi Cistka (TMC) mela provést
celá armáda (CA), ale nakonec to zase odnesl jen náš útvar
taktického výcviku (UTV). Necekali jsme tu civilisty ani takový
odpor. Rodina je duvodem, proc jsem stále ješte naživu.
Nechci, aby se muj syn stal tím chlapcem, který me nedávno
prišel opet navštívit. Nechci, aby vyrustal bez
otce.
Ale stejne jako krysy i já práve TADY cítím
neodvratný konec, jenž je stále blíž a
blíž......
|