Cimelicka filmova skola Mystery Cache

Vznik školy a plány na výrobu filmových kádrů
Těsně před vznikem Střední průmyslové školy filmové se objevil v novinách článek, který vyzýval vedení FAMU k vytvoření pevného studijního plánu, kdy by byla rozlišena praxe a teorie a kdy by došlo k založení technické odnože školy. Evidentní hlad po technickém školení, které by předcházelo FAMU, byl v článku nepopiratelně obsažen. Založení střední filmové školy v roce 1950 tak bylo vyslyšením dlouhodobého volání po vytvoření školy, která by vychovávala nové pracovníky pro technické i produkční obory. Během roku 1949 došlo k jednání mezi ministerstvem školství a Československým filmem. Místem, kde škola vznikla, byly Klánovice u Prahy. Zde byla 4. září otevřena Vyšší filmová škola jako výběrová škola II. stupně, škola měla 227 uchazečů, ale dostalo se jen 40 žáků. Škola se specializovala na tři odvětví – technické, produkční a chemické (které bylo zrušeno v roce 1965). V prvním roce měla škola běhy ateliérové techniky, fotografie a promítací techniky a byly současně zřízeny cvičné dílny a laboratoře. Kvůli nevyhovujícím podmínkám se ale škola přemístila do zámku v Čimelicích, kam se po krátkém provizorním působení ve Filmových ateliérech v Praze Hostivaři přestěhovala v roce 1952 (oficiální založení 15. února 1952). První maturity se konaly už v Čimelicích v květnu 1954. Průmyslová škola filmová byla po svých prvních maturitách v roce 1955 začleněna v účetní jednotce Filmový průmysl a patřila mezi průmyslové školy uměleckého směru. Ve stejném roce se škola přejmenovala na Vyšší filmovou školu a od roku 1959 se po školské reformě změnil název školy na Střední průmyslovou školu filmovou. V lednu 1956 byly přepracovány a schváleny ministerstvem školství nové osnovy se zaměřením na výchovu středně technických a kulturně administrativních kádrů (technický filmový pracovník) s novou specifikací na filmovou, rozhlasovou a televizní techniku. Učitelský sbor nově tvořilo devět stálých pracovníků, kromě toho vyučovalo na škole šestnáct externistů, vesměs pracovníků ČSF nebo FAMU či Výzkumného ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky.

Struktura výuky v prvním desetiletí
Úzké sepětí školy s Československým státním filmem zajišťovalo pravidelné dojíždění filmových odborníků i přivážení v té době vzácných kinematografických přístrojů, které bylo velmi těžké opatřit – magnetofony, měřící kufry, atd. I při velkém počtu externistů, specialistů, kteří byli vybíráni z vedoucích pracovníků ČSF, z FAMU a z výzkumných ústavů (např. VÚZORT), se nedalo říct, že by na nich spočíval hlavní úděl. Devítičlenný kmenový sbor se třemi učiteli v Písku zastával všechny všeobecně – vzdělávací, jazykové a technické předměty i tělesnou výchovu v počtu 222 hodin týdně. Vedení školy považovalo za správné, aby každý filmový technický pracovník uměl promítat jak 16 mm, tak 35 mm film. Proto všichni žáci Střední průmyslové školy filmové měli v 50. letech v prvním ročníku 93 a v druhém ročníku 35 vyučovacích hodin promítačskou dílnu, ve které se seznamovali se zařízením kabin a s projektory. Dále žáci procházeli v prvním a druhém ročníku elektrotechnickou dílnou. V druhém ročníku byla probírána teorie fotografie ve dvou hodinách týdně spojených s dílnou – dvěma hodinami fotografického cvičení. Ve třetím ročníku byli studenti seznamováni s vývojem filmové techniky v pěti hodinách týdně. Hlavním předpokladem absolventů Střední průmyslové školy filmové však bylo, aby se žáci seznámili se základy tvůrčí filmové práce. Jedním z dalších předpokladů byla hlubší znalost fyziky a matematiky, na kterou se dával důraz především v prvních dvou letech studia. Žákům technické a chemické větve byly přednášeny ve čtvrtém ročníku dvakrát týdně základy stavitelství, jmenovitě šlo o stavby filmových ateliérů, laboratoří a kin. Škola uznávala i to, že ve filmovém podnikání je potřeba i znalost cizích jazyků a proto zavedla kromě povinné ruštiny i nepovinné vyučování anglického a německého jazyka, po dvou hodinách týdně. Stavitelství, cizí jazyky a mimo to ještě organizace Československého filmu byly považovány za velmi potřebné předměty pro technickou a chemickou odnož školy, protože bylo často zdůrazňováno možné uplatnění absolventů v zahraničí. Pro potřeby všech studijních větví bylo zřízeno celkem osm dílen – strojírenská, promítačská, tři temné komory pro fotografy, laboratoř chemická a elektrotechnická a kabinet filmové techniky. Do učebního plánu byly zařazeny i dějiny filmu. Často byly hodiny doplněny o projekci filmů na náměstí v hospodě Na Knížecí.

Filmáci ze zámku
Prvních deset let existence SPŠF ovládal novinové články o škole optimistický duch, kdy byl vznik školy chápán jako další z kroků k budování socialistické kinematografie – zdůrazňoval se přínos školy pro československý film a televizi, možnosti uplatnění i mimo obor v jiných praxích a na vysokých školách. Informovalo se také o mimoškolních aktivitách studentů a využití prostorů zámku i mimo školní rok jako letního tábora pro děti pracovníků Československého filmu. Výchova mládeže patřila totiž v 50. letech k nejdůležitějším úkolům ministerstva školství. V rozhovorech s prvními absolventy se proto objevují vzpomínky na pevný denní režim, který v jejích počátcích na Střední průmyslové škole filmové panoval: „Franta Beran byl z Čimelic, bydlel pod kostelem, ne, musel bydlet v internátě, tam neexistovalo, […] to nebylo jako že si někdo přeruší a pak bude pokračovat, a tohle, ne, právě jsem chtěl říct, že jsme byli jako podniková škola, jsme byli v poměru, jsme jim patřili, neexistovalo opakovat nebo něco takového, po tom půlroce jich devět vylítlo, […] a i kdo bydlel přímo, tam u Čimelic, tak by taky mohl bydlet doma, že jo, ne, jednou za dva měsíce jsme mohli se jet podívat za rodičem.“(rozhovor s Jiřím Horou). Soudržnost, plánování a snaha o vytvoření samostatně fungujícího „světa ve světě“ byla patrná i z režimu dne, který spočíval ve společné ranní rozcvičce, snídani, politické desetiminutovce, dopoledním a následně odpoledním vyučování: „Ale jistě, jistě, tekla nám převážně studená voda, takže bylo to takový trošku, ale v těch patnácti šestnácti letech máte jiná měřítka, takže nám to tak moc nevadilo. Ten způsob, ráno nás vzbudila houkačka, pak jsme se museli opět do svého oblečení, hurá před zámek cvičit, že jo, pak jsme šli do jídelny, tam byla politická desetiminutovka, a pak jsme teprve dostali snídani, pak jsme šli do učeben, a jakmile skončilo vyučování, tak jsme měli povinné studium zase na učebnách, domů jsme jezdili za první pololetí jednou, pak na Vánoce, za druhé pololetí taky jednou, a ze začátku jsme mohli chodit ven pouze všichni dohromady.“(rozhovor s Jiřím Horou). I v mimoškolních aktivitách byla nedílnou součástí povinná družnost. Žáci publikovali společný časopis Naše tvorba, hráli amatérské divadlo, účastnili se pod dohledem vychovatelů mnoha zájmových kroužků.

Filmy natáčené v Čimelicích: Hogo fogo Homolka (1970), Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974)- oba režíroval Jaroslav Papoušek

JAK NA KEŠ: K nalezení schránky budete potřebovat dvě věci. Zaprvé, vyluštěním hádanky níže dostanete finální souřadnice, kde se keška nachází. Zadruhé, filmaři k vyvolání filmu potřebují tři lázně: vývojku-přerušovač-ustalovač. Vy budete potřebovat pouze jednu složku a to 1,5 litru čisté vody, kterou si vezmete sebou (v žádném případě NE limonádu, šťávu, džus, špinavou vodu z rybníka atd.). POUZIJTE HINT. Prosim nenapovidejte ostatnim v logu.