Motto: "Hranice? Nikdy jsem je neviděl. Ale vím, že existují v myslích mnoha lidí."
Thor Heyerdahl
Ve světové historii zanechalo svůj otisk mnoho vynikajících mužů a žen s českými kořeny. Jedni jsou známi více, jiní méně a mnoho z nich je neprávem takřka zapomenuto.
Pojďme si některé z nich připomenout..
Ač je to k nevíře, poblíž kešky můžete nalézt hrad skřítků. Nevíme, kdo ho zde postavil a proč, ale víme určitě: s keškou nemá nic společného, neničte ho, prosím.
Close to cache you can see the pixie's castle. We have no information who is the builder or why this castle has been built on this place, so we exactly know: there is no connectedness with our cache. Do not vandalize this object, please.
Barbora Markéta Eliášová
Jméno Barbory Markéty Eliášové zná dnes už jen málokdo. Je to přitom první česká cestovatelka, která objela celý svět. Zažila katastrofální zemětřesení v Japonsku, procestovala Jávu, Austrálii i Afriku a o svých zážitcích napsala celou řadu knih.
Markéta Barbora Eliášová se narodila 2. listopadu 1885 v Jiříkovicích u Brna. Její dětství rozhodně nelze označit jako idylické – otce nepoznala a matka jí zemřela v jejích čtyřech letech. Velký vliv na ní měl zdejší učitel Jan Hudeček, který se jí velmi věnoval, půjčoval jí knihy a i díky němu později odešla zkusit štestí do Prahy.
Zde složila státní zkoušky z angličtiny a němčiny a stala se učitelkou na pražských dívčích školách. Učarovalo jí cestování – navštívila Anglii, podívala se do Paříže a některých německých a švýcarských měst.
Přelomovým obdobím pro ni byl rok 1911. Její snoubenec zemřel na otravu krve po banálním poranění a tuto těžkou osobní situaci vyřešila velkoryse.
Následujícího roku si vzala roční neplacenou dovolenou a z peněz ušetřených z platu učitelky se vydala vlakem přes Rusko do Vladivostoku a odtud lodí "Simbirsk" do Japonska. Po třech dnech plavby vystoupila na ostrově Honšů a vlakem se dostala do Karuizava v horách nedaleko Tokia.
Zde si našla ubytování v tradičním rodinném hotelu a doufala, že se jí tak podaří žít co možná nejvíce po japonském způsobu, což se jí do značné míry podařilo. Naučila se japonsky, jedla hůlkami, chodila v kimonu a vlasy nosívala učesané jako Japonka. Začala vyučovat angličtinu na škole pro poštovní úředníky a ve volnem čase se věnovala tradičnímu japonskému umění: aranžovaní květin (Eliášová byla první evropskou absolventkou kurzu ikebany), pěstovaní bonsají, čajovému obřadu a technice barvení tkanin.
Po navratu do Cech pres USA vydala v r.1915 sve zazitky v knize
Rok zivota mezi Japonci a kolem zemekoule, kterou v roce 1915 vydala vlastnim nakladem. Jeji dalsi cestovatelske plany zhatila 1. svetova valka. Jiz v roce 1920 se vsak do Japonska vratila, tentokrat jako koncipientka na ceskoslovenskem velvyslanectvi v Tokiu. Do Cech se vratila opet pres USA: do Seattlu, vlakem do New Yorku a lodi do Evropy.
Potreti odjela do Japonska pres Afriku, Cejlon a Singapur v roce 1923. Navstivila pyramidy, pokracovala suezskym pruplavem do Massauu a Adennu, potom pres Indicky ocean do Kolomba, Ceylon, Singapur, Honkong do Sanghaje. Pak prestoupila na japonskou lod a plula do Nagasaki a Jokohamy.
V Jokohame ji v zari 1923 zastihlo zemetreseni, ktere tehdy zdevastovalo Tokio, pristavni mesto Jokohamu a zpusobil rozsahle skody v celem regionu Kanto. Patrilo k nejsilnejsim zemetresenim 20. stoleti. Pocet mrtvych se odhaduje mezi 100.000 az 150.000. Doprovodna vlna tsunami dosahla pobrezi behem nekolika minut a zpusobila dalsi skody, nebot jeji vyska dosahovala 10 metru.
Eliasova vzpomina:
"Blizilo se poledne. Po destivem ranu se vyjasnilo, obloha byla jasne modra. Hladina morska, na niz jsem hledela otevrenym oknem, vypadala mile a klidne. Nebylo nikde nic znepokojujiciho. A pojednou, zcela nahle a bez vystrahy prislo to nevylicitelne hrozne: prudky vitr zaburacel kolem okna, pod zemi se ozvalo straslive duneni, zeme se zacala prudce otrasat… Zidle se pode mnou prevrhla... Vidim uz jen jako v mrakotach, jak cela budova s rachotem pada na mne, prach a plyny se mi derou do krku a dusi mne... Uvedomila jsem si jeste v tom zoufalem okamziku, ze je konec."
Eliasovou vytahli z trosek bez vetsich zraneni, avsak v horicim dome prisla o veskery majetek - drahy fotoaparat, psaci stroj, sperky, penize a bohuzel i sbirky a poznamky. Utekla odsud do Tokia, ktere sice bylo take postizeno, ale preci jen mene nez Jokohama. Absolvovala dramatickou nekolikadenni cestu pesky, behem niz byla odkazana na pomoc mistnich lidi, pobyvala v uprchlickem tabore. S pomoci ceskoslovenskeho velvyslanectvi, ktere ji pujcilo penize, se vydala na cestu zpet do Cech. Sekretarka z velvyslanectvi ji venovala saty a Eliasova dostala nahradni pas. Aby nezustalo jen u zemetreseni, rychlik z Vancouveru se behem jizdy srazil s nakladnim vlakem a vykolejil. Avsak i tentokrat Eliasova vyvazla bez zraneni. Pres Bremy se vraci do Cech a sve dojmy ze zemetreseni popisuje v knize
V Japonsku v dobach dobrych a zlych.
Jeji posledni velka cesta v roce 1929 vedla opet do Japonska, Mandzuska, Koreje a Sovetskeho svazu. Po navratu do CSR pracovala az do roku 1939 jako prekladatelka na ministerstvu zahranici. Vydala jeste nekolik knizek o Japonsku, ktere byly ve sve dobe velmi popularni. O svych cestach take usporadala nekolik stovek prednasek.
Na konci zivota se uzavrela pred okolim a osamele zila v Roztokach, kde mimo jine na Tyrsove namesti vysadila ruzove sakury, ktere tu kvetou dodnes. Trpela kloubnim revmatismem, byla upoutana na invalidni vozik a odkazana na pomoc sve byvale zakyne. Pres tyto zdravotni neduhy se dozila 82 let.
Pokud si chcete zalogovat i bonusovou kesku teto serie,
nezapomente si z logbooku opsat bonusove cislo.
Zdroj: prostor-ad.cz, nakladatelstvi Libri, cs.wikipedia.org