Motto: "Hranice? Nikdy jsem je neviděl. Ale vím, že existují v myslích mnoha lidí."
Thor Heyerdahl
Ve světové historii zanechalo svůj otisk mnoho vynikajících mužů a žen s českými kořeny. Jedni jsou známí více, jiní méně a mnoho z nich je neprávem takřka zapomenuto.
Pojďme si některé z nich připomenout..
Eduard Ingriš
Byl jmenován dirigentem symfonickeho orchestru, natočil na gramodesku vlastní symfonii "Pod peruánským nebem" a poté se na balzovém voru vydal dvakrát přes Pacifik. Uskutečnil řadu výprav do povodí Amazonky, pracoval jako kameraman pro Hollywood, spřátelil se s Ernestem Hemingwayem a Johnem Waynem. Natočil unikátni barevné filmy ze svých vorových plaveb. Práva k filmům mu ale ukradli dva čeští emigranti, a tak po letech soudních jednáni získal šedesát dolarů a filmove pásy, které už cestu do kin nenašly. Z Peru, kde mu bylo uděleno občanství a jeho jméno se objevilo ve školních učebnicích, odešel do Spojených států. V devětapadesáti letech se poprvé oženil a usadil se v Kalifornii.
Kromě pár přátel, se kterými udržoval písemný styk, málokdo ví, co lze za jeden život dokázat a prožít.
Z Česke republiky odjel v předvečer Štědrého dne roku 1947. V Národní bance obdržel 50 dolarů, nic mu nebylo platné milionové konto v korunách. Hospodářství bylo po válce v troskách a tvrdou měnu nebylo kde brát. K cestě do Jižní Ameriky se rozhodl již v roce 1944. Do knihy Herberta Rittlingera "Sjížděl jsem dravé řeky", kterou dostal ten rok k Vánocům, si tehdy napsal:
"Tato knížka způsobila, že jsem se rozhodl - skonči-li válka a otevřou-li se hranice a já to přežiji - že se vypravím do končin, kde se lide nezabíjejí a kde tisice mil nepotkáš živou duši."
Nebyla to ovšem jenom touha toulavého srdce po dobrodružství, která ho vedla k cestě za oceán. Jako skladatel operetního žánru byl v poválečných letech označen v duchu nastupujících agitátorů komunistické strany za autora pokleslé buržoázní kultury nevhodné pro pracujícího a pokrokově smýšlejícího občana. Ingriš napsal přes 60 operet, z nich polovinu jako jediný autor. Snad nejúspěšnějši se stalo "Rozmarné zrcadlo". Bylo uvedeno v 1600 reprízách a hrálo se celých pět let! Řadu jeho písní nazpíval a nahrál na gramofonové desky R. A. Dvorský. V roce 1932 zazněla v operní revui "Trampské milování" poprvé píseň
Teskně hučí Niagara a již při premiéře bylo představení přerušeno a píseň musela být opakována. Dnes ji mnozí považují za lidovku.
Cesta do Argentiny, kde mu pomoc nabízel dirigent orchestru v Buenos Aires Kumok, byla dlouhá a únor 1948 Ingriše zastihl před jejími břehy. Jeho vízum se stalo neplatným a tehdejší diktátor Peron ho do země nepustil. Ingriš v zoufalé situaci dokonce napsal osobní dopis "kolegyni" Evitě, Peronově manželce. Bez odpovědi a potřebného víza byl nucen zůstat v Brazílii. Ani tam neměl na růžích ustláno. Úřady ho nemohly ze země vyhostit, protože se na území Brazílie nedopustil žádného trestného činu. Mohly mu však určit, ve kterém státě se musí na několik let usadit. Volba padla na dva z nejméně osídlených, Para a Amazonas. Český muzikant se protloukal, jak to šlo. Nakonec s falešným brazilským pasem nasedl na loď plavící se proti proudu Amazonky. Teprve na cestě se začal učit španělsky. Pod stálou hrozbou mnohaletého vězení v případě odhalení zfalšovaných dokladů se dostal do Iquitosu. Odtud to byl už jen "skok" do Limy.
V Limě zpočátku vyučoval hudbu a přes zálibu ve fotografování se seznámil s americkým vicekonzulem Lorenem McIntarem.
Jednoho dne přišel McIntare za Ingrišem s nabídkou:
"Před několika dny jsem hovořil s Thorem Heyerdahlem, tím, co přeplul Pacifik na balzovém voru Kon-Tiki," dodal celkem zbytečně, protože o jeho odvažné plavbě Eduard Ingris dávno věděl.
"Sháni dobrého fotografa, který by mu pořídil nějaké snímky v muzeích do jeho knihy o kultuře Inků. Domluvil jsem vám schůzku," a podal Eduardovi lístek s adresou hotelu. Práce s Thorem Heyerdahlem se pro Eduarda Ingriše stala osudovou.
V žádném z archivních materiálů se nepodařilo objevit poznámku, kdy přesně se český tramp rozhodl uskutečnit vorovou plavbu přes Pacifik. Jisté je, že od počátku získal podporu Thora Heyerdahla, kterému by zdar další výpravy pomohl v argumentaci proti pochybovačům tvrdícím, že úspěch Kon-Tiki byl pouhou náhodou.
Heyerdahl poskytl Ingrišovi dokonce i část financí na stavbu voru. Ten se pustil do práce a hotové plavidlo nazval poetickým názvem Kantuta. Pro Inky byla stejnojmenná květina symbolem nesmrtelnosti. Na palubě Kon-Tiki přivezl norský experimentátor do Polynesie symbolicky kokosové ořechy. Ingriš se rozhodl, že na palubě Kantuty přiveze potomky slavné jihoamerické civilizace. Muže a ženu.
Členkou posádky se nakonec stala pouze zastupkyně něžného pohlaví, krásná a odvážná Natalia Mazuelos. Mužský zástupce původních obyvatel už v přístavu kradl expediční potraviny a tajně je prodával za poloviční ceny, což byl dostatečný důvod k vyloučení z týmu. Když Ingriš v dopise seznamoval Heyerdahla se svým úmyslem vydat se na moře se ženou na palubě, obdržel obratem zcela výmluvnou odpověď:
"Tvá myšlenka vzít na plavbu ženu je zajímavá. Jsem ale přesvědčen, že soudek prachu položený hned u vařiče na voru je daleko bezpečnější, než jedna žena se třemi muži na palubě během tříměsíční plavby..."
Jak se později ukázalo, Natalia nebyla rozhodně tím, kdo přispěl k dramatickému vyvrcholení plavby. První chybou bylo dlouhé odkládáni startu expedice. Místo v březnu vor zvedl kotvy až 4. prosince 1954. Ingrišova čtyřčlenná posádka vyplula z přístavu Talara, který leží hodně na severu Peru. Moře bylo v tomto období velmi neklidné a Humboldtův proud plavidlo odnášel příliš na sever. Po 18 dnech od vyplutí se vor dostal k ostrovu Isabela, na kterém byla trestanecká kolonie Ekvádoru. Vězňové se zde pohybovali zcela volně a jejich dozorci byli převážně bývalí klienti tohoto zařizení. Posádka voru byla prohlášena za špiony a Natalia se dostala do velkého nebezpečí. Bylo to těsně před Štědrým dnem a trestanci se nijak netajili tím, co si hodlají pod stromeček nadělit. Jenom kvůli ní ekvádorská vláda dala pokyn jedné své lodi, aby vor od břehu ostrova odtáhla zpět na volné moře. Počestnost Natalie byla zachráněna, drama však teprve začalo. Balzové plavidlo se dostalo poblíž rovníku do obrovského víru, tzv. dolldrums, jenž měl v průměru 600 mil. Celých 47 dní se posádka pokoušela z vodní pasti vysvobodit. Marně. Vysílačka na lodi přestala fungovat a nebylo jak vyslat SOS.
Natalia těžce onemocněla. Měla zdravotnickou průpravu, takže si sama píchala povzbuzujíci injekce. Jeden z členů posádky ve strachu ze smrti hladem chtěl posádku postřílet a pak spáchat sebevraždu. Eduard mu jen na poslední chvíli revolver sebral a hodil do moře. Pak se stal zázrak, vysílačku se podařilo na chvíli oživit. Zpráva se dostala k panamskému prezidentovi, který o pomoc požádal amerického prezidenta Eisenhowera. Dalších sedm dní od vyhlášení záchranné akce trvalo dvěma americkym lodím, Greenville Victory a Rehoboth, než zdecimovanou posádku po 92 dnech od vyplutí vyzvedly na palubu.
Prišel paradox. Neúspěšná výprava, jejíž záchrana stála 75 000 dolarů, byla všude vítána s obrovskými ovacemi. Noviny událost nafoukly do obrovských rozměrů. Když letadlo se zachráněnou posádkou přistálo v Limě, vítaly je davy lidí.
"Vidíte, plavba přes Pacifik na vorech je nesmysl. Heyerdahlova expedice dopadla dobře jen náhodou!"
V tomto duchu se pochopitelně vedly diskuse v odborných kruzích. Snad proto se Ingriš nevzdal myšlenky na druhý pokus. V roce 1959 vyplul z přístavu Callao znovu. Plavidlo neslo název Kantuta II.
Ani této plavbě se problémy nevyhýbaly - peruánské úřady dlouho zamítaly povolení plavby a jejich rozhodnutí zvrátil až prezident Manuel Prado. Prado, milovník klasické hudby, znal Ingriše velmi dobře jako dirigenta a po jejich setkání na sebe převzal veškerou zodpovědnost za tuto výpravu.
Ani s výběrem posádky neměl Ingliš šťastnou ruku - během plavby začali dva členové posádky propadat panice, dokonce se pokusili Ingliše zavraždit sklem drceným do jídla a nakonec i s pomocným člunem dezertovali.
I přes toto všechno se zbytek posádky nevzdal a 11. srpna 1959, v jedenáct hodin dopoledne, přistál vor u atolu Matahiva.
V roce 1966 mu Thor Heyerdahl nabídl místo v posádce expedice Ra. Ingriš s těžkým srdcem odmítl, protože měl podepsanou smlouvu na dvouleté turné přednášek o svých cestách po celých Spojených státech a Kanadě.
Štěstena musela mít Ingriše svým způsobem v lásce. Jako malý chlapec přežil srážku vlaku bez jediného škrábnutí, na Hawaii byl na palubě letadla, kterého se zmocnil únosce. V Amazonii takřka nepřežil sjezd vodopadů dravé řeky Huallagy na indianském voru, na Rio Perene byl zajat indiánským kmenem Campos. S pár škrábavci ustál útok pumy v pralese u Rio Napo. Při letu z Iquitosu do USA se malé letadélko dostalo do tropické bouře, která je zahnala ke břehům Kuby. Bylo to zrovna v době kubanské krize, a tak se pilot rozhodl k riskantnimu letu do Miami.
Jeho filmová hudba byla navržena na Oscara, i když cenu nakonec nedostal. Natočil vlastní celovečerní filmy: Nezkrocená Amazonka, Tři tváře Peru, Plachtění po jižních mořích a Dvakrát přes Pacifik na vorech Kantuta. Ke všem napsal a nahrál hudbu.
Eduard Ingriš zemřel v roce 1991 v nevadskem Renu ve věku 86 let. Urna s jeho ostatky je uložena v jeho rodných Zlonicích.
Pokud si chcete zalogovat i bonusovou kešku této série,
nezapomeňte si z logbooku opsat bonusové číslo.
Zdroj: czech-press.cz, cs.wikipedia.org