Tato multikeš je věnována události, která se odehrála 3. dubna 1945. Toho dne došlo k v Brankovicích k boji mezi partyzány a německými vojáky.
Keška má pět zastávek plus finálku. Celkem urazíte asi čtyři kilometry (v jednom směru). Celá trasa se dá absolvovat i autem, ale doporučuji kolo anebo jít po svých.
Historie
Na sklonku druhé světové války vznikla v Nemochovicích partyzánská skupina Olga. Byla pojmenována po zástupkyni velitele skupiny Olze Františákové.
Popisovaná událost ale vznikla kvůli jiné Olze – Olze Tesaříkové z Nemochovic, kterou 3. dubna 1945 zatkli členové litencického jagdkommanda. Předpokládali, že partyzánská skupina je pojmenována podle ní a že patří k velení skupiny.
Eskorta vedla Olgu po silnici z Nemochovic do Brankovic. O zatčení se dozvěděli partyzáni, kteří byly v Nemochovicích a vydali se jí osvobodit. Jako první jel na koni mladý rus
Ivan Korš. Jakmile se přiblížil k eskortě, namířil pistoli na jednoho z vojáků, ale pistole selhala. Vojáci ho následně zastřelili. K eskortě se blížili i další partyzáni a nastala přestrelka, při které byl raněn partyzán Jaroslav Přikryl. Následně vojáci ustupovali do Brankovic. Partyzáni je pronásledovali. V Brankovicích vojákům přišla na pomoc posila skupiny německých vojáků, kteří tudy náhodou právě projížděli na nákladním autě. Pri následujícím boji padli dva další partyzáni –
Milan Dias z Brankovic a rus
Timovej Gaučerov. Náhodná střela zabila také jednoho z místních obyvatel -
J. Navrátila. Němci byli v přesile a tak partyzáni ustoupili do Nemochovic a dále do lesu.
Takto popisuje celou událost kniha V dvojím ohni - kronika partyzánského oddílu Olga od autorů Václava Peši a Jindřicha Ocáska vydaná v r. 1974 v nakladatelství Blok
STŘETNUTÍ V BRANKOVICÍCH
V úterý 3. dubna za svítání před 6. hodinou se partyzáni vraceli po několikadenní nepřítomnosti opět do Nemochovic. Obsadili horní konec vesnice a ubytovali se na starých místech. Navíc se někteří umístili u Vašinů a v domě F. Malého. Partyzáni pojedli a unaveni blouděním i dlouhým přesunem se uložili většinou ke spánku.
Přibližně ve stejnou dobu přišli do vesnice od Litenčic tři příslušníci jagdkomanda. Cílem jejich cesty byl statek v dolní části obce, kde u Tesaříků zatkli jejich osmnáctiletou dceru Olgu.
Nájemce statku F. Tesařík byl za okupace již jednou ve vězení, a to na 14 měsíců za pomoc pracovníkům ilegální organizace. Podruhé byl zatčen 3. ledna 1945. Nacisté ho obvinili z přechovávání parašutistů a 28. února byl ve Flossenbürgu zastřelen. Jeho dcery, Olga i o tři roky starší Nina, byly od počátku činnosti oddílu „Olga" jeho pomocnicemi a spojkami. Nina dokonce zprostředkovávala spojení se štábem brigády Jana Žižky. Také jejich matka byla zapojena do odbojové činnosti. Poskytovala mnohokrát členům oddílu přístřeší i stravu a v poslední době u Tesaříků střídavě přebýval zraněný partyzán Ivan.
Asi v 6.30 hodin vyšli nacisté s Olgou ze statku a odváděli ji pěšky po silnici do Brankovic. Odtud ji chtěli eskortovat vlakem na gestapo do Uherského Hradiště. Není vyloučeno, že si Olgu Tesaříkovu mylně ztotožnili se zástupkyní velitele oddílu „Olga". O přítomnosti všech příslušníků oddílu na horním konci Nemochovic neměli dole na statku nebo v okolí ani tušení.
O zatčení Olgy se první dověděl zraněný partyzán Ivan. V domnění, že nemůže nikoho zavolat na pomoc, popadl pistoli a vydal se za fašisty po silnici k Brankovicím. Mezitím přiběhla Nina k Pospíšilům a vzrušeně oznamovala, co se u nich přihodilo. Byl u nich ubytován velitel oddílu a právě se koupal.
Pepek se ihned ustrojil a poslal Š. Holáska na druhý konec vesnice zavolat partyzány na pomoc. Dům od domu se předávaly vzkazy: „Rychle do zbraně a ke dvoru!"
Během pár minut bylo ve vsi sehnáno několik jízdních kol. Velitel oddílu Pepek a obecní tajemník J. Přikryl na ně sedli a ujížděli k Brankovicím. Ivana však už nedostihli.
Ten potkal za Nemochovicemi chlapce Hradečného z Kunkovic, který jel s koňským povozem. Vypráhl mu jednu kobylu z postroje, vsedl na ni a rozjel se za nacisty. Levou zraněnou rukou uvázanou na šátku přidržoval uzdu a v pravé měl připravenou pistoli k výstřelu. Asi v polovině cesty z Nemochovic do Brankovic je dostihl.
Když byl vzdálen na pár kroků, namířil a stiskl spoušť. Hrůzou strnul, neboť úderník cvakl, ale rána nevyšla. Snažil se pravou rukou natáhnout znovu pistoli o stehno, ale marně. Fašisté upozorněni cvalem koně i cvaknutím spouště šli do střehu, a když uviděli v Ivanově ruce pistoli, namířili na něj své samopaly. V posledním okamžiku vytáhl Ivan z kapsy granát a hodil. Granát ale dopadl na měkký okraj silnice a nevybudil.
Další jeho osud byl zpečetěn ve zlomku vteřiny. Zasažen dávkou ze samopalu, spadl s koně zrovna doprostřed silnice. Kůň zůstal nezraněn a Olga jej uchopila za uzdu. Odvedla koně stranou k příkopu a kryla se jeho tělem. Fašisté vypálili ještě několik dávek do smrtelně raněného Ivana. Pak mu prohledali kapsy, vyndali z jeho pistole vzpříčený náboj a ostatní náboje zásobníku vystříleli do Ivanova mrtvého těla.
Na víc už neměli čas, neboť přijížděli velitel Pepek a tajemník Přikryl na kolech. Na kopci v polích se objevili další partyzáni, kteří začali střílet. Pepek a Přikryl byli ozbrojeni pistolemi, a tak byli fašisté se samopaly ve výhodě. Ještě než se přiblížili na takovou vzdálenost, aby mohli bezpečně použít pistolí, byl Přikryl zasažen do stehna a vyřazen z boje.
Tu hitlerovci poznali, že je chtějí partyzáni obklíčit. Nechali všeho a dali se na útěk. Běželi k Brankovicím kryti příkopem podél silnice. Nestačili ani zlikvidovat zatčenou Olgu, která za přestřelky pustila koně a zalehla do příkopu za můstek. Kůň se rozběhl k Nemochovicím. Pepek ho zadržel, vyskočil na něj a velel při dalším pronásledování prchajících fašistů. Ze všech stran přibíhali partyzáni a Pepek je pobízel k ještě rychlejšímu stíhání nepřátel.
Partyzánka Marie a spojka Milice přijely na kolech a poskytly první pomoc zraněnému tajemníku Přikrylovi. Nešťastný Ivan (Korš) již nepotřeboval žádné ošetření. Odnesly jeho mrtvé tělo ze silnice a položily je u příkopu na mladý zelený trávník.
Němci na útěku občas vystřelili po svých pronásledovatelích a dostali se až do Brankovic. Tam vběhli do postranní uličky, po lávce přešli říčku Litavu a brzy byli na státní silnici. Měli štěstí, neboť kolem zrovna projížděla tři vojenská nákladní auta s příslušníky pomocných oddílů SS, a to dílny a polní pekárny. Zastavili auta a požádali esesáky, aby jim pomohli v boji s partyzány. Zaujali bojové postavení a na vhodných místech připravili dva těžké kulomety.
To již partyzáni vnikli do Brankovic, aniž tušili, že pronásledovaní fašisté získali posilu. Postupovali do středu vesnice jednak po silnici od Nemochovic a jednak podél břehu Litavy. Brzy začala přestřelka, která se přenášela stále blíž ke státní silnici. Němci úspěšně blokovali postup partyzánů po silnici. Jedině Marii se podařilo na vypůjčeném jízdním kole nepozorovaně projet až za protitankové barikády, odkud pak střílela na fašisty ze své „medvědice".
Partyzáni, kteří se blížili po pravém břehu Litavy, byli nejprve skryti, ale v ohybu říčního koryta před křižovatkou se dostali do boční nepřátelské palby.
Velitel úderky Timofej vystřílel celý zásobník své pušky, a když chtěl znovu nabít, byl zasažen v pokleku přímo do čela. Smrtelně raněn, klesl k zemi. a po srázném břehu se skutálel do vody.
Ležel na zádech, z čela mu vytékal pramének krve a pootevřenými ústy jako by se snažil ještě něco říci. Sarko k němu sešel do vody, odepjal mu opasek s pistolí a náboji a z náprsní kapsy vytáhl již značně poškozenou a pomačkanou fotografii Timofejovy ženy. Setřel si slzy, sevřel křečovitě kulomet, zalehl za betonový můstek a chrlil pomstu na fašisty za svého kamaráda.
V Brankovicích bydleli rodiče člena oddílu Milana (Diase). Milan se v obci nechtěl nechat poznat, a proto ji obešel až k nádraží a nikým nepozorován se dostal domů. Varoval matku i mladší sourozence, aby opustili Brankovice a někde se ukryli. Když uslyšel střílení, rychle se rozloučil a odcházel proti stráni k nádraží.
Na kopci zalehl a ostřeloval z pušky esesáky na státní silnici. Při pokusu o změnu palebného postavení jej srazila dávka z těžkého kulometu a byl na místě mrtev. Protože byl odloučen od ostatních partyzánů, nikdo z nich jeho smrt nezpozoroval.
Prchající členové jagdkomanda se dostali do budovy pošty, odkud asi v 7.30 hodin telefonovali, že byli na cestě z Nemochovic přepadeni partyzány a že v Brankovicích došlo k přestřelce. Pak doběhli na nádraží a naskočili do nákladního vlaku, odjíždějícího směrem ke Kyjovu. Jakmile partyzáni zjistili, že se fašisté uchýlili na poštu, soustředili palbu na budovu a hodili tam i několik granátů. Skla v oknech se sypala a tašky padaly se střechy, ale útěku tří pronásledovaných nacistů se nepodařilo zabránit. Někteří místní občané sledovali průběh boje z bezpečných skrýší, ojediněle i z volného terénu. To se stalo osudným J. Navrátilovi, kterého němečtí vojáci zastřelili ve vratech drogerie.
Když měli esesáci jednoho padlého a několik raněných, naskákali na auta a odjeli k Bučovicím. Partyzáni se potom soustředili na kraji Brankovic a sháněli povozy a koně, aby mohli co nejdříve odjet. S prvním párem koní přijel dělník C. Přikryl od starosty A. Navrátila. Další vozy s koňmi poskytli rolníci R. Závodný a B. Verner. Partyzáni nasedli a odjížděli k Nemochovicím.
Na půl cesty se zastavili u zastřeleného Ivana. Všichni smekli čepice, chvilku postáli, a pak naložili jeho tělo na vůz. Kolona se hnula dál k Nemochovicím v čele s velitelem oddílu na koni. Za krátké zastávky ve vesnici přinášely nemochovické ženy a dívky partyzánům do povozů jídlo á vodu. K odjezdu s partyzány se narychlo připravily sestry Olga a Nina Tesaříkovy i se svou matkou.
Další cesta vedla na sever nejprve po silnici a pak lesem směrem na Kozojedsko. Na jednom místě pod velikým košatým bukem vykopali partyzáni hrob, do kterého uložili tělo svého sovětského spolubojovníka Ivana Korše. Potom propustili vozky a přikázali jim, aby se vraceli oklikou. Současně jim nařídili, aby svými výpověďmi uvedli pronásledovatele partyzánů na falešnou stopu.
Zatím už v Brankovicích bylo v plném proudu rozsáhlé vyšetřování. Asi půl hodiny po odjezdu partyzánů se tam objevilo nákladní auto se zvláštním vojenským oddílem o počtu 61 mužů z Vyškova. Současně přijelo z Vyškova 7 příslušníků německého četnictva, dále pak 13 členů jagdkomanda z Koryčan a 9 členů jagdkomanda z Litenčic. Do Brankovic byli soustředěni rovněž protektorátní četníci z okolních stanic a další posily z Kyjova, Žarošic, Bunče, Uherského Hradiště i Brna.
Tehdy nastala odpovědná práce partyzánských spolupracovníků z řad brankovických četníků. Štábní strážmistr Řádek se nabídl, že vypátrá, kam partyzáni odešli. Věděl dobře, že nemohli být ještě daleko, a chtěl pro ně získat čas. Vrátil se za 20 minut se zprávou, že odjeli patrně do Nemochovic.
V té době už fašisté našli nahoře nad příkrou strání zastřeleného Milana a jeden z nacistů ho botou shodil s kopce dolů ke státní silnici. Objevilo se i několik místních zvědavců, kteří si začali mezi sebou šeptat:
„To je přece Milan Dias."
Brankovičtí četníci si uvědomili nebezpečí a začali lidi rozhánět. Některým zvědavcům museli pohrozit, že v případě vyzrazení Milanovy totožnosti by byli obyvatelé Brankovic vystříleni. Milanovo tělo pak bylo naloženo na auto a na rozkaz hauptsturmführera Ludemanna, který velel celé akci, odvezeno do Litenčic.
Na pravém břehu Litavy, kde padl sovětský partyzán Timofej, seděl pes Rolf. Hlídal Timofejovu čepici, která zůstala ležet v trávě. Pátrající fašisté uviděli psa a objevili i mrtvého partyzána. Vytáhli ho na břeh a důkladně mu prohlíželi šaty. Nenašli nic, co by svědčilo o jeho totožnosti. O Rolfovi se však dověděli, že patřil partyzánům. Po větší námaze se jim ho podařilo chytit. Uvázali jej na dlouhou šňůru a chodili s ním po vesnici. Rolf vbíhal do domů, kam některý z partyzánů v době přestřelky nebo za příprav k odchodu vstoupil. I toto pátrání však bylo bezvýsledné.
Když se vrátili do Brankovic kočí s povozy, mluvil s nimi nejdříve štábní strážmistr Chudoba. Než je začali vyslýchat fašisté, byli informováni, co a jak vypovídat. Byli sice trochu vyvedeni z míry tak velkým množstvím vojáků a četníků, ale nezradili a uváděli shodně jiný směr, než jakým skutečně jeli. Tím orientovali pronásledovatele partyzánů na falešnou stopu.
Starostův dělník C. Přikryl musel potom odvézt mrtvolu partyzána Timofeje do Litenčic na jagdkomando k identifikaci. Oba padlí partyzáni Milan Dias i Timofej Gaučerov byli na nádvoří litenčického zámku fotografováni. Pak měli být zahrabáni nazí na místním mrchovišti. Na přímluvu starosty A. Kučírka bylo povoleno je pohřbít u lesa. Rolník J. Ovečka je odvezl na voze a hrobník A. Pikner vykopal nedaleko rozložitého dubu dvojhrob, do kterého byli v tichosti uloženi.
Fašisté podnikli pátrání směrem k Nemochovicím. Byli vyzbrojeni těžkými kulomety, pancéřovými pěstmi a minomety. Obsadili celou vesnici a potom vtrhli do statku k Tesaříkům. V celém dvoře zůstala jen děvečka s čeledínem, a tak domovní prohlídka skončila bezvýsledně. Obě Tesaříkova děvčata, Olga i Nina, se stala členkami oddílu „Olga" a jejich matka nalezla úkryt u příbuzných v Ratíškovicích.
Hůře na tom byla zástupkyně velitele Olga a partyzán Láďa, neboť zůstali v Nemochovicích. Když partyzáni vyrazili pronásledovat tři příslušníky jagdkomanda, Olga se u Pospíšilů koupala. Láďa chtěl už jít s ostatními, i když měl ještě nedoléčené zranění na ruce, ale velitel Pepek ho poslal zpět.
Když se potom partyzáni vraceli na povozech, v Nemochovicích si v první chvíli mysleli, že to táhnou Němci. Starostlivá partyzánská máma M. Pospíšilová odvedla ve spěchu Olgu s Láďou do Žlebu, kde bylo vykopáno několik dobře maskovaných bunkrů. V zemi bylo chladno, a protože byli jen lehce oblečeni, vrátila se paní Pospíšilová domů pro nějaké šaty a pro deku. Navařila rychle čaj, vzala do košíku něco k jídlu a za doprovodu S. Holáska šla znovu do Žlebu.
V té době se již blížili němečtí vojáci a obkličovali Nemochovice. Když po nich nacisté vystřelili, dal se Holásek na útěk. Paní Pospíšilová spěchala k bunkru a vklouzla dovnitř. Za chvíli uslyšeli nějaké hlasy a kroky, ale potom byl klid. Snažili se zjistit, jaká je venku situace. Když nadzvedli nehlučně víko bunkru, hleděli s překvapením do zad třem fašistům. Stáli asi 20 metrů od bunkru. Pátrací oddíly dokonce prostřelovaly okraje lesa nad Nemochovicemi, ale navečer se vracely bez úspěchu. Po partyzánech jako by se zem slehla.
Olga, Láďa a paní Pospíšilová se mohli vrátit domů na Špitálky až večer pod příkrovem tmy. Pro Olgu přišla spojka a odvedla ji k oddílu, zatímco Láďa zůstal nadále u Pospíšilů. Tehdy se stal aktivním členem oddílu i Štěpán Holásek, který do té doby spolupracoval s partyzány jako spojka. Současně s ním rozmnožil řady partyzánů také Josef Valeš z Nemochovic.
Brankovice byly 3. dubna 1945 svědkem prvního otevřeného střetnutí oddílu „Olga" s fašisty. K akci došlo neočekávaně v souvislosti se zatčením Olgy Tesaříkové a nebylo možno ji po taktické stránce předem připravit. Nikdo z partyzánů také nepočítal s tím, že se do boje zapojí vojáci z náhodně projíždějících nákladních aut. Kromě toho došlo k přestřelce v ranních hodinách a partyzáni pak byli po celý den vystaveni nebezpečí, že nebudou moci nepozorovaně zmizet.
Střetnutí neskončilo plným úspěchem partyzánů. Zatčenou Olgu sice vysvobodili, ale příslušníkům jagdkomanda se podařilo uniknout. V boji padli tři členové oddílu. Partyzáni způsobili stejné ztráty i nepříteli, který se dal nakonec na ústup. Jednoho německého vojáka zastřelili, dva smrtelně zranili a další utrpěl lehké zranění na ruce.
Přestřelka v Brankovicích měla značný ohlas mezi českým obyvatelstvem širokého okolí. Lidé viděli v partyzánech národní mstitele a bylo stále více těch, kteří byli ochotni rozšířit jejich řady a jít do boje s nacistickými okupanty na život a na smrt.
Pomník partyzánům v Brankovicích
Pomník na nemochovickém hřbitově
Pozor, kvůli ztrátě finálky změněn způsob výpočtu souřadnic
Úkol
Stage 1 (N49 09.184 E17 07.984): Úvodní souřadnice - pomník
Na posledním řádku textu na pomníku je uvedeno, kdy byl odhalen:
- v. r. 1962 A=1
- v. r. 1966 A=9 - správná hodnota
- v. r. 1971 A=6
Na pomníku je také uveden věk padlého Milana Diase
- 21 let B=3
- 23 let B=6
- 25 let B=8 - správná hodnota
Stage 2 (N49 09.226 E17 08.184): Pomníček Timofeje Gaučerova
Vedle pomníku jsou dva stromy – jsou:
- Oba listnaté C=4
- Oba jehličnaté C=5
- Jeden listnatý a jeden jehličnatý C=7
Stage 3 (N49 09.909 E17 08.128): Pomníček Ivana Korše
Vedle pomníčku stojí:
- borovice D=5
- lípa D=1
- bříza D=4
Stage 4 (N49 10.771 E17 08.233): Pamětní deska
Na pamětní desce na zdi bývale hospody (ne na pomniku) je uvedeno jméno partyzána Břetislava Schweidlera který zahynul ve střetu u Roštína. Byl stár:
- 17 roků E=2
- 20 roků E=9
- 21 roků E=1
Stage 5 (N49 10.984 E17 07.485): Pomník na hřbitově
Na černé desce je nápis. Jeho poslední řádka je:
- Čest jejich památce F=7
- Nezapomeneme F=4
- Nemochovice F=3
Finálka je na souřadnicích:
N49 10.ABC E17 07.DEF