Před lety procházel při noční obchůzce rábský hajný Svatoš Lišnou. Už se těšil, až sejde lesem dolů z vršku a pak rychle domů do tepla. Pořádně prochladl. Vždyť podzimní vítr tady nahoře notně profukoval do morku kostí a k půlnoci začínalo mrznout.
Náhle zbystřil zrak! Světlo! Že by si troufl nějaký vandrák či pobuda v noci v lese rozdělat ohníček? Aby tak zapálil les! Starý zkušený hajný vyrazil směrem ke světlu. Obratně se vyhýbal suchým větvičkám a vyčnívajícím kamenům špičákům.
Na vrcholu skalisek se zarazil. V místě, kde drahně roky vídal pouze zřetele zdi rozpadlého kostelíka, stojí onen v lesku a září jako v době své poutní slávy. Ve vížce klinká zvonek, okna září světlem svící a zevnitř se linou zvuky varhan. Hajný se třikrát pokřižoval a kurážně vstoupil. Před oltáříkem klečeli tři výrostci a vroucně se modlili. Ustali, když hajný na ně promluvil. Nejstarší vysvětloval:
"Jednou odpoledne jsme při pastvě házeli z nerozumu a hlouposti kameny po svatém muži. Ošklíbali jsme se mu, hloupě se pitvořili a drmolili po něm. Najednou poustevník zmizel a my se ocitli v kostele. Nějaký hlas shůry nám přikázal modlit se za odpuštění. Už dlouho se zde modlíme, odpuštění však nepřichází. Hlas řekl: Přijde muž a odemkne dveře."
Chlapci nemohli ani vstát, jako by byli k podlaze přimrazeni.
Svatoš si vzpomněl na vyprávění babičky. Slýchávala, že za pradávna tady žil poustevník Vintíř. Lidé mu příliš nerozuměli, zvláště, když modlitby odříkával německy nebo latinsky. Pasáci z Budětic si na Vintíře jednou políčili. Když procházel kolem, házeli po něm kameny. Naráz prý se s nimi země propadla. Nato Vintíř zmizel někam pryč. Naproti v Rabí radniční hodiny odklinkávaly půlnoc. Tu se dveře kostela začaly zavírat. Na poslední chvilku škvírou vyklouzl hajný ven. Vzápětí se tiše a nehlučně celý kostel sesul do země.
Hajný nikomu neřekl ani slovo, ale v neděli po mši svaté zašel v Buděticích za panem farářem. Ten dlouho něco vyhledával ve starých knihách. Pak smutně mávl rukou:
"Snad jinde, kde svatý Vintíř pobýval, by něco věděli."
Svatoš byl dobrák od kosti. Pořád myslil na záchranu nešťastníků, jejichž duše nemají pokoje. Bude pátrat. Nepochodil v Nezamyslicích, ani u sv. Mouřence, ani na Dobré Vodě a tak začal uvažovat o cestě do Bavor. Tu náhle u kapličky pod skalami, kde postávala poslední světcova poustevna, dostal vnuknuti: "Jdi tam, kde je pohřben." Poradili mu. Musí do Prahy do břevnovského kláštera.
Hned zjara, k údivu všech sousedů z městečka, se vydal Svatoš do Prahy. V Břevnově byl vlídně přijat, se všemi mnichy, i se samotným otcem opatem strávil jednu dlouhou noc při motlitbách u Vintířova hrobu, ale náhrobni kámen zůstal němý. Ráno se rozpačitě po sobe dívali. Ani tady není pomoc? Náhle promluvil mladičký řeholník, věkem ještě chlapec.
"Prosil za odpuštění, snad jsem vše pokazil. K ránu mně přepadla dřímota. Přestal jsem šeptat slova motlitby. Zdál se mi podivný sen. Někde leží klíč. Kdo klíč najde a v den světcovi smrti dveře otevře, chlapce spasí. Přijde anděl blažené smrti a dojdou odpuštění. Nikdo se na mládence nezlobil. Možná jemu, věkem blízkému nešťastným pasáčkům, byla dána spásná myšlenka.
Hajný se vrátil domů celý rozmrzelý. Chodil zamyšlen. Sotva slůvko utrousil. Unavený pochůzkou se posadil na vyvrácenou smrč u studánky. Prý si k ní pro vodu chodíval shora od skal Vintíř. Voda je náramně zdravá, prýští z vápenců Lišné a dává lidem sílu. Rád se z ní napije. Sotva se sklonil na hladinou, spatřil záblesk. Odraz měsíčního kotouče? Muž pohlédl vzhůru. Měsíc v úplňku pokojně plul oblohou. Ale to blýskavé ve vodě nemá podobu měsíce! Tvar předmětu je zvláštně protahlý a leskne se jako zlatý! Hajný si vyhrnul rukávy a rukama zašátral po dnu. Něco nahmátl. Nevěří svým očím, stále ještě bystrým a jasným! Je to šálení? Klame ho snad zrak? Ne, neklame! Drzi v ruce klíč. Klíč! Klíč!
Nedbav namahy, kameny nekameny větve nevětve dral se Svatoš strání vzhůru do skal. Všude tma. Tam někde byl přece ten kostel. Tenkrát před rokem.
Usedl a čekal. Ticho narušili městské hodiny. Jednou, dvakrát, třikrát… Celkem jedenáckrat se ozvaly. Náhle nablízku spustily jemnou píseň varhany. Před očima hajného se vynořoval ze země osvícený kostelík. Stříbrný zvonek začal zvonit. Několika rychlými skoky je u dveří. Zastrkuje klíč a otáčí jím. Se skřípotem zámek povoluje. Pak prudce trhne klikou. Kostelík zeje prázdnotou. Mladíky nevidí. Odkudsi z výšky se náhle ozvou tři chlapecké hlasy:
"Děkujeme."
Svatoš byl posledním, kdo spatřil kostelík Všech svatých v jeho dávné kráse a bývalé slávě. Potom už nikdo nikdy. Ani o Velkém pátku, kdy země otevírá své nitro a odhaluje skryté poklady.
Povídka pochází od regionálního autora Milana Pokorného z knihy Za tajemstvím zázračných studánek. 
Blíže k samotnému úkrytu keše tě přivede získání následující informace:
Vintíř byl pohřben v břevnovském kostele sv. Markéty v Praze po své smrti v roce 10AB.
Informace o vzniku sakrální stavby nejsou zaznamenány. Zachovalo se však následující zobrazení kostelíka na vedutě hradu Rábi vytvořené grafikem Janem Willenbergerem v roce CDEF.
Po zjištění dalšího číselného údaje můžete pokračovat v cestě za ukrytým pokladem:
49° 1 (B + C) . (B + E) (B - C) (B + C - F)´
013° 3 (D) . (A + C) (D - F) (E × D)´
Jako výchozí místo předpokládám Rabi a doporučuji sledovat mapu, cesty, stezky zvířat a uklizený les. Nemá smysl a je zbytečné se prodírat zpustlým porostem. I když nepochybuji, že si stejně každý bude chodit, kudy mu to bude vyhovovat.
K prohlídce zbytku kostelíka bych jenom upozornil, že kamenná ostění stavebních prvku si můžete prohlédnout, protože vyklenute části kružeb byly převezené a jsou uložené v prostoru muzea v zámku v Horažďovicích.
Tak si procházku užijte.
