Trojnásobná vražda v Rajském mlýně

Dnes už bohužel bývalý Rajský mlýn leží na říčce Ostružné mezi Čachrovem a Nemilkovem v lokalitě obecně nazývané Rajské údolí. Pomístní název však není odvozen od nadpozemského ráje, ale od blízké osady Rajské, kam patřil katastrálním územím.

Dnešní podoba mlýna pochází z přestavby v roce 1929, kdy byl ve vlastnictví rodiny Majdlovy. Čtyři roky předtím se stal mlýn dějištěm tragédie, která vzbudila velkou pozornost tehdejšího lokálního tisku. Ano, nihil novi sub sole – nic nového pod sluncem v porovnání s dnešním stavem. Udála se zde totiž trojnásobná vražda, jejíž obětí se stala stará mlynářka, její vnuk Emil a čtrnáctiletý čeledín Ignác Jonáš.

Vraťme se k průběhu neblahých událostí tak, jak o nich referoval tehdejší tisk a jak o nich dodnes svědčí archivní dokumenty.

Za počátek tragédie lze považovat 16. leden roku 1925, kdy v Rajském mlýně požádal o práci mladík sotva dvacetiletý, který se vydával za mlynářského pomocníka. Jak vyplynulo z pozdějších výslechů a procesu, již tehdy měl nekalé úmysly, přinejmenším plánoval krádež peněz. V malém mlýně, i když spojenému s pilou, však byla práce jen pro členy rodiny. Po poskytnutém obědě se mladík rozloučil, popřál mlynářce, své budoucí oběti, vše dobré a odešel.

Osudová chvíle se přibližovala, ale jak se později ukázalo, nemuselo k trojnásobné vraždě dojít. Její pachatel Bedřich Krása, vyučený lakýrník a natěrač, domovskou obcí Česká Třebová, toho měl na svědomí mnohem více. Několikrát se pokusil o nedokonanou vraždu a provedl řadu loupeží a krádeží. Před Vánocemi se nedaleko Prahy v noci vloupal k jednomu kováři, která který ho však přitom přistihl. Kovář povolal obecního strážníka, který zloděje svázal provazy na rukou a vedl ho na četnickou stanici. Spoutaný Bedřich Krása ale cestou utekl a strážníkovi zůstal jen browning a čtyři paklíče.

Z archivních záznamů vyplývá, že Krása při výsleších neustále lhal, vymýšlel si a měnil výpovědi a teprve později se přiznal. Přispělo k tomu i zjištění, že mu vzhledem k jeho věku nehrozí trest smrti, v den vraždy nebyl totiž plnoletý. „Utěšuje se tím, že není plnoletý a že vrah ministra Rašína, který byl téhož věku, také provaz nedostal.“ (Zmíněný Rašínův vrah zemřel až v roce 1950, konec Bedřicha Krásy je zatím neznámý.)

Jak se vše událo

V neděli 1. února 1925 odešel mlynář Martin Majdl se svou ženou Marií na mši do čachrovského kostela. Ve mlýně byla ještě mlynářova sestra Terezie, která později odešla vyřizovat zakoupení usedlosti v blízké osadě Zahrádka. Ve mlýně zanechala v péči staré mlynářky (vdovy po mlynáři Janu Majdovi – Martinově otci) svého devítiměsíčního synka Emila. Doma zůstal také čtrnáctiletý čeledín Ignác Jonáš. Do mlýna brzy poté přišel budoucí vrah. Sekerou, kterou sebral na dvoře, udeřil starou mlynářku, když mu před chystanou loupeží zkřížila cestu. V síni pak touže sekerou těžce smrtelně poranil čeledína. Když pak začal v kolébce plakat malý Emil, neminuly rány sekyrou ani jeho. Teprve když ho umlčel, vypáčil loupežný vrah zásuvky a odcizil tři tisíce sedm set korun. Pak si obul mlynářovy nové boty a své staré schoval do otrub. Tam byly později nalezeny a posloužily i jako předmět doličný. Když si obžalovaný tyto boty na pokyn soudu při přelíčení musel obout, řekl, že mu sedí akorát. U soudu se také ukázalo, že Krása si za uloupené peníze koupil nový kabát a zbytek prohýřil s lehkými ženami v Praze.

Vraždu objevily jako první mlynářova sestra Terezie a žena Marie, když se před polednem vrátily do mlýna. Mlynář Martin Majdl se ještě po mši stavěl v místním hostinci. Když se o něco později vracel domů, běžel mu naproti obuvník z Velhartic, shodou okolností jménem Švec se strašnou zvěstí. Když se totiž vracel z Čachrova do Velhartic, vyběhla ze mlýna mlynářova žena Marie se strašnou zprávou o třech mrtvých. Mlynář se okamžitě vrátil do Čachrova a vše ohlásil četníkům. Ti se neprodleně dostavili do mlýna a zanedlouho dojela i soudní komise z Klatov.

Po všech nezbytných úkonech se rozběhlo pátrání po neúprosném vrahovi. Z počátku byl podezírán jistý K. Ortman příslušný do Domažlic, ale tato stopa se ukázala jako falešná. Pátrání se osobně ujal klatovský četnický velitel. S přispěním čachrovských četníků byli nalezeni dva důležití svědci, dvanáctiletí chlapci z Březí, kteří si osudného dne šli do mlýna pro prkénka. Na cestě přitom potkali mlynáře jedoucího na mši, ale hlavně u mlýna viděli asi dvacetiletého muže. U soudu ho pak pomohli alespoň z části identifikovat. Čachrovský četnický velitel si při čtení policejních zpráv povšiml popisu pachatele jiného trestného činu a zjistil velkou shodu s popisem pachatele vraždy v Rajském mlýně. Oba pachatele se pak podařilo ztotožnit. V obou případech se jednalo o již zmiňovaného nebezpečného lupiče a podvodníka Bedřicha Krásu.

Zanedlouho 24. února 1925 byl pak trojnásobný vrah zatčen a 24. dubna 1926 byl porotním soudem v Kutné Hoře odsouzen těsně pod hranicí sazby na devatenáct roků, jedenáct měsíců a sedm dní těžkého žaláře. Trest by mu tedy měl skončit na začátku roku 1945.

Pátrání v archivech

Při pátrání v archivech pomohl najít Mgr. Miloš Garkisch, pracovník okresního archivu v Berouně a zároveň velhartický chatař, mnoho zajímavých dokumentů vztahujících se k našemu případu. Dva z nich z dubna roku 1940 jsou zatím poslední zmínkou o Bedřichu Krásovi. Německá kriminální policie projevila o trojnásobného vraha poněkud nepochopitelný zájem a vyžádala si od české policejní úřadovny v Kutné Hoře jeho spis. Zároveň se dotázala, zda je známo něco bližšího o současném Krásově pobytu. Spis byl německé kriminálce na dobu dvou měsíců zapůjčen, a jak vyplynulo z odpovědí, česká policie o současném pobytu Krásy nic nevěděla, pouze uvedla, na jak dlouho byl odsouzen. Tady se otevírá pole pro nejrůznější spekulace. Je možné, že německá kriminální policie pracovala na objednávku gestapa. Pokud by to byla pravda, pak je možné, že by hodlalo využít cynického vraha, podvodníka a notorického lháře jako svého agenta nasazeného proti domácímu odboji. Jak jinak lze vysvětlit poslední větu dopisu: „S ohledem na naléhavost případu prosím o co nejrychlejší vyřízení mé žádosti.“

Originál dalšího dokumentu odeslala čachrovská četnická stanice v prosinci 1925 soudu v Kutné Hoře. Sděluje v něm vyžádané místopisné údaje a připojuje náčrtek místa činu a ručně nakreslenou mapku okolí Rajského mlýna. Závěr si zaslouží citaci: „Ohledně zhotovení fotografických snímků oznamuji, že naše četnická stanice žádný fotografický aparát nemá a nebyly by nám výlohy za fotografování mlýna od četn. úč. skup. hrazeny.“ Nutno dodat, že četnická stanice neměla tehdy ani psací stroj.

Ostatní dokumenty jsou zdrojem některých podrobností. Bedřich Krása narozený 6.3.1905 v Žamberku okres Dobruška byl zadržen a zatčen 24.2.1925 o třetí hodině odpolední v Praze VII. Četnická stanice v Dobrušce pak soudu sdělovala: „Bedřich Krása měl celkem 9 sourozenců, z nichž není žádný nijak duševně chorý a neb zatížený a vůbec z těchto dětí nebyl nikdo nikdy nemocen.“ Znalci Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka si jistě vzpomenou, že dědičné zatížení bylo za Rakouska – Uherska polehčující okolností. To zřejmě věděl i obžalovaný Krása a před soudem si kromě jiného vymyslel moravského strýčka faráře, který měl být dán do blázince. Jak dále zjistili dobrušští četníci strýček farář, nevlastní bratr již nežijícího muže Krásovy matky, zemřel na Moravě stářím bez toho, aby byl na duchu chorý.

Další osudy mlýna a jeho obyvatel

Mlynář Martin Majdl, jehož matka se ve svých šedesáti pěti letech stala obětí vraždy, žil na mlýně až do své smrti v roce 1953. Jeho žena Marie pak zůstala na mlýně dlouhých dvacet dva let sama. Pokud mohla, chovala ke své obživě krávu, pro kterou sušila seno na přilehlých loukách. S okolním světem se stýkala málo, s výjimkou chatařů a příbuzných. Věrným společníkem jí byli psi, kteří mlýn hlídali. Belina a poté Cikán se stali přáteli chatařů, od kterých každý víkend dostávali něco na přilepšenou. Svůj život skončila paní mlynářka v říčce Pstružné, kde byla mrtvá nalezena až za několik dnů. Naplnila se tak její slova, že dopadne jako její věrný pes Cikán. Nám, dětem z okolních chat, byl mlýn blízký a vozík na katru byl místem našich častých her. Z pana mlynáře jsme měly vždy respekt, zvláště když náš míč padl do jeho žitného pole pod chatami. Od paní Majdlové jsme z dětského nerozumu chtěly, aby nám ukázala vražedný nástroj. Sekera je ale podle ústního podání příbuzných zazděna u vchodu do mlýnice. Marie a Martin Majdlovi neměli děti, a tak mlýn přešel dědictvím do majetku příbuzných, kteří jej zanedlouho prodali. Začala se tak psát jeho nová historie. Pro citlivější povahy možná zatížená dávnou tragédií pozdějšími záhadnými událostmi.