Úvod
Tato cache se váže na povest o legendární Johanitské chodbe, která údajne spojuje kostel sv. Jiljí v Chlumu, vrchol Chlumské hory a Manetín. Provede Vás místy spojenými s touto povestí a nahlédnete do nových zákoutí Chlumské hory. Je soucástí keší zamerených na lidové povesti z Manetínska a okolí, a proto si nezapomente poznamenat hodnotu d, která se Vám bude pozdeji hodit k ulovení bonusové cache.
Povest o Johanitské chodbe a pokladu
Manetínské kluky nejvíce zaujala povest, která vyprávela, že tu kdysi stával klášter a ten jako svuj nejvzácnejší poklad mel ve svém majetku 12 stríbrných soch apoštolu v životní velikosti a trináctou sochu Krista z ryzího zlata. Své bohatství mniši a rytíri ukryli v tajné chodbe, která vedla z klášterního sklepa a ústila na temeni Chlumské hory. Ale divoká vichrice husitských válek se teprve rozpoutávala. Císar Zikmund na ni potreboval mnoho penez a zastavoval statky královské i církevní. Mezi prvními zastavil panství manetínským pánum ze Švamberka. Rytíri v cerných pláštích s bílým osmirohým krížem z tvrze odešli a nevrátili se sem už nikdy. Klášter byl neprítelem zpustošen, vypálen a v troskách zahynuli i všichni mniši, kterí sochy ukryli.
Príbeh Jendy Modrácka
Jeho pestouni mu vypráveli starodávný príbeh, který se tvrdošíjne tradoval až do našich dob: Johanité meli podzemní chodbu až k jícnu Chlumské hory. Tou se mohli snadno dostat až na vrchol a zapálit tam daleko viditelný ohen, kterým by jako signálem mohli privolat pomoc. Tudy by snadno unikli, kdyby neprítel zdolal jejich odpor a vnikl do tvrze. Tam, do té podzemní chodby, ukryli tehdy svuj poklad.
Casto stával tam nahore u jícnu Jenda Modrácek a díval se do prurvy mezi obrovskými cedicovými balvany. Cerná zela proti nemu a sestup do tmy se zdál i nejodvážnejším hrozný. Jeník vedel i o druhém konci chodby, dole ve meste, v nárožním dome obchodníka Schacherla, hned proti škole, kde je ve sklepe zazdený zvláštní kámen, pekne otesaný. Ovšem prísný majitel domu Jendu do sklepa nepustil a nenechal ho tam pátrat.
Nekdy mel Modrácek chvíle, kdy fantazie ho unášela do ríše smelých snu. Jednou pri vyucování se videl v cele nekolika podnikavých kamarádu na výprave za slávou mesta Manetína. Byli vyzbrojeni krumpáci a lopatami a místo svícky meli baterky, které si schválne u pana Schacherla koupili, dobre vedouce, že by je se sirkami nepustil do sklepa, protože tam mel uskladnený strelný prach, který prodával myslivcum. Sotva odvalili kámen, otevrela se pred nimi krásná klenutá chodba. Dláždená cerným cedicem vedla vzhuru. I schody tu byly, po kterých stoupali k težkým železným dverím. Zámek povolil a chlapci stanuli v podzemním sklepení. Zrak jejich ulpel na stríbrných štítech rozvešených po stenách a na brneních, prilbách i krunýrích. Na všech se skvel johanitský kríž. V koutech stály luky, kuše, toulce se šípy a kopí, jakož i težké mece v pochvách. Jiné dvere bájecnou podzemní místnost zavíraly. Za nimi našli chodbu zasypanou. Budou se muset prokopávat. Pracují horecne, kopou a kopou. Jen úzkým otvorem se prodrali dál, k novým dverím. Prorazili je a hle, jsou u cíle. Dostali se do síne mnohem skvelejší, než byla první. Steny se leskly polodrahokamy jako v pražské kapli svatého Václava a podle nich stálo dvanáct stríbrných soch. „Hele, tahle drží klíc! Tot jiste svatý Petr.“ „Tato šikmý kríž, tot svatý Ondrej!“ „ A tahle širocinu, že je to svatý Matej?“ Každý apoštol držel v ruce nástroj, jakým ho mucili. Ten nuž, ten kopí, ten pilu a ten palici. Uprostred nich pak na vyvýšeném míste a vetší než oni stál Kristus Pán s cervenou korouhvickou, na níž skvel johanitský kríž.
Statecným objevitelum precházel zrak. Pokoušeli se sochu zvednout, ale síly jim nestacily.I rekli si: „Na to bude muset prijít tesar pan Burda s mistrem panem Trískou a zednický mistr pan Schmida, samí to obri. Jiní smrtelníci na to nestacís.“ Teprve pak si všimli, že v koute stojí dve truhly plné zlatáku a penez stríbrných. Nacpali si kapsy a rozhodli se, dál že nepujdou. Privolají sem ony manetínské siláky – bude-li treba i mistra pana Kolihu. Sochy postaví panu dekanovi do kostela a rucí za to, že z celé Evropy budou prijíždet do Manetína výpravy ucencu, aby je shlédli a studovali.
V první síni dostal Jenda Modrácek moudrý nápad: „Chlapci, ustrojme se za rytíre! Dva se spušteným hledím zustanou zde na stráži, aby nám sem nevlezl Schacherle. My ostatní pujdeme v brnení na radnici ohlásit nález panu starostovi. Jiste nás pochválí. Však brzy pojede do Prahy na Hrad ceských králu odevzdat panu presidentu diplom cestného obcanství našeho mesta. Vezme s sebou svého sekretáre a dva moudré konšely. Až povedí panu presidentovi, co jsme našli, jiste se prijede k nám podívat. Pak uvidí Manetín takovou slávu, jakou nevidel od roku 1407: vítání hlavy státu v našem meste. Místo Johanitu budeme ho vítat my, hrdinští objevitelé v prílbách a v brnení! Hle, tady je buben, hle, tady je trubka! Jste hotovi? Nuže, bubeníku a trubaci, spustte!“.
Trubac zatroubil, bubeník uderil na buben. Ale co to? Hromový rachot zaburácel síní, klenba puká, steny povolují, strop se rítí a težké balvany padají rytírum na hlavy. „Spas se, kdo mužeš!“ vykrikl Jeník Modrácek --- A v hlucící tríde volá pan ucitel: „Co je s tebou, Modrácku?“ Jenda se ohlíží, kde má štít, kopí, kde brnení, a dlouho se nemuže vzpamatovat, co se s ním delo.
Po vyucování zadíval se ze školní chodby jaksi zklamane na Chlumskou horu. Vyhrívala se v odpoledním slunci zcela nevinne. A prece videl Jenda na vlastní oci, jaké poklady v sobe skrývá. Na svuj sen z roku 1937 nezapomene Modrácek do smrti.
Nedávná minulost
Když v r. 1988 udeloval MeNV v Manetíne cestné obcanství svému rodáku, národnímu umelci Lojzovi Soprovi, zavzpomínal na své detství: "S Pepíkem Vorlem jsme také jednou hledali ten povestný manetínský poklad. Byli jsme ale opatrní. Než jsme v Chlumské hore vstoupili do podzemí, spustili jsme tam nejdríve po provaze horící svícku, zda tam nejsou jedovaté plyny. Byly tam, protože svícka zhasla, jinak bych tu dnes s vámi nesedel." Ale první pokus nás neodradil. Po druhé jsem se vypravil s bratry Kochmany. Všichni tri jsme se uvázali na dlouhý provaz a já, jako první v ruce svícku a v druhé baterku jsem opatrne postupoval takovou skalní prurvou, velmi podobnou umelé chodbe do nitra hory. Na nízkém stropu zavešení netopýri dávali najevo, že byli nepríjemne vyrušeni ze svého klidu. Krok za krokem jsem se blížil k nebezpecnému místu, kde se chodba v pravém úhlu ostre svážela do tajemné prohlubne. Nevedeli jsme, zda je to propast a nebo co v té temnote nás ceká. Zde nám pomohl provaz. Kamarádi mne pomalu spoušteli do cerné tmy .Dostoupil jsem po skalní skluzavce na pevnou pudu. Svítil jsem si s baterkou i se svíckou, hledal jsem pokracování chodby, ale marne. Ta již dál nevedla. Tehdy jsme zjistili k velké naší lítosti, že zde není žádné vyústení tajné chodby, ale že skalní prurva podobná chodbe, je vlastne pozustatek sopecného kráteru cedicové hory. Poklad jsme tedy nenalezli, ale byli jsme bohatší o zajímavé poznání z minulosti našeho rodného kraje.
(Informace použity z knihy Lidové povesti z Manetínska od Josefa Vorla a z Esejí o kráse Chlumské hory od manetínského dekana P. Františka Wonky.)
O cache
Úvodní souradnice vás zavedou ke kostelu sv. Jiljí v Chlumu. Zde opište dva letopocty. Část prvního letopočtu se nachází nad bocním vchodem do kostela a druhý letopočet ve spodní cásti textu sochy sv.Jana Nepomuckého stojící pred kostelem nedaleko hlavního vchodu.
X = doplň první letopocet (nad bocním vchodem) : 19..
Y = druhý letopocet (socha sv. Jana Nepomuckého)
N 50°00.(2430-X) E 013°13.(1980-Y)
Souradnice Vás dovedou na místo se schránkou s dalšími instrukcemi. Celkem jsou 3 zastávky s dalšími informacemi. Celá trasa má přes 8 km. Prosíme o peclivé zavrení a zamaskování všech schránek.
WWW pocítadlo teto stranky ríka, ze jste navstevnik cislo 