Uprostřed rozsáhlé roviny mezi městy Kralovice a Kožlany a vesnicemi Hedčany, Černíkovice a Hodyně se nachází zvláštní místo jménem Hliny. Po mnoho generací zde místní v potu tváře odváželi hlínu a znovu hlínu, aby pro nás vytvořili malou oázu přírody mezi širými lány. Nebo to bylo všechno trochu jinak?
Hliny jsou dnes už jen opuštěné kutiště hrnčířské hlíny blízko silnice spojující Kožlany a Dřevec. Zdejší ložisko vzniklo v neogénu (podle dřívějšího rozdělení v třetihorách) usazováním naplavenin na dně tehdejšího jezera. Ložisko ve tvaru eliptické čočky o rozloze 500x300 metrů leží nad vrstvami algonkických fylitů a jílovitých břidlic a je překryto vrstvami svahových a naplavených hlín. Samotný jíl je prachovitý illiticko-kaolinitický (podle hlavních obsažených minerálů), obsahuje příměs zrnek písku a má světlešedou barvu, případně červenou či žlutou.
Kutiště na Hlinách bylo využíváno několik století. Jednotliví hrnčíři těžili jíly ručně v samostatných jamách na svých pozemcích, popř. na hlavním hliništi o rozměrech 150x80 metrů. Zdejší hlína byla dobře tažná a šla vytočit do tenkého střepu, který se následně vypaloval při teplotě 900 °C. Výsledné nádobí bylo křehké a proto bylo zvané měkota. Vypalovalo se v homolových nebo milířových pecích na dříví či slámu. Pece byly většinou umístěny na obecních pozemcích na samém kraji města, aby se snížilo riziko požáru.
Pro vytvoření glazury se používal klejt v kombinaci s různými barvivy. Klejt obsahoval jedovaté olovo a tak se od počátku 19. století objevují zákazy jeho užívání, ale protože byl dostupný a snadno tavitelný už při nízkých teplotách, používali jej hrnčíři dál.
Když v roce 1859 zanikl hrnčířský cech, začíná se smrákat i nad výrobou měkoty. Zákazníci si žádají tvrdší nádobí, ale pro jeho získání je nezbytné hlínu vypalovat až na 1000 °C. Tato teplota je již za technologickou hranicí použitelnosti místní hlíny, která se při takto vysoké teplotě bortí a deformuje.
Hrnčíři se museli porozhlédnout v širším okolí po vhodnější surovině. Nakonec dováželi hlínu z Blšan, které podle německého názvu vesnice Flihan říkali fléhovka, a také hlínu z Tlucné, zvanou tlucenka. Zboží z odolnější suroviny se vypalovalo v kasselských pecích vytápěných dřevem a později i uhlím.
Po již zmíněném zrušení cechu se kožlanští hrnčíři sdružovali v živnostenském společenství. V tom byly mírnější nároky na kvalifikaci, neb nebylo potřeba žádné další osvědčení, jen výuční list a nějaká praxe. Na počátku 20. století se počet hrnčířských dílen ustálil, před I. světovou válkou bylo funkčních 8 dílen, po skončení zůstaly některé zavřené. Největší ze zachovalých byla ARA, továrna Arnošta Rabštejnka, která rostla a nabízela práci hrnčířům uzavřených dílen. V roce 1951 se sloučením s dalšími soukromými dílnami stala základem pro výrobní družstvo Keramo Kožlany, které existuje dodnes.
Poválečná doba také přinesla na kutiště metody, které by se snad daly nazvat průmyslovými: hlína byla občas dobývána bagrem. Teprve v této době bylo otevřeno kutiště v okolí keše, předtím se těžilo dále od silnice. Těžba skončila v roce 1972, o místní hlínu už prostě nebyl zájem. Původní naleziště bylo sanováno zřízením více než desítky vodních ploch, prvku vzácného v širším okolí. Vodní plocha je domovem pro několik druhů ryb, skokana zeleného (Pelophylax esculentus) a vodní ptactvo jako třeba volavka popelavá (Ardea cinerea), z vodní vegetace nelze přehlédnout rákos obecný (Phragmites australis), orobinec úzkolistý (Typha angustifolia) a na hladině plovoucí rdest kadeřavý (Potamogeton crispus) a rdest vzplývavý (Potamogeton natans). V létě pokryjí okraje hladiny žluté květy některého z druhů masožravých bublinatek (rod Utricularia).
Pro další momenty z historie kožlanského hrnčířství můžete nahlédnout do Kožlanského zpravodaje z října 2007, kde naleznete článek Bohumila Vondráčka.
Kudy ke krabičce
Pokud vás k Hlinám doveze auto, odstavte jej vedle polní cesty (vede na střelnici, waypoint P1, streetview) nebo můžete popojet blíže střelnici (waypoint P2). Už jako pěší můžete zamířit k informační tabuli (waypoint IT) a od ní ke krabičce, největší jezírko lze někdy obejít po levé straně, někdy ne. Cyklisté či kačeři s kočárky mohou od silnice pokračovat kus po polní cestě ve směru ke střelnici a dále odbočit do prostoru hliniště (waypoint T1). Stojaté vody jsou obvykle doprovázeny komáry, repelent je výhodou.
(kopie listingu)