Rucník je skutecne kolosálne užitecná soucást výbavy hvezdného stopare. Predevším má znacnou praktickou cenu - mužete se napríklad do nej zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napríc chladnými mesíci planety Jaglan Beta. Mužete na nem ležet na zárivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho morí. Mužete na nem spát pod hvezdami, jež tak rude zárí na planete pouští, Kakrafúnu. Mužete ho použít jako plachtu, až poplujete na malickém voru po proudu drsné reky Moth, mužete ho namocit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlacky z Traalu a nestretli se s jejím pohledem (je to nepredstavitelne tupé zvíre, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás - blbá jak tágo, ale znacne žravá). Když jste v úzkých, mužete jím signalizovat o pomoc. No, a samozrejme se jím také mužete utrít, pokud vám po tom všem ješte pripadá dost cistý.

Co je však ješte duležitejší, je obrovský psychologický význam rucníku. Tak napríklad když nejaký padour (padour = ten, kdo není stopar) zjistí, že stopar má rucník, automaticky predpokládá, že vlastní rovnež kartácek na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, cutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencum, výbavu do dešte, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopari pujcí kterýkoli ze jmenovaných predmetu nebo cokoliv jiného, co stopar neštastnou náhodou ‘ztratil’. Onen padour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napríc a našír celou galaxii, žít v drsných podmínkách a za pár šupu, porvat se s osudem a preprat ho, a kdo presto vždycky ví, kde má rucník, je zrejme clovek, s nímž je nutno pocítat.

Tento obrat ostatne pronikl i do stoparského slangu. Lze napríklad ríct: ‘Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má rucník.’ (sasovat = znát, brát na vedomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu desný frajer, frúd = opravdu desne správný frajer).

Restaurant na konci vesmíru je jedna z nejpozoruhodnejších krkolomností v historii verejného stravování. Je totiž vybudován na troskách... vlastne spíš bude vybudován na troskách... lépe receno jednou bude možno ríci, že byl vybudován... Jedním z hlavních problému, které trápí cestovatele v case, je dát si pozor, aby se clovek nestal svým vlastním otcem nebo matkou. Když se však nad tím zamyslíme, není to nic, s cím by se velkorysá a dobre adaptovaná rodina nedokázala vyrovnat. Není ani treba delat si starosti, aby se náhodou nezmenil beh dejin. Beh dejin se nezmení, protože všechno do sebe zapadá jako hlavolam. Všechny významné zmeny se odehrály pred vecmi, které se mely zmenit, a nakonec se všechno samo srovná. Jediný skutecný problém predstavuje gramatika. Základní informaci v tomto oboru vám poskytne dílo dr. Daniela Dryácníka 1000+1 slovesný tvar - prírucka pro cestovatele v case. Poradí vám napríklad, jak vylícit neco, co se vám v minulosti užuž melo stát, jenže jste se tomu vyhnuli casovým skokem o dva dny dopredu. Událost je nutno popsat ruzne, podle toho, jestli o ní hovoríte z hlediska svého prirozeného casu, z doby ve vzdálenejší budoucnosti nebo naopak vzdálenejší minulosti, a vec je dále komplikována možností vést takovou konverzaci v okamžiku, kdy práve cestujete z jednoho casového bodu do jiného s úmyslem stát se vlastní matkou ci otcem. Vetšina ctenáru se ovšem nedostane dál než k budoucímu polokondicionálne modifikovanému subinvertovanému provokativpréteritnímu subjunktivnímu optativu. Ve všech dalších vydáních také jsou následující stránky ponechány cisté, aby se ušetrilo na nákladech. Stoparuv pruvodce po Galaxii tuto zmet akademických abstrakcí velkoryse preskakuje - poznamenává pouze, že termín budoucí perfektum byl zrušen, protože se prišlo na to, že nic takového jako perfektní budoucnost neexistuje.

Abychom se ale vrátili k puvodnímu tématu: Restaurant na konci vesmíru je jedna z nejpozoruhodnejších krkolomností v historii verejného stravování. Je vybudován na troskách znicené planety, která je (bude byta) uzavrena v obrovské casové bubline a katapultována v case presne do okamžiku konce vesmíru. Spousta lidí by rekla, že je to nemožné. V Restaurantu se hosté posadí (budoucne posedováše) ke stolu a pojídají (budoucne požerováše) vydatnou krmi a pritom hledí (bylouce vykukovach), jak kolem nich vybuchuje celý zázrak bytí.

I to by hodne lidí považovalo za nemožné. Mužete tam prijít, kdy se vám zachce (mocníte prišedši venkoncem furtpryc) bez predchozí (potomní predsledné) rezervace, protože si stul mužete objednat retrospektivne, to znamená po návratu do své vlastní casové roviny (mocníte stolík objednávovati vturánujak celemvzad k domovu prikrácedše). O tomhle by vetšina lidí tvrdila, že je to už úplne vyloucené. V Restaurantu se mužete setkat a poveceret s (mocníte stretnouti též vecerní krmi zároven spolkovne pojedouce) fascinujícícm prurezem veškerou populací casu a prostoru. Dalo by se trpelive vysvetlovat, že tohle je rovnež nemožné. Restaurant mužete navštívit kolikrát chcete (mocníte hojne bylouce navštevováše - atd., další slovesné tvary si mužete sami vyhledat v knize dr. Dryácníka) a mužete si být jisti, že nikdy nepotkáte sami sebe, protože vedení podniku se snaží zabránit trapným scénkám, k jakým v takových prípadech obvykle dochází. Tak tohle, i kdyby všechno ostatní bylo pravda, jako že není, je stoprocentne nemožné, prskají pochybovaci. Stací jen uložit ve své vlastní dobe na své konto jedinou drobnou minci, a když dospejete na konec casu, nahromadené úroky hrave zaplatí pohádkovou cenu vecere. Tohle, jak mnozí tvrdí, je nejen nemožné, ale naprosto šílené - a zrejme práve proto reklamní agentura hvezdné soustavy Bastablon prišla se sloganem: "Udelali jste dnes ráno už šest nemožných vecí? Dejte tomu korunu snídaní v Milliwayove Restaurantu na konci vesmíru!"