|
Na
Švajglových Ladech kdysi bydlel mladý sklár Lukáš
Frietberger. Svému remeslu byl vyucen teprve krátce, proto
pracovával tvrde celý den až dlouho do noci, aby se co nejvíce
ve svém umení zdokonalil.
Lukáš byl mládenec jak se patrí – pilný, hodný,
poctivý a pracovitý. Jedinou jeho nectností byla nechut
k rannímu vstávání. Vždy se dlouze prevaloval v perinách
a poživacne se oddával slastnému snení. Jenže co
cert nechtel, ráno co ráno se neslo okolím zvonení z kaplicky,
které vždy zabloudilo i do Lukášovi svetnice. A tak
mladý sklár zacínal každý den rozmrzele, se spoustou britkých
slov na jazyku.
Cas
Lukášovi díky práci rychle plynul. Barevný podzim vystrídala
dlouhá a mrazivá zima, po které zavítalo na Švajglova Lada
dlouho ocekávané jaro. Mladý sklár se za tu dobu zdokonalil ve svém
remesle natolik, že ho mistr sklárské dílny poveril
samostatnou prací. Mel za úkol vyrobit pekné zdobené piksly, jaké
používali horalové na brizil.
Mladík vzal
svuj úkol velmi vážne a hned po snídani vyrazil do lesa, aby
zde nacerpal inspiraci a námety pro svou práci. Protože si
jednou za cas také rád zavdal šnupacího tabáku, vytáhl svou
pikslu, prvotní pokus svého snažení. Na hrbetu ruky si udelal
dve hromádky a natáhl do nosu. Jenže bavorský tabák mel
takovou sílu, až prinutil Lukáše kýchnout. Ve stejnou
chvíli zavadila sklárova noha o koren, který se mu zákerne postavil
do cesty. Sotva se mladík posbíral ze zeme, zjistil, že neví,
kde vlastne je.
Asi jsem nekde
špatne odbocil, pomyslel si. Rozhlédl se kolem sebe, ale
nepoznal ani parez ani šišku pod borovicí. Zkusil se
tedy vydat po nejbližší pešince, jenže
cesta ubíhala stále dál a nikde nebylo videt jejího
konce.
Po nekolika
hodinách marného putování se zacínalo smrákat. Lukáš už
byl celodenní chuzí natolik znaven, že si sedl do mechu, oprel
se o kámen a prospal tak celickou noc.
Ze snení
ho vyrušily až známé zvuky. Sklár si chvíli myslel,
že je zase u sebe v chalupe, lec když se rozhlédl,
vzpomnel si, že leží v lese a je docista ztracený.
Zvuky, které se nesly lesem však mladík dobre znal. Bylo to
zvonení z kaplicky, které vždy tak bezbožne
proklínal. Dnes poprvé poslouchal zvon s radostí a nechal se
jím vést až do vsi. Nebyla daleko, sotva pet set sáhu od míst,
kde nocoval. Od tech dob se už Lukáš nikdy na zvony nehneval. Dokonce
je cas od casu vyobrazil i na piksly, aby jim tak podekoval za
vyvedení z lesa.
A jakto ze tehdy mladý sklár zabloudil?
Inu, zakopl prece o bludný koren...
|