|
Jednou se
vracel sedlák Houžvicka ze Šatavy domu do
Švajglových Lad. Bral to cestou necestou pres doly a pres
hory. Zastavil se až pod vrcholem, z nehož už
videl svou chalupu. Únavou se svalil do mechu, jen to
zadunelo.
Dunící zeme?
To jiste permoníci mají dole své sluje, pomyslil si. A kde jsou
permonící, tam musí být i poklady. Jenže jak se k nim
dostat? Nekde musel být vchod!
Predstava
nepredstavitelného bohatství postavila zmoženého
Houžvicku na nohy. Rejdil po svahu,
šermoval kolem sebe špacírkou, prodíral se krovím a
slídil jako norník. Pocínal si zkrátka tak, jak si pocíná
každý, kdo chce najít poklad.
Konecne u
starého parezu našel otvor mírící kamsi do hory. Díra nebyla
veliká, Houžvickuv nakynutý brich by se jí
neprotáhl. Zato prtavý permoník by prošel bez potíží. Sedlák
byl presvedcený, že našel, co hledal.
„Pidižvíci, koukejte vylézt!“ zahartusil
Houžvicka, štouraje pri tom špacírkou v nore.
V tom cítil, jak kdosi chytil za opacný konec hole. Chvíli se
s neznámým pretahoval. Už se zdálo, že hul zmizí
v zejícím jícnu hory. Houžvicka však ješte
jednou houževnate zabral.
„Me
neprelišacíš, holomku,“ holedbal se, když
táhl neznámého k sobe. Brzy mu však zmrzl úsmev na
tvári. Konec špacírky netrímaly jemné rucky permoníka. Hul
vezela v morde statného lišáka! Jeho srst se
blyštila jako stríbro a sedlák dostal strach, aby nechytil
nejakou prašivinu.
Hul upustili
témer soucasne. Houžvicka ani neztrácel cas
s križováním, jak mel naspech. I tak se mu lišák stihl na
rozloucenou zahryznout do zadnice.
Po nekolik
následujících dní nemohl Houžvicka posedet. Oc méne casu
trávil na pokousané zadnici, o to více pocházel po svetnici a
premýšlel.
Slýchával
povesti o divé haveti, jež hlídá poklady hor. Ty báchorky se
hemžily cernými psy ci ohnivými tetrevy, tak proc by nemohla
takový poklad hlídat i stríbrná liška? Jenže jak na ni
vyzrát?
Já tu
potvoru proste picnu, rozhodl se, a už si to štrádoval
s flintou do kopcu. Zvíre si zrovna hovelo na skále. Nasávalo
do cenichu vune horského lesa a Houžvicky si nevšimalo.
Sedlák namíril na lišákovo bricho a stiskl kohoutek. Jen to
brinklo a kulka se odrazila. Jako by zvíre melo játra
z kamene!
„Zatrolenej cerchmant!“ klel bezbožne sedlák,
když v behu uskakoval pred lišcími
tesáky.
Byl vzteky bez
sebe. Tušil, že na zvíre nestací. Tu si vzpomnel na
knížecího hajného. Kdo jiný by mel zakrocit, když mu
v revíru rádí carovná škodná?
Jenže
hajný Frynta byl moudrý horal. Nestál o putky s žádnými
prízraky, a už vubec ne s divými mazlícky paní Gabréty.
Teprve slova o carodejné bestii, která delá ostudu polesí, jej
zlomila. Vecer, nekdy mezi tretím a ctvrtým mázem, tak konecne
prislíbil usporádat na tu potvoru hon.
Další
den se nesl ve znamení príprav. Ráno chlapi ze Švajglových
lad pucovali flinty, odpoledne prišívali na kamizoly parádní
knoflíky a vecer se v hostinci u Frietbergera dlouze radili,
jak by na tu potvoru vyzráli.
U zlatníka
Roubícka z Kašperských hor opatrili posvecené broky
z drahého kovu. Verili, že taková munice bude na carovnou
šelmu platit. Nemohli tušit, že Roubícek,
lišák jeden podšitý, jim prodal kule z kocicího
zlata!
Následujícího rána obšancovali honci homolovitý vrchol.
Ledva lišák vystrcil svuj zvedavý cenich z nory,
zasypala jeho kožich sprška broku. Neublížily mu,
jen štípaly jako blechy. Zvíre vyskocilo na svah, stríbrným
chvostem odehnalo další salvu, a pustilo se s kopce
proti lovcum. Chlapi nemeškali a rozutekli se po lese.
Lišák si jich však nevšímal, upaloval za
Houžvickou. Je jasné, co následovalo - ješte dlouho pak
chudák sedlák musel usínat na briše.
Od té doby si nikdo z horalu
netroufl zpochybnovat, kdo je pánem Lišcí hory. A vykuk
Roubícek, který lovce tak certovsky podvedl? Toho na oplátku pekne
prohnali po okolí Kašperských hor. Utíkal prý pred
rozlícenými horaly jako štvaná liška. Však se
na pamet této nahánky zacalo návrší u Kašperských hor
ríkat Lišák.
|