|
Pokud jste meli co do cinení s divým lovcem, tak vás
neprekvapí, že i divoká zver v ríši paní Gabréty
je celá divá. Nejeden myslivecek, kterého zahnal z lesa
svinským krokem ohnivý knour, by mohl vyprávet.
Na Šumave si není radno zahrávat ani se zvírátky na
pohled mnohem nevinejšími.
O tom se na vlastní
kuži presvedcil Francek ze Slatiny. Tenhle nešikovný
ševcovský nádeník byl ve volném case docela šikovným
pytlákem.
Jednou z vecera dostal chut na zverinu, a tak se
soumrakem popadl flintu a vyrazil na zajíce. Kroky jej zavedli na
kopec, jemuž príhodne ríkali Ušák. Zdálo se, že to
byla správná volba. Francek nemusel cíhat dlouho, když mu do
rány prihopkal libový zajícek. Tma byla jako v pytli, kdyby
ušákovi nezárila kukadla jako dva žhavé uhlíky, pytlák
by jej sotva videl.
Staré madarské
prísloví ríká, že nemáme verit ušákum, jenže to
nemohl šumavský chasník vedet. Jedinou zkušenost
s Uhry získal v dospívání, takže o nebezpecnosti
zajícku nemel ponetí. Byt zajíc s ohnivým zrakem nevypadal moc
duveryhodne, Francka to neodradilo. Nelenil, zacílil a
vypálil.
Zajíc vypálit nestihl.
Udelal salto, párkrát s sebou škubl a zustal ležet
v tráve. Francek si mnul spokojene ruce a už cpal svuj
úlovek do pytle, opájeje se pri tom predstavou zajíce na smetane. I
mlsná slina mu ukápla.
O další zver
už se zajímat nechtel, mel naloveno. Jenže zkuste si
ignorovat macatého ušáka, který zárí jako lucerna a mezi
slechy má stríbrité círo. Panáckoval na parezu a
vetril.
A nezustal sám! Jeden
za druhým skákali na mýtinu další zajícci. Jednomu
slušive fosforeskovala ušiska, za druhým sršel
ohnivý chvost a tomu nejneduživejšímu aspon rejdili
v kožíšku ohnivé blešky.
Francek se pritiskl do trávy a ani nedutal. Konecne zárící
zajíc prerušil ticho.
„Ušáku,
kdepak jsi?“ zapištel.
„Tady,“
odpovedel mu smešnou fistulkou zajíc v pytli. Znelo to
legracne, ale pytlacícímu švícku do smíchu
nebylo.
„Kde,
ušácku?“ zapištel znovu hlavní zajíc a
šteloval pri tom slechy, aby lépe
slyšel.
Ulovený ušák
už nestacil ani hvízdnout. Franckova hbitá ruka mu zacpala
tlamu i cenich. Jenže umlcený zajícek nemuže mluvit, ale
hryznout dokáže.
„To je
v pytli,“ vrískal pokousaný pytlák a upustil pri tom
pytel se svým úlovkem.
Na to lapený zajícek
cekal. Jedním skokem vyklouzl ven, roztomile zamrkal svýma zárícíma
ocima, a pelášil mezi své.
I Francek
pelášil pryc. Z pytlacení v lesích paní Gabréty
byl nadobro vylécený. Radeji se odstehoval pryc ze Slatiny. A nebyl
sám, následovali ho další a další usedlíci. Na
dnešních mapách tak budete Slatinu hledat
marne.
|