|
Na vrcholku hory Kamenná je ukryta malá mýtinka. Tam se za svitu mesíce schází lesní divoženky a víly, aby protancily celou noc. Jsou nesmírne krásné. Mají šaty z hebkých pavucinek zdobené ptacími pírky a prachem z hvezd. Do vlasu si zaplétají lucní kvítí a nekteré z nich nosí i prstýnky, náramky, náušnice a prívesky z oblázku ci pestrých kamínku, které si nasbíraly v Gabrétine panství.
Potkat vílu se vám sotva podarí. Jsou totiž velice plaché. Lidem se ukáží pouze když samy chtejí. Zato rozpustilé, dovádivé a vždy veselé divoženky clovek nevyleká. Ba naopak, každého zbloudilce rády prizvou mezi sebe k tanci i radovánkám.
Jedné vlahé letní noci se vracel Matouš, synek šindlovského sedláka, domu. Byl na trhu ve Vimperku prodat mladou kravku. Jak už to tak bývá, po úspešném prodeji se ješte stavil v hostinci, aby se pred návratem rádne posilnil.
Po pátém žejdlíku konecne zamíril k domovu. Úplnkový mesíc mu svítil nad hlavou a ukazoval smer. Matouš byl lehce omámen težkým ležákem z vimperského pivovaru, takže se mu šlo zvesela. Cesta domu však byla dlouhá, proto si ji Matouš krátil lesem.
Za kopcem Bukovcem náhle spatril mezi stromy zári. Vydal se za ní, protože ho nesmírne lákala a podivne pritahovala. V tu chvíli nadobro zapomnel, že mel namíreno domu. Chvíli stoupal lesem vzhuru, až se pred ním rozevrela malá mýtina. Uprostred paloucku tancily nejkrásnejší dívky, jaké kdy Matouš videl. Ihned poznal, že jsou to divoženky, ale to mu pranic nevadilo. Tancily tak lehce, jako by se ani nedotýkaly zeme a jejich smích se nesl vzduchem jako zvonení zvonku.
Matouš stál na kraji paloucku a pripadal si jako ve snu. Nemohl se na všechnu tu prehlídku ladnosti, spanilosti a puvabu vynadívat.
Divoženky o mládenci dobre vedely. Však ho mezi sebe svými kouzelnými svetýlky samy prilákaly, aby se pobavily a zalaškovaly si s lidským tanecníkem.
„Matouši! Matoušku! Pojd mezi nás! Pojd si s námi zatancit!“ rozverne na mládence volaly švitorivými hlásky
Matouš neváhal ani minutku. Skocil do kola s nejbližší divoženkou, dal se do tance a prokrepcil s dívkami celou noc.
Ráno se Matouš probral s bolením hlavy a ztežklými nohami. Nemohl si vzpomenout, co se v noci delo, ani proc spal na mechu a ne ve své teplé posteli. Zprvu to pripisoval silnému pivu.
Jak se tak ale rozhlížel kolem svého lesního lože, vzpomnel si, co vcerejší úplnkové noci vyvádel. Rychle se zvedl a chvátal domu, aby si náhodou divoženky nechtely zatancovat i po ránu. Jenže lesní krasavice nemely na radovánky ani pomyšlení. Matouš, ac by to do neho nikdo nerekl, byl znamenitý tanecník. Za celou noc se nezastavil a dokázal držet tempo i s kouzelnými tanecnicemi. To se ješte na Šumave nestalo, aby se smrtelník vyrovnal okouzlujícímu rejdení divokých žínek.
Toho rána divoženky poprvé bolely nožky. Ba co víc, ztežkly jim tak, jako by byly z kamene. Až do soumraku s lesními pannami nic nebylo.
Nevíme, jestli si Matouš ješte nekdy troufl zajít na nocní tancovacku. Jediné vám ale dokážeme s jistotou ríct - obcas bývají po úplnku na mýtince videt kamenné krásky. Nekterí ríkají, že jsou to jen obycejné balvany vyskládané na sebe, my ale víme, že by to klidne mohly být odpocívající divoženky...
|