|
Šumné šumavské hvozdy byly odjakteživa útocištem všelijaké haveti. Štavnatou trávu na paloucích spásala srncí zver, ve slatích ryla prasata a v príšerí lesních velikánu cíhali lovci.
Nebyli všichni lovci z jednoho testa. Jedni se natrásali ve fešáckých kamizolách jako tokající tetrevi. To byli myslivci a lov pro ne byl zábavou. Jiní se v ošumelých hadrech plížili houštinami. Byli to pytláci, kterí lovili pro obživu.
Ovšem byl tu ješte jeden lovec. Nosil hubertus cerný jako bezmesícná noc. Pod havraní kšticí vystupoval z jeho obliceje krkavcí nos a nad ním sedely oci šelmy. Hvozdy se toulal zásadne po soumraku.
Když nad horami rádil vichr, zpívala meluzína a horalum bylo ouvej, byl temný lovec ve svém živlu. Na bujném vraníkovi se prohánel mezi stromy a nekolik délek pred ním slídili cerní vlcáci. V nejhorším necase vyjíždel až na samý vrcholek Boubína, aby shury prehlédl celý svuj revír. Byla jím celá Šumava.
Tu lovec skolik vzteklou lišku, jindy vztekle lamentoval nad nastraženými oky. Obcas lapil i neduživého kolouška, aby mu nezavlekl mezi lesní havet nejakou prašivinu.
S lidmi vycházel - myslivce strpel a pytlákum rozumel. Nekdy prohodil pár slov s drevari, nekdy navedl zbloudilce na správnou cestu a jindy hnal svinským krokem z lesa nevychované výrostky. Víc se obvykle do lidských záležitostí nemíchal, coby horský fantóm mel dost svých starostí. To už muselo být, aby sestoupil k chalupám v údolí.
Stalo se jednou v Borových Ladech. Za okny chalup kvílel vítr, od Slatiny zlovestne hrmelo, lec usedlíkum to pranic nevadilo. Všichni totiž toho vecera zamírili na mysliveckou zábavu.
Každý se hledel pred sousedy necím blýsknout - nahluchlý pantáta Pešl se naparoval jako páv, když vystavil na odiv trofejního tetreva hlušce. Chalupník Horácek se zase chlubil prasecí hlavou. Byl na ni obzvlášt hrdý, nebot to byl první kanec, jehož ulovil se svojí dcerkou Lucií.
Kronikár Winkelbauer by se svojí muškou nestrefil ani vrata od stodoly, procež místo úlovku dovalil alespon soudek vína. Kolárský mistr Robenhaupt vyrobil pro tuto príležitost krásné drevené krígle a hostinský Habada navaril kotel zverinového guláše.
Sedlák Kapp vyvedl do spolecnosti svoji novou ženu. Prítomné pány ohromovala paní Kappová bujnou siluetou, dámy zase žasly nad jejím kabátem z lišcích kožíšku. Nekorunovaným králem vecera však byl sedlák Drábek. Zasloužil si to!
Dlouhé vecery premítal, cím by sousedum vytrel zrak. Na ulovení hezké ženy mohl sotva pomýšlet, byl to nesnesitelný protiva. Nemohl ani vyrobit nic pekného. Šikovností neoplýval a k tomu byl navíc i lakomec. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než strelit nejaký trofejní kousek. Takový, jakému se nevyrovná žádná korist ostatních myslivcu.
V údolí Teplé Vltavy jeden takový exemplár meli. Už Drábkuv ded vyprável o statném jelenovi, který se noc co noc chodí pást k vode. Nikdo si na toho krasavce netroufal vystrelit. Verilo se, že je to mazlícek Gabréty, matky hor.
Voda ve Vltave plynula a parohác stárl. Jeho srst prokvetla stríbrem a paroží zkošatelo jako koruna stromu. Krok zvírete však nepozbyl svižnosti a jelen byl stejne libový jako za mlada.
I ti nejvášnivejší lovci z okolí by považovali skolení takového krasavce za hrích. Jenže arcilotr Drábek smýšlel jinak. Už se videl, jak s královskou trofejí prichází na myslivecký bál. Ráno pred plesem nemohl dospat. Chtel jelena dostat stuj co stuj.
Konecne pred rozbreskem vyklouzl z chalupy a zamíril na cekání. Mel jen strach, aby se jelen vubec ukázal. Byla to zbytecná obava. Století hájení by se podepsalo i na ostražitosti toho nejbojácnejšího zvírete. Stríbrný parohác bezstarostne vpochodoval Drábkovi prímo do rány.
Flinta v nicemných prackách vyštekla a krásné zvíre ztežka dosedlo do trávy. Zatímco jelenovy oci vyhasínaly, oci lotra Drábka se rozzárily. Škoda, že moji životní trefu nikdo nevidel, pomyslil si. Mýlil se. Z úbocí Lišcího hrbetu jej celou dobu pozorovalo chlapisko v cerné kamizole.
Dotáhnout težké zvíre na ples nebyla lehká vec. Drábka to stálo spoustu sil, potu a nadávek. Jenže vidina ohromených sousedu za to lopocení stála. Tak se vecer mohl jelen vyjímat mezi ostatními mysliveckými trofejemi. I se snítkou v tlame vypadal královsky a Drábek si pripadal jako král. Cítil, že se na neho upírá všechna pozornost sousedu. Sedlák si vychutnával svuj triumf, hudba hrála, a nikdo netušil, že má na myslivecký bál namíreno další host.
Prízraky si potrpí na okázalost. Divoký lovec nebyl výjimkou - do Borových Ladu dorazil v doprovodu vichrice. V ocích se mu zlovestne blýskalo a štekot jeho psu znel hroziveji než hrmení.
Když vstoupil do sálu, živelný rachot utichl. Zmlkla i hudba, takže bylo dobre slyšet jektání Drábkových zubu. Nikdo se neodvažoval ani pohnout, jen hostinský Habada si náhodou vzpomnel, že by se mel vzdálit do maštale, aby nakrmil volka.
Príchozí si ho nevšímal. Krácel stredem sálu rovnou k jelenovi. V koutcích úst mu pritom cukal úsmev.
„Muziko, zahraj neco skocného!“ porucil si.
Kapela spustila. Zprvu rozpacite, lec kulhající bicí brzy chytily správné tempo a ustrašené krídlovky se nadechly k našlápnuté polce. Hudba zacala zkoprnelým hostum opet rozvazovat nohy. I obrí parohác pomalu ožíval. Ponejprv jen zvolna kopal kopýtky do rytmu, ale za chvíli už stál na nohou. Ted teprve zacal tanec!
Parohác víril po sále, prevracel stoly a ohánel se po svém vrahovi. Sál hostince brzy vypadal jako po rvacce. Cerný lovec si nad tou melou spokojene mnul knír.
Jak hudba zrychlovala, bylo zvíre stále divocejší. Zato Drábek byl na kraji sil. S posledním úderem bubnu jelen konecne nabral sedláka na parohy a vynesl jej ze sálu. Divý lovec se uklonil a s práním hezkého vecera zmizel do noci. Zustal po nem jen slábnoucí hukot vichrice.
Život v údolí se rychle vrátil do starých kolejí. Však v hostinci nezustala o moc vetší spoušt, než tomu bývalo po jiných zábavách. Zázracne oživený jelen se rychle vylízal z utrpených ran. Drábka nakonec modriny také prebolely. Z té ostudy se však nevzpamatoval nikdy.
|