|
Rytír Miloš - "pronásleduje" me už více než pul života. Poprvé jsem se o nem dozvedel ješte na základní škole, když nám ucitelka predcítala Starozlínské povesti od Karla Pekárka. Už tenkrát jsem toužil potkat Miloše a jeho ohnivý kocár.
Miloš pocházel z hradu na Hradíštku, nyní Hradisku. Podle povesti se ale Miloš jednoho dne dopustil strašlivého skutku a celý jeho hrad, i se všemi poklady, se propadl do zeme a Miloš zacal v okolí Zlína strašit.
Spousta lidí se pokoušelo poklady najít, ale nikomu se to nikdy nepodarilo.
V roce 1938 probehly na Hradisku archeologické pruzkumy, které vedl známý vlastivedný pracovník A. Slovencík. Díky pruzkumu byly odkryty zbytky zdených základu a pozustatky sklepení spodní cásti hradu vsekaného do skály. Poklad však žádný. Pozdeji ješte na Hradisku probehlo nekolik pruzkumu, ale výsledek byl vždy stejný. Presto výzkumy prinesly alespon odpoved na to, jak asi hrad vypadal a kde se presne nacházel.
Informace o tom, že poklady nebyly dosud nalezeny me pomerne zaujaly. Najít tak bájné Milošovy poklady - to by bylo neco! A tak jsem se rozhodl, že se o to pokusím. Zacal jsem se pídit po všech dostupných informacích a pravidelne jsem si delal poznámky.
Soucástí studia bylo samozrejme i navštívení Hradiska. Den byl zamracený a les v mlžném oparu. Bloumal jsem po Hradisku i okolí, ale nenašel jsem nic, co by mi dalo nejakou stopu o uložení pokladu, prípadne objevení podzemních prostor.
S neporízenou jsem se tedy vrátil domu. V noci jsem však mel podivné sny. Opet jsem se ocitnul na Hradisku s veškerou výbavou. Les byl stejný a prece jiný. Byla noc. Bloumal jsem po Hradisku, když tu jsem zaslechl zpev. Tichý a smutný. Vydal jsem se za tím zpevem až jsem narazil na bílou siluetu jakési ženy. Vztahovala ke me ruce a neco mi ríkala. Nerozumel jsem jí však. Pak se najednou zvedl vítr a les osvítila jakási záre. Slyšel jsem rachot kol a najednou jsem spatril, jak se k nám rítí jakýsi kocár. Svetlo, které z nej vyzarovalo, bylo velmi jasné a nemohlo být pochyb, že jde o kocár rytíre Miloše.
Veškerá má odvaha zmizela a já se pokoušel Milošovi utéct. Marne... A když už se zdálo, že me dostihne, s výkrikem jsem se probudil. Zbytek noci jsem už neusnul a premítal jsem, co mel sen znamenat. Navíc jsem mel silný pocit, že jsem cást snu zapomnel a nemohl jsem si vzpomenout, co se v ní událo. Co to jen mohlo být? A proc to muj mozek vytesnil?
Nekolik dnu poté byl tento zážitek stále tak silný, že jsem se neodvážil se na Hradisko znovu vydat. Nakonec však zvedavost zvítezila a já jsem se rozhodl pro naprosto šílenou vec - vydat se na Hradisko v noci. Treba práve tak se mi podarí poklad najít.
Pockal jsem tedy na príhodný den, respektive noc, zabalil jsem si nekolik vecí a vyrazil jsem. Uvedomuji si, že má výprava bude nebezpecná. A proto také píšu tyto zápisky. Kdybych se už neobjevil, budete me moci podle nich možná najít.
Co jsem si vzal na cestu (a co vám doporucuji si s sebou vzít):
- silnou svítilnu
- náhradní baterie do svítilny nebo náhradní svítilnu
- papír, tužku
- notebook nebo nebo jiné zarízení s možností pripojení na web (pokud chceš celé dobrodrodružství absolvovat vcelku)
- fotoaparát se muže hodit, ale není podmínkou
- auto ci jiný dopravní prostredek - kdo ví, kam mužeme Miloše pronásledovat...
Na pocátecních souradnicích jsem zaparkoval auto a vydal se smerem k Hradisku. Po pár krocích jsem došel na rozcestí trí cest. Vydal jsem se doleva. Po chvíli chuze se však pred mýma ocima objevila svetluška a lákala me k odbocení do lesa. Z knih vím, že takové svetlušky mohou poutníky dovést až k pokladum a tak jsem se po nich pustil. Stále jsem však také myslel na to, že svetlušky mohou poutníka dovést také na místo, kde mu hrozí smrtelné nebezpecí. Byl jsem tedy velmi obezretný kam jdu a kam šlapu. Mé dobrodružství zacalo...
Co ríká povest:
Gdo býl Miloš?
Gdo býl ten Miloš? No, rytír to býl, tady z Hradíšcka. Uš tom cosi nevím konca kraja. Enom toto si pamatuju:
To byli dvá bratri, co mjeli to tatinkovi dedit. Jejich otedz býl pánem na Hradíšcku. Patríl mu Zlín a fšecky dediny tady okolo. A mjél dva syny. Jeden se menovál Milož a ten druhý už ani nevím jak.
Jeden ale umrél a zostalo fšecko tomilošovi.
Ale on cosi zvédl, cosi špatného. Dyž já už vám nereknu, co to bylo.
Vím ešce, že býl za to prokletý. A ani se neožénil a zostál tak.
Panovál, panovál a hrad nebylo kom dat. Aš potom umrél.
A zatrest, že jako cosi špatného provédl, mosél po smrti jezdid z ohnivým kocárem a z bílýma šimlama.
To jél dycky dúle Zlínem, pres Pršné až g Lúkám a tam.
Ale to néni fšecko. Milož mjél ten kocár takový, že v nem jezdíl aj bes koní. S kopca do kopca a jak si zmyslél.
Fcíl ale toho Miloša už není videt.
A gde se stratíl - neví se.
Zdroj: Starozlínské povesti, vypravec Štepán Klátil
|