Jedlice- Göllitz
V pradávných casech bdeli nad tímto krajem dva duchové, Dobrý a
Zlý. Jednoho dne spolu uzavreli sázku. Dobrý chtel svému
protejšku dát šanci: "Když sneseš
všechny kameny z tohoto údolí a vytvoríš z nich do
rána, než zazní zvon, skálu, staneš se zde pánem."
Zlý duch využil své nadprirozené moci a zacal rychle stavet
skálu, dnes zvanou Mandelstein. Už to vypadalo, že sázku
vyhraje, jen poslední kámen zbýval. Ten mu ale delal težkosti
a než ho usadil na vrch skály, údolím se rozeznel zvon. Zlý
duch prohrál.
Mnoho let potom vznikla v údolí vesnicka Göllitz a v její
blízkosti také Kropfschlag a Piberschlag.
Tak takhle nejak podobne se po staletí vypráví povest o
Mandelsteinu. Pokud vás príbeh inspiruje a vy se tím smerem vydáte,
pripravte se na putování hustým smrkovým lesem. Text turistické
mapy hovorí o tom, že bývalé vesnice Göllitz, Kropfschlag a
Piberschlag dnes již neexistují. Nevenujete tomu proto
žádnou pozornost. Proc také? Vždy nic nenaznacuje,
že by zde kdy žil nekdo jiný než lesní zver. A
pochodujete dál k svému cíli. Náhle pred sebou zahlédnete neco, co
se prící prírodním zákonum. Copak mohou jehlicnaté stromy kvést? Co
to je za nesmysl? Zvedave pristoupíte blíž a musíte se pousmát
- vždyt je to jen obycejná jablon. A opodál uvidíte
další. A další. Chcete pokracovat v ceste, ale"
Jablone v lese? Odmyslíte si jehlicnany a opravdu, musel tady být
sad. Už vám pomalu zacíná svítat.
Jdete dál a mezi stromy vidíte prosvítající našedlé zdi,
zdi velkého stavení. Máte radost z objevu. Vzápetí však
pocítíte smutek, smutek z nicoty. Ta napul poborená zed je jediné,
co zde zbylo. Kdo tady asi žil a k cemu stavení sloužilo?
Byl to statek, pošta ci dokonce škola? Když pak
najdete zrezivelou kostru detského kocárku, chce se vám plakat a
uvedomujete si, jak jste bezmocní. Nejstarší zmínka o
Göllitz se dochovala z 31. prosince 1360, a to v souvislosti s
existencí dvora, jehož majitelé se rychle strídají a ves se
rozrustá. O mnoho let pozdeji se stává objektem zájmu Jošta
z Rožmberka, který ji nakonec v roce 1541 kupuje a pripisuje v
zemských deskách k Novým Hradum.
V rukou pánu z Rožmberku zustává až do smrti Petra
Voka. Ten, dvacet let pred svou smrtí, prodává zdejším
poddaným tri mlýny a zbavuje je povinnosti odúmrte. V 17. století
pripadla Göllitz rodine Buquoyu. Díky nim, konkrétne hrabence Marii
Magdalene Buquoyové, zacala v roce 1639 stavba vodovodu dlouhých
necelých 9 kilometru a vedoucích až do Nových Hradu. Puvodne
byly upraveny a zastrešeny tri prameny - lesní (byl opraven
v roce 1991), lucní (dnes již neexistuje) a zámecký (z roku
1891 od W. A. Zagorského). 
Voda hraje v historii Göllitz velmi duležitou roli. Ves se
totiž ponejprv jmenovala Jedlnice podle jedlné vody, která
tekla jedlovým lesem. Náš zájem vzbudil i jeden pramen na
jižní strane Göllitz. Jeho poklop je totiž pusobením
atmosférických vlivu rozdelen na nekolik cástí a pripomíná tak
dejiny Ceskoslovenska ve 20. století - odtržená Zakarpatská
Ukrajina, Slovensko, Sudety a cástecne rozdelené Nemecko.
V roce 1885 byla v Göllitz postavena škola a roku 1888
kaple. V roce 1831 existovala ješte jedna kaplicka, ke které
se váže následující príbeh vyprávející o vojenském
vysloužilci Mikuláši Sailerovi, který težil ze
slepé duvery prostých lidí.
Príbeh o falešném zázraku Mikuláš Sailer
potreboval peníze, a proto se rozhodl vystavet kaplicku, na kterou
lidé zacali prinášet dary, z nichž pak žil. Po
dostavbe vymyslel další podvod. U nové kaplicky byla
studánka. Mikuláš zastrcil pod jeden její kámen obrázek
Panny Marie, jejíž obraz ve vode považovali verící za
zázrak. Dary se opet jen hrnuly. Tento podvod byl však
odhalen a stropnický farár nechal kaplicku zbourat.
I v Göllitz došlo k nekolika požárum, a to 23.
prosince 1691, 9. února 1711, 19. února 1778, 29. kvetna 1885, 28.
dubna 1891 a 9. listopadu 1896. Göllitz tvorilo asi 40 domu s 200
nemeckými katolickými obyvateli pracujícími prevážne v
zemedelství. V zime byly s oblibou zhotovovány nitené knoflíky. K
této titerné práci se vetšinou, jejichž prsty se k tomu
velmi hodily. Kazily si tak však oci a páter.
Jelikož Göllitz leží na úpatí Mandelsteinu, byla
stavení rozptýlená na obou jeho stranách - tzn. na ceské i rakouské
strane. Pískové podloží nenabízí sice mnoho možností na
pestování plodin, ale presto ho dokázali lidé z Göllitz plne
využít. Pestovali žito, oves, brambory, zelí a mák. U
nejvetšího statku na východní strane Göllitz, a nejen u
neho, byl obrovský sad trešní, jabloní a orechu. U
dnešních rozvalin tohoto domu dosud kvete pravý zlatý
déšt. Ke statku patril dokonce i altánek s bazénkem.
Pokud jsme se zminovali o dokonalém využití pískové pudy,
nesmíme zapomenout na dve sklárny. V jednom z dobových rozhovoru
vzpomíná sedmdesátisedmiletý starec:
"Zde, kde nyní Jedlice stojí, byl pred švédskou válkou
pivovar a dve sklárny. Jedna ze skláren stála na pozemku
dnešního domu císlo 19, druhá v císle 4 a pivovar v císle
20. Pivovar byl nejvetším statkem v Göllitz s rozlohou více
než 100 jitag (to je asi 575 000 m2). Jeho vlastníky byli
potomci jednech z prvních obyvatelu Göllitz. K tomuto selskému
stavení patrí listina, která umožnovala jeho majiteli
užívat vodu a lovit ryby z vesnického rybníka. Nedaleko
pivovaru, nyní už v Dolním Rakousku, kde se tomu ríká Altes
Göllitz "Stará Jedlice", stála puvodní ves. Existuje jedna legenda,
která vypráví, že se behem tricetileté války odehrávala jedna
z šarvátek u tzv. otloukaného buku v blízkosti vesnice.
Obyvatelé hledající ochranu, presídlili na druhou stranu k obema
sklárnám, dobre kryti Mandelsteinem a Skalkou. Tak vzniklo nové
osídlení, avšak se starým názvem Göllitz " Jedlice."
Povest o otloukaném buku Na dnešní ceste z Heinrichs v
Dolním Rakousku k Mandelsteinu stál u kaplicky na rozcestí do
rakouské Jedlice, dríve zvané též Siwären, povestmi opredený
otloukaný buk. Tento název si získal díky Švédum, kterí ho
za tricetileté války pobili hreby, prý jako poznávací znamení, kde
zakopali válecnou pokladnici. Ta však nikdy nebyla nalezena.
Též se vypráví o velké pohrome, která by urcite prišla,
kdyby nekdo buk porazil. Vzplála by totiž stejná bitva jako
tehdy na konci tricetileté války. Proto je buk pobit železem,
aby se ho jen tak nikomu nepodarilo porazit. O podobné povesti
nebyla v techto krajích nikdy nouze, proto zmíníme ješte
jednu.
Povest o "Cerném kríži": Na križovatce cest z Göllitz
do Stropnice a z Šejb do Kropfschlagu se nachází Cerný
rybník a vedle neho Cerný kríž. Stala se tam totiž tato
událost: Sedlák z Göllitz vezl vozem taženým voly obilí na
semletí do mlýna ve Stropnici. Když jel okolo rybníka, voli se
zastavili a nechteli táhnout dál. Sedlák se otocil a uvidel na
pytlích sedet cerné zjevení. Ve strachu vzal bic a zacal ho bít.
Ani to ale nepomohlo. Lámal si hlavu, jak si pomoci. Nakonec,
když už vyzkoušel všechno možné, se
pokrižoval a najednou udivene kouká, zjevení zmizelo. Na
památku tohoto zážitku a boží pomoci byl zde zrízen
kríž a rybník po cerném zjevení pojmenován.
Nyní zbylo po této vesnici už jen pár trosek. Pouze na
rakouské strane stojí dva statky a dokonce i stavení po
novohradském katovi. Nekteré nálezy nás ujištují, že
Göllitz byla na vysoké úrovni jak po technické, tak po hospodárské
stránce. Dnes potrebujeme skutecne velkou fantazii, abychom si
mohli Jedlici predstavit v plné kráse.
Pres padesát let chátrání a nicení posledních zbytecku lidské
cinnosti. Padesát let, jak dlouhá doba v živote cloveka a pro
nás už i daleká historie. Ctete si osudy vysídlených,
pripadají vám neskutecné, románové. A pak vám ten "románový hrdina"
napíše. Držíte v ruce jeho dopis a prohlížíte si
rukopis. Co se mu asi honilo hlavou behem psaní? Celý život?
Trochu se zastydíte, že kvuli vám musel opet vyvolat
ošklivé vzpomínky. Ty jsou však doprovázeny i necím
pozitivním a my cítíme, jak pisatel i pres všechno zlé na
svuj domov " ano DOMOV " s láskou vzpomíná, nebot tam se narodil,
prožil své detství, snad i první lásku.
Trochu idealistické, že? Možná, ale také urcite
pravdivé. Autor textu: Zuzana Skorepová, Kristýna Smolová, Hana
Návarová, Iva Pelechová, Jitka Skorepová. 
PROSIM DOBRE ZAMASKUJTE