Mutant Mystery Cache

„Mutant!“

Výkřik se vznesl do výšky a vítr ho pomalu roznesl po okolí. Zástupy zašuměly úlekem, překvapením a pohoršením. Mutant?! Kde? To by nám tedy scházelo, aby zrovna v naší, tak spořádané společnosti…

Ještě před chvílí všichni pokojně vyhlíželi déšť. Jejich pozornost byla obrácena vzhůru, odkud snad už dnes přijde dlouho očekávaná vláha. Jediný výkřik však nyní stačil na to, aby se odvrátili od sledování okolí zpět dovnitř, do vlastních řad.

Celý dav se rozvlnil, jak se každý začal podezřívavě rozhlížet po svých sousedech a pečlivě zkoumat, zda zrovna některý z nich není ten odporný vetřelec. Vy třeba? Ach pardon, příteli, to mě jen v úleku oklamal zrak a přidal děsivé představy tam, kde nic nebylo. A co tamhleten? Kdepak, to byli jen dva výrostci stojící v zákrytu a nikoli, jak možná někoho v první chvíli napadlo, ohavný přebytek údů. Kde se tedy ta zrůda ukrývá?

Tu a tam v nepravidelných intervalech mezi ostatními byli rozmístění strážci, zkušenější a odolnější jedinci. Jejich velitel, starý a seschlý stařec pamatující snad ještě dobu před Velkou pohromou, stál shrbený u jednoho kraje a napjatě pozoroval situaci. Přítomnost mutanta pro něj nebyla tak šokující, jako pro běžné obyvatele; jeho hlavním úkolem bylo udržení pořádku. Naštěstí zrovna foukal čerstvý vítr a zamaskoval nepřirozený pohyb rozčileného davu, takže zásah prozatím nebyl potřeba.

„Kdo to vůbec řekl první?“

„Myslím, že to zaznělo někde odtamtud.“

„Ne, spíš tímhle směrem.“

Pozornost se postupně zaměřila do severního cípu shromáždění.

„Tady je!“

„Kde? Kde?!“

„Tady!“

Dav se rozdivočel ještě víc a strážci zpozorněli; přivolávat pozornost by bylo krajně nežádoucí, ale podobně hysterická reakce se dala očekávat. Přece jenom od posledního výskytu mutanta uběhlo pár generací a pro většinu přítomných to byla možná největší událost jejich života.

„Brrr, hrůza!“

„Nedívej se, miláčku.“

„Jedna, dva, tři, čtyři… no fůůj!“

„Nicméně když se na to podíváme z hlediska symetrie, nemůžeme popřít…“

„Cože?! To myslíte vážně? Jste nechutný!“

„Já se bojím! Je to nakažlivé?“

Stařec zpovzdálí sledoval, jak se kolem vetřelce vytvořil volnější prostor, když se jeho sousedi odklonili co nejdál, jako by je samotný dotek mohl proměnit v další podobnou zrůdu. Pověstnou, opovrhovanou a obávanou. Důvod jejich zděšení zatím stál uprostřed vzniklého kruhu téměř bez hnutí, bez výrazu. Nezkoušel se nijak bránit ani ospravedlnit. Jako by byl už předem smířený s nejhorším možným rozsudkem, jen odevzdaně čekal, co bude dál.

Ti nejblíže stojící se odtáhli ještě o kousíček, tak daleko, jak jim dovolil kruh zvědavců snažících se zahlédnout aspoň kousek mutanta.

Ale to bylo tak všechno, čeho byli schopni.

Stařec v tu chvíli vypadal téměř spokojeně.

Dav se mírně uklidnil a jako by váhal. Teprve nyní, když se postupně vytrácel prvotní šok, začaly přicházet otázky. Co teď? Jak se vůbec s takovým mutantem zachází? Stejně jako on, zaskočený a bezmocný, vyčkávalo i jeho okolí. Odhalili jsme mutanta. Teď musí něco přijít, něco zásadního.

Chvíli nenásledovalo vůbec nic. Žádný zvučný hlas, který by rozhodným tónem začal udílet instrukce. Žádná speciální jednotka nebyla připravena zneškodnit nebezpečného tvora.

Několik mladších strážců i dalších okolostojících se obrátilo na starce.

„Pamatujete si na nějaké mutanty?“ ptali se jeden přes druhého. „Co se s nimi dělá?“

„Jak se ho zbavíme?“

„Zmizí sám?“

„Hrozí od něj nějaké nebezpečí?“

„Co máme udělat?“

Stařec jen stál a mírně se usmíval. Počkal, než jejich otázky ustaly, a pak teprve klidně odpověděl:

„Nic.“

„Co nic, jak nic?“

„Nic vám od něj nehrozí. Nic nedělejte. A nic ani udělat nemůžete.“

„Ale to přece… vždyť je to mutant! Zrůda!“

„Jen ať stojí tam, kde je. Ponechte mu prostor. A počkejte.“

Tak tedy čekali.

Těžko říci, jak to trvalo dlouho. Najednou se zatmělo a obrovský stín zakryl okolí. Pst, sykl stařec, ale nebylo to potřeba. Všichni znehybněli a na moment se zastavilo úplně všechno. I stín ztuhl, nehýbal se a jako by je pozoroval.

V tu chvíli se z výšky snesl obrovský spár. Neomylně zamířil k mutantovi, uchopil jej a spolu s ním se vznesl mimo dohled. Nikdo ani nemukl.

Během okamžiku stín začal zase odplouvat a zatímco se rozjasňovalo, z výšky zaznělo pár strašidelných skřeků, které postupně slábly, jak se zjevení i se svým úlovkem vzdalovalo kamsi za obzor. Kdo se pečlivě zaposlouchal, možná by v těch skřecích rozeznal pár srozumitelných slov.

Znělo to skoro jako: „Tatíí, podívej, našla jsem tady–“

Napětí pomalu opadalo. Všichni se úlevou zavrtěli a i volný kruh kolem místa, kde stával mutant, se po chvíli váhání zase zaplnil.

„Oni si myslí, že mutanti nosí štěstí,“ dodal ještě stařec, ale v tu chvíli už to nikoho nezajímalo.

V dálce zahřmělo.

Dav se opět rozvlnil, tentokrát ale radostným vzrušením. Bude pršet! Už se nemohli dočkat, až se opět napijí čisté, čerstvé dešťové vody. Slyšíte to? Brzy bude pršet!

Stařec stál jako vždy stranou, vypadal opět soustředěně a úsměv se z jeho zelené tváře vytratil. Už se ho nikdo na nic neptal. Koho by také zajímalo, co se tomu dědkovi honí hlavou? Jen se koukněte, jak se zase mračí. Zrovna teď, když jsme se zbavili mutanta a když se konečně blíží déšť.

Znovu zahřmělo a stařec se zamračil o něco víc. Jen aby to byla opravdu bouřka, pomyslel si. Dunivý zvuk v něm vyvolal vzpomínky na mládí, na dobu těsně před Velkou pohromou. Tehdy také hřmělo, ale déšť z toho nebyl. Místo toho se rachot přiřítil až k nim a za sebou nechal spoušť, kterou přežil jen malý zlomek jejich kolonie.

Zahřmělo potřetí.

Pripadal vám mutant povedomý? Pokud ano, urcite prijdete na to, jaké slovo napsat do formuláre.

28.3.2018 obnoveno na novem miste a proto je potreba znovu overit reseni.