Název soucasné vesnice Zajecov není puvodní, byl
odvozen od šlechtického rodu Zajícu z Valdeka. Ve
strední cásti dnešní obce byla totiž ve 13. století
založena vesnice, která se jmenovala Ostrov. Jméno Zajecov se
vztahovalo jen na hornickou osadu (dnes Horní Zajecov).
Zajíci z Valdeka pocházeli z prastaré vetve rodu Buzicu,
kterí meli ve znaku kancí hlavu. Historickým praotcem rodu byl
Jetrich Buzic (syn Buzuv), který bojoval ve Slezsku ve vojsku
knížete Svatopluka. V roce 1109 se pak ve vojsku
knížete Vladislava zúcastnil i boju pod Vyšehradem.
Potomci rodu používali rovnež znak s kancí hlavou,
ale pozdeji jej doplnili znakem zajíce nebo lva. Podle toho se
nazývali bud Zajíci (z prídomkem z Valdeka) nebo Lvi (s
prídomkem z Rožmitálu). Jako dalšího významného
clena rodu Buzicu lze jmenovat napríklad Jiríka, který se pozdeji
jako maršálek knížete (pozdeji krále) Vladislava
zúcastnil roku 1147 krížové výpravy do Palestiny a zde
v bitve padl.
I presto, že sídelní místo rodu Buzicu není známo, teprve od
roku 1257 se u jména Oldrich Zajíc vyskytuje prídavek „z
Valdeka“. Postava Oldricha Zajíce z Valdeka je
duležitá i pro samotný kostel a klášter. Oldrich byl
královským cíšníkem, purkrabím na hrade Lokti a pozdeji i
purkrabím na Pražském Hradu a podle pramenu byl i zakladatelem
hradu Žebrák. Po jeho smrti se panství rozdelilo na cást
príslušející k hradu Valdeku a cást príslušející
k hradu Žebráku.
Povest o založení
kláštera
Podle príbehu, který témer doslova stejne zaznamenávají
všechny kroniky a pozdeji i historikové, vybrala místo pro
stavbu kostela a kláštera sama Blahoslavená Panna. Summarium
legendu opakuje tak, jak byla obsažena v
Contingentice:„Velikým zázrakem byla oslavena ceská zeme,
když se totiž zjevili a promluvili knížata
apoštolská na hrade Valdeku, z nehož byl
božskou silou prenesen a do hustého lesa postaven Oldrich
Zajíc z Valdeka, pán toho místa a tedy i pán Ostrova, den pred
Zvestováním blahoslavené Panny Marie, tedy 24. brezna 1262; on,
když na svém hrade Valdeku po probuzení za svítání ležel
na svém lužku a v duchu premítal, co milého Bohu a
Bohorodicce by mohl vykonat, zaslechl v ložnici jakýsi
šum lehkého pohybu, a když ješte leže na
lužku se rozhlédl, aby zjistil, co to je, uvidel vedle svého
lužka stát dva muže ctihodných tvárí a postav (svatého
Petra a Pavla).
Starší z nich rekl: „Pán vín, o cem v duchu
uvažuješ a po cem toužíš; stane se tak.
Vstan rychle, oblec se a pojd za námi.“ Oldrich poslech,
starci vyšli napred, on je následoval. Jakmile však
prekrocil práh ložnice, uchvátil je mírný vánek a
v okamžiku prenesl do lesnatého údolí jeho panství, na
místo, které z jeho panství ponekud vybíhalo, latiníky
nazývané Insula a Cechy Ostrov, protože je obtékaly potoky,
ležící asi hodinu cesty od Valdeka. Tam Oldrich stoje mezi
onemi dvema nebeštany, kterí ho doprovázeli, spatril stát
Paní (Pannu) podivuhodné krásy. Když s obdivem hledel na
její spanilost, oslovil jej starší z jeho pruvodcu:
„Oldrichu, vidíš a znáš tuto presvatou
Pannu?“ – „Ovšem,“ odpovedel,
„ale nevím, kdo a odkud je, nikdy jsem nevidel nic, co by se
mohlo prirovnat k této kráse.“ A starší
z nich rekl: „Je to Matka Páne, kterou casto
vzýváš, a prosíš ji, aby se primlouvala u svého
Syna.“ Oldrich padl na kolena; tu ona rekla: „Oldrichu,
to je vule mého Syna i moje, nás obou, abys na tomto míste, kde mne
vidíš stát, ke cti Jeho a mého Syna co nejdríve postavil
kostel, a pro moje služebníky vystavel klášter; za to
se ti dostane od mého Syna, jemuž s láskou
sloužíš, nesmírné odmeny.“ Po techto slovech
zároven s obema muži zmizela. Oldrich vzdal díky Bohu i
Bohorodicce, místo oznacil vetvemi, spešne se vrátil na hrad
Valdek a volá na strážného u brány, aby otevrel; ten otvírá a
s ohromením se vyptává, jak vyšel z uzavreného
hradu? On na to: „ Byla to vule Boží.“
Rytír pak brzy pospíchá do Prahy, a když se tam dostal od
krále Premysla a pražského biskupa Jana Dražického
príštího dne, to je 25. brezna, povolení ke stavbe, vrací
se, a hned príštího dne, to je 26. téhož mesíce a roku,
zakládá klášter a kostel pod ochranou Zvestování Panny Marie
na tom míste, které Ona dotykem svých nohou a svým príkazem
oznacila. Hlavní oltár dal postavit tam, kde ona sama stála ve
viditelné podobe.
Když se (Oldrich) dále rozmýšlel, kdo jsou oni Mariini
služebníci, ona sama mu ve snu zjevila skrze andela, že
to budou poustevníci rádu svatého Augustina.“
Založení a historie kláštera
s kostelem
Krome zmínené povesti byl dalším podnetem pro stavbu
kláštera a kostela Oldrichuv osobní slavnostní slib Panne
Marii, který splnil po slavném vítezství svého lenního pána
Premysla Otakara II. nad madarským králem Bélou IV. v bitve u
Kressenbrunnu (Suchých Krut) v roce 1260, dva roky pred
Oldrichovým údajným zjevením.
Dne 13. kvetna 1263, šestou nedeli po Velikonocích, byl nove
postavený kostel s klášterem Zvestování Panny Marie
slavnostne vysvecen (mel sloužit rovnež jako rodová
hrobka rodu Zajícu). V této listine, jejíž obsah se
dochoval zásluhou Bartolomeje Paprockého z Hlahol, jsou krome
zakladatele Oldricha Zajíce a svetícího biskupa Jana III.
z Dražic, který listinu sepisoval, i jména devatenácti
významných šlechticu, duchovních a zemanu z okolí.
Klášter byl osazen reholí bratrí sv. Augustina (Augustiniánu
poustevníku). Tento rád byl založen v Ríme z príkazu
papeže Alexandra IV. v roce 1256. Vetšina
písemných pramenu poukazuje na mariánský puvod tohoto jednoho
z prvních augustiniánských klášteru v Cechách. Po
založení kláštera postupne mizí název Na Ostrove a celá
lokalita je nazývána „U Kláštera“.
Roku 1326 Oldrich z Valdeka, dekan pražského kostela, syn
Viléma (Vilém byl pokracovatel rodu Zajícu, syn výše
zmíneného Oldricha Zajíce z Valdeka), venoval konventu na
Ostrove telo svaté Dobrotivé a schránku s ostatky, které byly
23. kvetna roku 1327 prevezeny do kostela. Svatá Dobrotivá
(Benigna), byla umucena roku 449 spolu s proslulými
10 000 pruvodci svaté Uršuly. Kolem roku 1320
se Ríma dostává do Cech, do docasné úschovny
v kostele svatého Tomáše, poté do konventu na Ostrove.
Od té doby se používá název Klášter svaté Dobrotivé.
Klášterní kostel, který mel nyní dve patronky – Pannu
Marii a svatou Dobrotivou, se stal cílem mnoha procesí až do
období husitských válek.
Na jare roku 1421 vyplenil klášter poprvé Jan
Žižka. Bylo zabito dvacet jedna mnichu. Podruhé v roce
1422 zpustošili klášter Pražané a o tri roky
pozdeji ho vypálili Sirotci. Podle dochovaných pramenu se
predpokládá, že klášter v druhé polovine 15.
století sice existoval, ale pouze živoril. Pokusy o obnovu
kláštera zacaly v dobe, kdy prevor Moric zažádal
v roce 1469 o povolení navrátit ostatky svaté Dobrotivé do
polorozboreného kostela (nekteré prameny uvádejí, že roku 1494
údajne mniši uschovali klášterní relikvie a
klášter opustili). V roce 1496 zapocala obnova kostela,
pri které byla renovována chrámová lod, vymenena okna i podlahy,
položena nová strecha a zesíleny vnejší obvodové zdi,
za prispení trí dárcu – Jana Zajíce z Hazmburka, potomka
Valdekovy rodiny, Jana ze Šelenberka a Zdenka Lva
z Rožmitálu. Po ukoncení techto základních prací mizí
prevor Moric, jemuž augustiniáni vdecí za svou prítomnost ve
Svaté Dobrotivé, z kronikárských záznamu.
Po zvolení císare Ferdinanda I. roku 1526 zacalo být udržování
kláštera svaté Dobrotivé stále obtížnejší,
zvlášte když následující císar Maxmilián II. skryte
podporoval luteránství a kalvinismus. V první polovine 16.
století se na Podbrdsku znacne rozšírilo Augsburské vyznání
a roku 1552 mniši, poslední páter Jan, znovu
opouštejí klášter. Roku 1553 prevzali
opuštenou svatou Dobrotivou Zajícové a o tricet osm let
pozdeji ji Vilém Zajíc prodal i s prilehlými vesnicemi
evangelíku Ladislavu Lobkovicovi, pánu na Zbirohu. Další
pohroma se na klášter s kostelem privalila roku 1620,
když madarské sbory, povolané na pomoc ceským stavum,
klášter opet ponicili.
Prestože v letech 1553 až 1676 byly klášter a
kostel opuštené, augustiniáni ze své základny
v pražském kláštere svatého Tomáše nikdy
neprestali vznášet nároky na svatou Dobrotivou i
s pozemky. Teprve roku 1676 byla augustiniánum znovu vrácena
majetková práva oblasti. Koncem 17. století provedl velkorysou
barokní prestavbu gotické stavby Dominik Canavalle se svým synem.
Na základe žádosti místních obcanu prekvapive nebyl za vlády
Josefa II. klášter zrušen a rád zde pusobil
až do dubna roku 1950, kdy byli mniši internováni do
pracovních táboru.
Interiér kostela Zvestování Panny
Marie
Nejstarší klášterní stavbou (ze 13. století) byl malý
kostelík Zvestování Panny Marie, který stával v místech
dnešní sakristie, veže a kaple sv. Augustina a sv.
Mikuláše Tolentinského. Byla to obdélníková stavba,
polygonálne zakoncená a v roce 1682 byla znacne prestavena. Priléhá
k jižní strane presbytáre velkého kostela. Jižne od neho
se rozkládal hrbitov (nyní klášterní zahrada), na nemž
stávala kaple Všech svatých (zminovaná v klášterním
urbári roku 1584), ze které se dochovaly pouze zbytky základu. Na
jižní strane presbytáre stávala též drevená zvonice.
Hlavní kostel byl po roce 1676 prestaven ve svou nynejší
podobu. Puvodne byl znacne vyšší a prostor clenilo
osm sloupu do trech lodí. Nyní je chrámová lod clenena šesti
sloupy na tri lodí, je 47 m dlouhá, 18 m široká a 15, 5 m
vysoká. Postranní lodi o stejné výši s hlavní lodí jsou v
polovicce výšky rozdeleny klenbou, která nese široké
galerie. Presbytár je 8 m široký a 18 m dlouhý (vnitrní
rozmery) a má stejnou výšku jako hlavní lod. Je zakoncen
tremi stranami osmiúhelníku. Od hlavní lodi je oddelen vítezným
obloukem, na nemž jsou smerem do lodi zazdeny tri premístené
plastické znaky obnovitelu kláštera s nápisy na páskách:
vlevo Johanes Lepus de Hazmburg, vpravo Zdenek Lev z Rožmitála
a Blatný a uprostred Johan-nes de Schellenberg et Kosti. Nad tím
nápis: Renovace 1830 - 1886, kdy byl kostel mohutne
opravován.
Dominantou hlavního oltáre velkého kostela, umísteného nad místem
zjevení, je pusobivé rokokové plátno „Prosba Panny Marie k
Oldrichovi z Valdeka", které bylo dokonceno r. 1745 J. P. Molitorem
za honorár 252 zlatých. S levou zdí svatyne hranicí kredencový
stolek sv. Jana Nepomuckého a oltár Svatého kríže, datovaný z
poloviny 18. století. Naproti velké kazatelne je náhrobní deska
hejtmana Samuela de Bois, patrona kostela, který zemrel roku 1690.
Nalevo od knežište je barokní oltár s plzenským znakem
orámovaný sloupy s malou soškou sv. Augustina ze druhé
poloviny18. století. Na zdi prilehlé k tomuto oltári je dramatický
barokní obraz „Vraždení nevinátek", datovaný okolo roku
1650. Nad hlavními dvermi na kruchte najdeme varhany, unikátní tím,
že od své instalace v roce 1727 nebyly upravovány ani
opravovány. Velký ceský skladatel Antonín Dvorák na ne hrál pri
jedné ze svých cetných návštev zdejšího kostela. Na
kruchte stojí chórové ctyrsedadlové lavice z pocátku 17. století s
pekne clánkovanou prední stenou. Pod kurem, nad hlavním vstupem, je
latinský nápis: Karel VI., císar svaté ríše rímské, se svojí
manželkou Alžbetou, navštívili tuto stavbu 28.
8. (Tato návšteva se uskutecnila roku 1732).
Nalevo od hlavního portálu je do kovu vsazen náhrobní kámen
Mikuláše Zajíce z Hazmburka a na Kosti,
nejvyššího sudího království ceského z roku 1459. V
dlažbe presbytáre je náhrobní litá deska s nápisem a
kartuší s augustiniánským znakem.
Použitá literatura:
Faix, W. S. Poutní místo Svatá Dobrotivá. Praha: Onyx,
1999.
Cáka, J.: Strední Brdy - krajina neznámá. Praha: Mladá
fronta, 1998.
Fryš, V. – Švandrlík, J. První zajecovská
rocenka 1993: Z historie našich obcí. Domažlice:
Chodské nakladatelství, 1993.
http://www.zajecov.eu/pamatky-v-obci/