Život obycejných lidí nikdy v lidských dejinách asi nebyl tak ružový, jako život tech, kterí meli to štestí, sílu, možnost, prípadne i odvahu ci drzost, aby jim vládli. /To by o ta místa nahore nebyla taková tlacenice, dnešní dobu nevyjímaje :-) /
Nejinak tomu bylo i v druhé polovine 17.století. Od pocátku tricetileté války a pak i po ní postupne narustal odpor nevolníku proti tehdejší vrchnosti, který pak vyústil v roce 1680 v povstání nevolníku ve více jak 100 panstvích v Cechách. Bezprostredním impulsem k výbuchu odporu byl nepochybne príjezd panovníka Leopolda I. v zárí 1679 do Prahy, kam se prijel ukrýt pred morovou nákazou ve Vídni. Mezi lidmi kolovaly zvesti, že císar vydal patent, aby vrchnosti ulevily svým poddaným v robote a aby se nevolníci, budou-li chtít, mohli obracet se svými stížnostmi prímo na panovníka, a že tento patent páni svým poddaným zapreli. Zástupci z ruzných panství pak zacali prinášet své stížnosti a petice do Prahy panovníkovi.
Nelze pominout i víru v ruzná proroctví, která dodávala lidem nadeji a odvahu. Na Kralovicku se napríklad verilo v proroctví Sibyly, podle kterého prijde po objevení se komety na nebi padesát štastných let, kdy se bude žít svobodne a bez robot. V roce 1679 skutecne popisuje G.F.Kreybich v Kamenickém Šenove objevení se komety, poprvé na Štedrý vecer roku 1679.
Peticní akce nebyly úspešné, jejich nerešení panovníkem a odmítnutí pány zesilovala odpor vuci vrchnosti a dále podnecovala od rebelie k otevreným vzpourám.
Rovnež na plaském klášterním panství se poddaní protivili vrchnosti. Uznávaným vudcem a autoritou povstání se stal rychtár ze Drevce – Jirík Radim, rozený Chlupsa, z Remešína. Vyjednával neúspešne jménem poddaných v kláštere v Plasích a na hrade Krašove. Ve Drevci se pak u nej scházeli ostatní vudci rebelie a pripravovali vzpouru - „spuntovali a smluvili nic nerobotovat“ .
Tehdejší císarské úrady celili lavine nevolnických petic vydáním císarského patentu dne 22.brezna 1680, ve kterém se nevolníkum zakazovalo obracet se se svými stížnostmi prímo na císare. Tento patent byl zrejme asi 4.dubna cten na hrade Krašove Radimovi a jeho druhum. Jeho obsah je velice zklamal a naplnil neduverou a rozhorcením.V klášterní kronice je možné se docíst zápis svedectví „jednoho verného poddaného“, který po prohraném povstání zrejme velmi ochotne usvedcuje hlavní organizátory:
„Rychtár Radim tehdy takto mluvil k ostatním: „ Zdali pak víte, co vám povím? Ach, jak velmi lituji, že jsme toho posveceného, abych se libozvucne vyjádril, toho brichatého druha /mínil tím opata/ spolu s ostatními, kterí byli v krašovské komnate, nevyhodili z okna. At to nekdo zkusí k nám prijít a namlouvat nám, abychom s temi sakramentály vycházeli dobre... Chtejí nás obelstít, abychom uverili, že musíme trikrát týdne robotovat... Bratri a sousedé, držme se a ridme se tak až do poslední kapky krve, abychom nic z našeho neztratili a s robotami nesouhlasme. “ “
Pravdepodobne po 8.dubnu dochází k ozbrojenému prepadení plaského kláštera. Celá akce musela být dobre pripravena, nebot se jí úcastní i nevolníci ze sousedních panství.
Na jiném míste klášterní kroniky „Tilia Plassensis“ je ješte jiný dodatek, který rozširuje predešlý záznam o nevolnickém povstání v plaském klášterním panství:
„...byl však rok 1680 pro pana opata (Benedikta Engelkena) strašný, když po vzniku rebelie sedláku v Cechách, poddaní plaští všichni se valili, z nichž ovšem vetšina ze strachu pred temi, kterí jim hrozili vypálením, nekterí však rozdivocelí a povstáním vedeni, sledovali nicemne zástup až k plaskému valu, na nemž usedli. Prispechal ale záhy generál Krištof Vilém Harant se svými vojenskými sbory z Plzne, který recené rebely vybídl ke klidu a poslušnosti, ale když oni ho neuposlechli, prísne nejprve prikázal, aby plaští sedláci se oddelili (nebot to byl príznivec a prítel kláštera) a na ony obklícené ze trí stran zaútocil, zahnal je a rozprášil.
Generál Harant se dále na Plasku nezdržoval, nebot již predtím byl spešne volán na pomoc do Žatce a plaský klášter tedy mel po ceste. Povstání tak bylo jen potlaceno, ale nebylo zlikvidováno a radikalizovalo se dále.
Generál Krištof Vilém Harant byl synovcem známého diplomata, literáta a spisovatele Krištofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Jméno Harant se stalo od r.1680 v našem kraji a snad i po celých Cechách zvláštní lidovou nadávkou, urcenou nezvedeným detem.Duvody v podstate známe: Generál Harant brutálne likvidoval houfy vzbourencu, spíše by bylo možné toto nazvat krvavým masakrem. Stál i v cele císarské vyšetrující komise, která nešetrila drastickými rozsudky. Snad nejvetšího opovržení si získal tím, že jako syn ceského pobelohorského emigranta vstoupil do služeb Habsburku, kterí podepsali ortel smrti nad jeho strýcem, cteným a váženým mužem, Krištofem Harantem z Polžic a Bezdružic.
Pod heslem jednoty v boji, ale také ovšem pod pohružkami ,se Radimovi podarilo, že povstání nebylo jen záležitostí sedláku, ale i venkovské chudiny, dokonce i panských deputátníku. Mezi vudci byl i napr. šafár z mladotického dvora.
V prvních trech týdnech mesíce dubna byli vzbourenci na Plasku i v okolních panstvích pány situace, pak ovšem dochází v noci ze 24.na 25.dubna k dramatickému obratu, nebot krajský hejtman posílá z Rakovníka na potlacení vzpoury 50 rejtaru a následne prijíždí celá jízda o peti kompaniích – 450 mužu a dustojníku. Vojáci se usadili ve Stebne, v Blatne a v Malmericích.
Nevolníci zatím rozeslali na všechny strany posly o pomoc a chystali se vyhnat vojáky ze svých vesnic. První na pomoc prišli nevolníci z Kralovicka. Byli již pripraveni v Potvorove, pak posíleni houfem z Mladotic sešli kamenitou cestou k Prehorovu a mezi Odlezly a Žihlí pockali na posilu z Rabštejnského panství. V techto místech místech byly pozdeji vsazeny tri drevené kríže na památku této události a celého nevolnického povstání.
Nevolníci poté dále pokracovali až k Blatnu. Zde potom došlo ke krátké bitve a nevolníci byli poraženi. Asi 54 nevolníku v boji padlo, stejný pocet byl ranených. Bitvou u Blatna dne 25.dubna tak definitivne koncí nadeje nevolnické vzpoury v celém kraji.
Z plaské klášterní kroniky:
„...Povstalci tu i onde poražení podrobili se uloženým trestum a nekterí z našich poddaných byli popraveni v Žatci a v Rakovníku. Nekterí z plaských pronikly však prece až k Petrohradu, totiž práve ti hrdí, ale jdouce za svým štastným osudem príliš zdlouhave, vraceli se želíce žalostného konce svých prátel a vrhnouce se k nohám pana opata prosili o darování života, který již videli ztracený. Jejich slzami pohnut, zachránil pan opat ty, které zachránit mohl prímluvou u p.Rudolfa, hrabete Lažanského. Neodvážil se však prominout nošení pout a konání trestných prací.“
Tito rebelové kopali základy v Plasích v cásti opatství blízko kostela, vykopávali díry ve skalnaté pude mezi Kralovicemi a Mariánskou Týnicí, do nich byla vysázena rada lip, na znamení potupy a vecné poroby, aby kolemjdoucí poddaní videli památku po svých predcích.
Lipová alej ale nikdy nevešla v lásku a ochranu lidu. Naopak- po roce 1848 zustala jen jediná „Radimova lípa“, která nebyla poražená, zrejme byla chránena tím, že na ní byl zavešen obrázek Panny Marie v puvodním barokním rámu, který se dnes nachází v muzeu v M.Týnici. V roce 1908 byl obrázek nahrazen drevenou pametní deskou s nápisem:
„Poutníce, zastav se a pohled na mne, jsem poslední z lip, které vysazovali Tvoji predkové za pozdvižení proti vrchnosti plaské, léta páne 1680."
Ve dvacátých letech ucitel Blažek Bušek rozšíril nápis o jméno vudce vzpoury selského lidu na kralovicku Jirího Radima.
Na památku nevolnického povstání roku z roku 1680 byla na štíte bývalého radimovského gruntu ve Drevci v roce 1928 zasazena pametní deska s tímto nápisem:
Milujme se Nedejme se
Památce dreveckého rychtáre
Jirího Radima
vudce odboje za svobodu selského lidu
v trudné dobe pobelohorské
venovali v 10. výrocí Csl.republiky
osvobození zemedelci Kralovicka.
Zdroj: Edice "Radimova Lípa",svazek c.10, Nevolnická vzpoura 1680 za vedení Jiríka Radima, rychtáre ze Drevce. Zpracoval Josef Vorel, vydalo Okresní vlastivedné muzeum Plzen - sever v Mariánské Týnici v zárí 1973.
Publikaci poskytla Mestská knihovna Rakovník, které také patrí náš dík.
Foto: Oinlaockp