Místní povest: Na propadlé svatbe
Byl kveten, príroda kvasila zelení, kvety a vunemi. Dubický les
se zelenal. Zahradník Prokop Strnisko se rozhodl, že se
konecne ožení. Už delší dobu mel známost s Martou
Vincourovou z Janoslavic. Jednoho dne se odhodlal, že pujde za
jejími rodici požádat o svolení ke svatbe.
Na ceste za vsí se zastavil u známého dubu. Chodíval sem
odmalicka s kamarády a lezli po vetvích. Dub trpelive po celé
generace poslouchal slova detí, milencu, starosti starých lidí.
Žil zde jako soucást lidského života. Prokop zacal
promlouvat k dubu a premýšlel o své budoucnosti. Tentokrát
listy dubu podivne šumely. „Dnes s tím dubem je
težká domluva“, rekl si a pospíchal do Janoslavic, kde
Prokop požádal o ruku a dostal svolení ke svatbe. Pri ceste
zpet se zase zastavil pod dubem na kus reci. Vylezl si na strom a
plánoval si jak jeho deti sem nekdy budou lézt a mezi vetvemi si
hrát na schovávanou.
Vypráví se, že dub zasadil Beneda pri vzniku tvrze a osady
Dubicko asi v polovine 13. století.
Za mesíc v cervnu byla svatba. Pár kocáru, plno lidí v kostele,
na ceste hudba vyhrávala. Všichni Prokopovi a Marte práli
štestí. Prokopovi zablýsklo v ocích, prepadla ho pýcha a
rozmar, porucil kocímu, aby vyjel z Dubicka cestou k dubu. Snad se
chtel pochlubit, snad podekovat. Práve zvonilo poledne. Kocí smekl
klobouk, aby se pomodlil. Prokop však jako omámený
štestím a pálenkou, rozkrocil se a kricel:
„Všichni svatí i rohatí, mužete mi závidet,
nepotrebuji vás a nebudu vás potrebovat!“
Najednou od Bradla zadunelo, zahrmelo, udelal se vichr, ozval se
hrmot a kocár se svatebcany, s vozkou i konmi se propadl do zeme.
Jen kocí zustal na živu. Blesk uštknul i starý dub,
který zacal horet. Po celý den dub doutnal, z pahýlu opadávala
zcernalá drívka. Místo stromu zustala v krajine jizva a lidé ji
zacelili krížem.
Tam, kde se svatebcané propadli je dodnes mocál a místu se ríká
„Na propadlé svatbe“.
Zbytky ohorelého dubu ani kríž tu dnes již nenajdete,
ale kousícek od kešky je malý mocál, takže budte
opatrní a pri hledání této keše moc neklejte, aby vás mocál
nepohltil.
