Bylo krásné letní odpoledne. Na náměstí v Malých Svatoňovicích byly lavičky obsazené většinou turisty, kteří se vraceli z různých tůr po Jestřebích horách a teď čekali na své opozdilce nebo na ty, kteří se šli ještě osvěžit vodou ze zázračných pramenů tryskajících ze země v kapli vedle kostela. Na protější straně náměstí stojí rodný dům Karla Čapka, kde se tento významný spisovatel narodil, kde prožíval své ranné dětství a poznával svět v rodině svého otce, báňského lékaře. Myšlenky se míhají dál... zde malý Karel slýchával první pohádky a pověsti od své maminky, které se později promítly i do jeho literární tvorby. Kdo by neznal postavičku Lotranda z Brend. Ano, Brendy jsou součástí zdejších Jestřebích hor.
"Mohu si přisednout?" oslovil mne vrásčitý stařík v černé peleríně a pošťácké čepici. Shrnul jsem své listingy kešek rozložené na lavičce. "Ano, jistě" a on unaveně usedá vedle mne.
"Já jsem Kolbaba. Už mne dnes bolí nohy, od rána roznáším poštu po světě."
"Já vím", odtušil jsem. Kdo by neznal pošťáka Kolbabu z překrásné Pohádky poštovní od Karla Čapka.
"Ještě hrajete se skřítky karty pomocí dopisů?" zeptal jsem se jen tak, aby řeč nestála.
"Jo to už dávno ne." odvětil. "Dnes si lidé píší málo, všechno si vyřizují mobilem, internetem a písemně už chodí jen letáky obchodních domů a úřední dopisy. A to jsou upomínky na opožděné splátky různých dluhů, obsílky od soudů, exekutorů a rozvodových řízení. To když hrajete mariáš s takovými dopisy, tak z těch všelijakých vyhrožování v těch dopisech máte pocit, jako když strčíte ruku do mraveniště. Tak jsme si raději pořídili opravdové karty a je to."
Stařík zamžoural očima do sluníčka, určitě mu je vedro v tom starém ustrojení. A pokračoval:
"I ti skřítkové už nejsou to, co dřív. A že prý se bude na karty svítit elektrikou, aby byl pokrok. Jenže když jsme v noci nechali svítit lampu u stropu, tak byl poplach, že někdo na poště krade, když se tam svítí, že. Tak potom náš mladej našel na zdi svorkovnici od nějakého zrušeného dálnopisného vedení. A když tam připojil žárovičku 24V/50mA, tak svítila tak akorát. Zvenčí nebylo nic vidět a na karty to stačí." rozumoval Kolbaba.
"No mě by to nestačilo" opáčil jsem.
"Však ty také nepatříš do pohádky" přešel Kolbaba na tykání. A pokračoval:
"Pak jsme si všimli, že žárovička někdy podivně bliká, ale to tak často chodí na starých vedeních, obzvlášť, když nevíš, kam ty dráty vedou a kdo do nich ten proud pouští. Jenže se dnes už nové telefonní žárovičky špatně shání, tak tam mladej místo té poslední žárovičky nakonec připojil svítivé LED diody. A začal problém." odmlčel se.
"Jaký problém?" ožil jsem zvědavostí.
"No oni ti skřítkové nejenže umí číst zalepené dopisy, ale vidí i v takovém šeru, kde našinec už zakopává o cokoliv a navíc vidí i ty nejkratší záblesky světla či jeho výpadky. Dokud tam svítila jen ta žárovička, tak její vlákno nestíhalo se tak rychle rozsvěcet a zhasínat, tak si toho mrkání nikdo nevšímal. Ale ta svítící LED dioda, to je jiné kafe. Ta svítí přesně podle procházejícího proudu a tak začalo být vidět, že to je v dálnopisném kódu. Chtěli jsme tam nějaký dálnopis připojit, jenže 1.7.2008 byly všechny telegrafní služby v Česku zrušeny a všechny dálnopisy skončily ve výkupnách starých kovů. A teď Kolbabo najdi někoho, kdo to vyluští" svěřil své poslání.
"A vy umíte číst tak rychlé blikání?" podivil jsem se.
"Ale samozřejmě, že ne" odtušil. "Oni mi to přepsali na papír" podal mi z kabely hrst papírů, na kterých byly jakési zubaté čáry.
"Pane, vítr vám bere papíry!" slyším nějaký hlas shora. Otvírám oči. Nade mnou stojí dívka krásná jako sen, modré oči, zlaté vlasy sepnuté vzadu do ohonu, nádherná sportovní postava v bílém přiléhavém tričku a džínách. "Asi jste usnul a vítr vám rozhazuje papíry" opakuje.
"Ano, jistě, promiňte" hledám slova. "Vy nejste Kolbaba?" ptám se pitomě.
"A vypadám snad na to?" podala mi se smíchem poslední listy a odběhla ke svým kamarádům, kteří ji čekali u auta. Modré auto s červeným oválným emblémem na kapotě se tiše rozjelo a krásné zjevení zmizelo. Tak už jen zamyšleně přerovnávám své listingy keší, které jsem si doma vytiskl na počítači a přemýšlím, které keše ještě dnes zkusím odlovit.
Žaltman,
Sluj loupežníka Lotranda... a co je tohle?! V ruce držím čtverečkovaný papír vložený mezi ostatními. Nevěřícně zírám na zubaté čáry, které jsem už viděl právě před chvílí ve svém snu: