|
Následující povídání je vlastne príbeh života jedné rodinky labute velké (Cygnus olor), kterou jsem pozoroval na jejím hnízdišti od jara až do podzimu, kdy odletela na své zimovište. Všechno to zacalo jednoho casného sobotního rána...
Je jaro a nedaleko Kožlí u Orlíku v jižních Cechách projíždím na kole podél nenápadného rybnícku Bohce. Jeho vodní hladina se v ostrém ranním slunci trpytí jako tisíce perel, celá je pritom obklopená prstencem vysokého štíhlého rákosí. Z nej se jako prízrak vynorí labutí rodinka. Všichni její clenové plují pekne v rade za sebou. Jako první cerí vodní hladinu samice s polozdviženými bílými krídly, s dlouhým obloukovite prohnutým krkem, oranžove cerveným zobákem, u korene s cerným hrbolem, který je charakteristický práve pro labute velké. Za labutí pluje šest popelave hnedých mládat a radu uzavírá ostražite hlídající samec. Dokonalý obraz, který bere dech. Labute si me svým zvláštním kouzlem k sobe pripoutaly a já už vím, že se sem za nimi budu stále vracet.
BOJOVNÝ LABUTÁK
Labute na své hnízdište priletely ješte nekolik týdnu pred mojí první návštevou. Rybník si vybraly, protože mají rády stojící nebo pomalu tekoucí vodu s melcinami u brehu s bohatým vodním rostlinstvem (tzv. submerzní vegetací) a porosty rákosu. U nás v Cechách hnízdí témer 90 % labutí na rybnících, ostatní si vybírají slepá ramena rek, tune a podobná místa. Páry obsazují hnízdište velmi brzy z jara, casto ješte pri zamrzlé vodní hladine. Samec pak vybraný revír urputne brání proti ostatním labutím a dalším vetrelcum vcetne cloveka.
A tak pokaždé, když jsem se k rybníku priblížil, plaval labuták proti mne s polozdviženými krídly a nazad položeným prohnutým krkem, aby mi dal najevo, kdo je tu pánem. Nekolikrát se proti mne rozlétl nízko nad hladinou pres celý rybník. Už jeho vzlétnutí z vody vypadalo velmi hrozive. Hlucne se rozbíhal po hladine a mávání jeho krídel doprovázelo ostré svištení. To jsem práve stál s teleobjektivem upevneným na stativu nekolik metru od brehu, s nohama hluboko zaborenýma v mekkém bahne. Rychle jsem udelal krátkou sérii snímku a težkopádne bahnem ustupoval zpet. Jen málo chybelo, a labuták na me zaútocil. Svým zobákem a krídly muže zpusobit vážná poranení. Cizí labute také obvykle pred místním strážcem revíru ustoupí bez boje, pri potycce totiž casto prohrávají.
PARTNERSKÁ VERNOST
O labutích se traduje, že smrt jednoho z partneru dokáže ten druhý prežít jen o nekolik hodin. Pak neunese bolestný žal, vzlétne vysoko do nebe, aby se stremhlav spustil dolu a pádem na zem se zabil. V praxi spolu sice páry obvykle zustávají celý život, ale cást labutí si, v rozporu s našimi zažitými predstavami, zmení partnera, i když puvodní ješte žije. Napríklad pri pozorování na území Anglie byla prokázána taková zmena u 3 % hnízdících páru a u 9 % páru pred prvním vyhnízdením. Podle ornitologu se po uhynutí jednoho z partneru vytvorí nový pár behem krátké doby, jen nekteré labute zustávají osamocené až nekolik let.
LÁSKA NA LABUTÍ ZPUSOB
Mladí ptáci se párují ve dvou letech, samice poprvé hnízdí nejcasteji ve trech a samec ve ctyrech letech. Labute se párí vcelku nenápadne. Partneri se vzájemne témer dotýkají hrudí a hlavami, kterými otácejí ze strany na stranu. Pak synchronizovane potápí své hlavy a nekdy pritom mají pres sebe zkrížené krky. Pak dochází ke kopulaci, která trvá 3-5 sekund. Samice leží ploše ve vode se svešenými krídly a krkem nataženým v mírném oblouku dopredu. Samec se jí zaštipuje zobákem do perí na šíji a samice se ozývá protáhlým chrcivým zvukem. Po kopulaci se oba partneri polovztycí na vode s hrudí proti sobe a krky nataženými vzhuru a ozvou se pomerne hlasitým "chorrr".
Se stavbou hnízda zacnou labute casto už v polovine brezna. Staví oba partneri, nejcasteji na vode nebo blízko vody. Samec pritom sbírá materiál, jako staré rákosy, suchou trávu nebo listí, a podává vše samici, která staví. Labute se obvykle vracejí na stejná hnízdište jako v predcházejících letech, a tak použijí za základ staré hnízdo. Stavba nového jim trvá kolem deseti dnu. Behem sezení na vejcích hnízdo stále upravují.
Labut snáší, nejcasteji v kvetnu, ve dvoudenním intervalu v prumeru pet až šest vajec. Pak na nich sedí, zatímco samec hlídá a obcas jí krátce vystrídá, když samice hledá potravu. Mládata se líhnou asi po 35 dnech. Na hnízde zustávají 1-2 dny. Je krásné pozorovat, jak se snaží mávat nevyvinutými krídly. Schopna letu jsou až ve stárí ctyri a pul mesíce. Rodiny se rozpadají zpravidla na zimovišti. Jen nekteré se na jare vracejí spolecne na hnízdište, ale to pak samec mládata odhání.
PRIZPUSOBIVÍ STRÁVNÍCI
Život labutí rodinky probíhá v poklidném duchu. Zatímco samec ostražite pozoruje okolí, samice s mládaty si hledají potravu. Nejradeji si smlsnou na plovoucích rostlinách, ale konzumují i vegetaci dna a brehu. Krome vodních a bahenních rostlin si obcas dají i mekkýše, korýše, výjimecne žábu, pulce nebo colka.
Labute nejsou v potrave nijak vybíravé. Od lidí si rády vezmou varené brambory, rýži, knedlíky nebo granule. Chléb a bílé pecivo však podle ornitologu labutím príliš nesvedcí. Tato strava neobsahuje žádné vitaminy a témer žádné bílkoviny, jen tuky a uhlohydráty. Ptáci potom sice tloustnou, ale jsou v podstate podvyživení. Špatne se jim vyvíjí perí, mají sníženou imunitu, jsou pretloustlí a pak i hure létají.
SLYŠET LABUTÍ ZPEV A ZEMRÍT
Krome brucivých zvuku nevydává labut témer žádné zvuky. Ozývá se jen zrídka tlumenými chraplavými a chrochtavými zvuky, drsným troubením, prípadne varovným sycením. Jak uvádí Mary Evansová a Andrew Dawnay v knize The Swans, existují pro labutí mlcenlivost ruzná vysvetlení. Nekterí tvrdí, že labut nemuže zároven krásne vypadat, a zpívat. Vždyt puvabní pávi také strašlive rvou. Jiní verí, že labute zpívají jen tesne pred svou smrtí.
Pred sto lety jeden prírodovedec popsal zpev labute: "Byl charakterove velmi jednoduchý a tónove velmi melodický. Znel jako mekký beh not po oktáve. Jak jsem zvuk uslyšel, ztlumený dálkou, ze které pricházel, stál jsem v údivu a mohl jsem jen zvolat: Slyšel jsem písen umírající labute."
ZPET NA ZIMOVIŠTE
Je podzim a na rybnícku Bohce u Orlíka už dávno plave nažloutlé listí. Mládatum je dobrého pul roku, od jara vyrostla tak, že jsou velká skoro jako rodice. Mezi jejich popelave hnedými pírky se objevilo mnoho snehobílých per, která znací, že do príštího léta už jiste budou vypadat jako "dospeláci". Mládata už dávno umí létat a po rybníku se casto pohybují i samostatne, aniž by za sebou vždy mela ostražitého tátu nebo starostlivou mámu. Ta už je dávno nevozí na hrbetu, protože by se jí tam ani nevešla.
Na zacátku listopadu se ke "svému" rybnícku opet vracím. Je vypuštený. Labute jsou ty tam. Nostalgicky si jen povzdechnu, že se ani nerozloucily. "Ty labute jiste odletely na Otavu do Písku, aby tam preckaly zimu," vysvetluje Jan Hora z Ceské spolecnosti ornitologické a dodává: "Na jare se však rodice nejspíš vrátí zpet."
cerven 1999
|