Ke kamenu na pravé strane silnice
vedoucí z Trebíce do Pocoucova a Trnavy se váže povest
o zkamenelé bábe. Kdysi v techto místech prý žila
bába korenárka, která preochotne pomáhala všem lidem od nemocí
a ostatních neduhu. Peníze za lécení nikdy nežádala, pacienti
dávali to, ceho meli dostatek: mléko, vejce, máslo, mouku. Až
se stalo, že jeden poutník, kterému korenárcina skromná
chaloupka posloužila noclehem, nechal babce vácek
s penezi, aniž o tom vedela. Korenárka si mešce
všimla pozde, než aby jej mohla vcas vrátit. Poutník
už byl daleko. Bába otevrela vácek a zacala peníze
prepocítávat. Jejich lesk a zvonení se jí zalíbilo natolik, že
zacala litovat, proc si za své služby až doposud
nenechávala zaplatit. Touha po penezích jí zcela zatemnila mozek a
nedokázala již myslet na nic jiného. Jednoho vecera zaklepal
na korenárcinu chaloupku pocestný. Babka nejdríve nechtela otevrít,
ale príchozí ji ubezpecil, že má u sebe dost penez a za
nocleh jí zaplatí. Jakmile poutník prekrocil práh domu, zacala
korenárka premýšlet, jak získat mešec, který pocestný
ukrýval za pasem, až se rozhodla, že ho oloupí ve spánku.
Mešec se jí sice podarilo získat, ale poutník se probudil a
když zjistil, co se stalo, pokoušel se bábu chytit. Ta
vybehla z chaloupky ven a utíkala lesem, co jí nohy stacily.
Pocestný, když videl, že korenárku nedohoní, výkrikl do
mesícní noci kletbu: „Bodejž bys, bábo, za svuj prokletý
cin zkamenela“. Stalo se. Bába se propadla až po kolena
do zeme a zkamenela.
Další verze povesti má podobný
prubeh, bábu ale zakleje matka dítete, které korenárka odmítla
ošetrit. Ucitel František Veselský prisoudil
v predminulém století lakotné korenárce jméno Alruna, které
pochází z nordického bájesloví.
Od Trebíce k Pocoucovu, u silnice stojí kríž
poblíž balvan hrubý v mezi trcí davno již.
Prý to bába zkamenelá – bába jménem Alruna,
v dávných dobách žila v lese, v lese zvaném Lubina.
Byla známou korenárkou v celém širém okolí,
vylécila každou nemoc, at to bylo cokoli.
Zdarma rány vyhojila, penez nikdy nevzala,
zato však se k nemocnému treba v noci vydala.
Jednou vecer vyšla bába v nedalekou dolinu,
aby odtud prinesla si jednu vzácnou bylinu.
Slunce chystalo se k spánku, stíny lesa temnely,
stromy v korunách svých zmlkly, ptací písne doznely.
Najednou však tichem zazní hrozný výkrik - tela pád,
blízko rokle bába spatrí sedlaného kone stát.
Neštestí se prihodilo – ríká bábe vnitrní hlas,
v rokli jiste jezdec leží – snad si zlámal vaz.
Rychlá pomoc snad zachrání jezdci život prece jen,
proto bába spechá k rokli, kde slyšela jezdcuv sten.
Našla jezdce za balvanem, u rokliny ležet tam,
kterak opušten a ranen, bez pomoci byl tu sám…
Bába jezdce ošetrila, pomohla mu do sedla,
Potom kone opatrne s jezdcem k chýši dovedla
Tam ho v lože uložila, bdela u nej celou noc,
Pritom a nem vyzkoušela divotvornou léku moc.
Jezdec – rytír pár dnu stonal, také blouznil v nemoci,
Ze všech sil však snažila se bába jemu pomoci.
Konecne zdráv – dekuje ted rytír staré Alrune,
Že mu život zachránila pri neštestí v rokline.
Nabízí ji mešec zlata – bába zlato odmítá,
Darmo lécí kohokoliv, kdo k ní v chýši zavítá.
Rozloucil se rytír s bábou, v sedlo skocil na kone,
pred tím ale tajne nechal mešec zlata na stole.
Bába v jizbu vrátila se. Co však vidí její hled?
Mešec zlata. Uchopí jej, za rytírem beží hned.
Rytír zatím zmizel v dáli, marne bába volá v dál,
musela si ponechati, v odmenu co rytír dal.
Ale mela starost v chýši, kam to zlato jenom dát?
Starostí nemuže spáti, o zlato se zacla bát.
Dvere dala na závory, okenice zavrela,
by ji žádná živá duše pri penezích nezrela.
Zmámilo ji kouzlo zlata, kterého chce ješte víc,
lakotou jí ztvrdlo srdce, ztvrdla její bledá líc.
lécit víc už nechodila choré lidi do vesnic,
jenom léky posílal, kdo zaplatil – jinak nic.
Jednou prišla chudá žena s deckem k bábe Alrune,
aby díte uzdravila, at jí díte nestune.
Alruna však chtela zlato. Jinak léku nepodá.
Marne žena pláce, prosí, marne díte pozvedá,
Alruna jen zatvrzele matku s deckem odmítá.
Zoufale se matka vztycí, šílene se zasmeje,
bezcitnou, lakomou bábu v tvrdý kámen zakleje.
Uplynula rada týdnu. Bába v chýši bydlí dál,
lidé se jí vyhýbali, kdekdo se jí potkat bál.
Jednou prišla hrozná boure, úzkostí se trásl les.
„Dnes je boží dopuštení,“ ríkali si lidé
kdes.
Ale bába v lesní chýši teší se jen ze zlata,
vtom však nekdo silne buší na chalupu, na vrata.
„Zbloudilý sem v lese poutník, cizinec jsem, v lese
sám,
bohate se odmením já, za nocleh i zlato dám.“
Bába slyšíc slovo zlato, odsunula závoru,
potom vedla neznámého dovnitr v malou komoru,
na pohled v nem bába pozná bohatého poutníka,
z tvárí dobrota mu zárí, ale pohled proniká.
Úlisne ho bába vítá, zve ho na stul k veceri.
Poutník skvosty vytahuje – bába ocím neverí.
Cizinec pak vypravuje: „Mnoho roku tomu už,
co jsem opustil kraj rodný jako dospelý již muž.
Krížem krážem prošel svetem, navštívil jsem
svatou zem,
po letech se vracím domu, za ta léta bohat jsem.
Velmi však jsem unaven již, rád bych dneska šel
už spát,
abych zítra casne ráno odpocatý mohl vstát.“
Bába vede hosta vedle, k loži, kde on bude spát,
pritom rozhodla se pevne, co se v noci musí stát.
Vyhledala starou dýku, dýku z ostré ocele,
potom si ji položila vedle u své postele.
Venku zatím boure ztichla, ustal hrom a zhasnul blesk.
Bába vidí pred ocima samé zlato, jeho lesk.
Vstane proto, vezme dýku – zamírila na srdce,
poutník odrazil ji krížem, jejž mel pri ruce.
Potom zahrmel bábe v uši jeho mocný, prísný hlas:
„Beda tobe, bábo tvrdá, priblížil se trestu cas!
Pro zlato žes vraždit chtela, v kámen budiž
zakleta!“
Bába s hruzou prchá z chýše, chce se dostat z lesa ven,
smerem jižním, k blízké rece, tam záchranu vidí jen.
Bába beží, bába letí, mráz ji behá po zádech,
nohy se jí v pude borí, teplem sálá její dech.
Najednou však vpredu spatrí ženu jako zjevení,
v náruci má mrtvé decko, zaklíná ji v kamení,
V hlave jí to hucí, praská, zlé to jiste znamení.
Zustala zde, na pasece, za trest pro svou lakotu,
za tu touhu nezrízenou, kterou mela po zlatu.
Od Trebíce k Pocoucovu stojí bába ješte dnes,
jako balvan v mezi trcí, tak, kdes stával kdysi les.
Nedaleko stála tehdy zkamenelé báby chýš,
ale jak je tomu dávno, z povesti se nedovíš.
Jan Dokulil, úprava M. Hedbávný
Samotná cache je ukryta blízko
zkamenelé báby. Pri vyzvedávání budte prosím opatrní, protože
kolem projíždí pomerne dost aut. Pri nálezu nepoužívejte
hrubou sílu, stací pouze uchopit a zatáhnout. Po zalogování prosím
vše zamaskujte tak, aby i další nálezce mel stejné
podmínky jako vy. Dekuji.
Po nálezu a zalogování prosím ohodnotte tuto cache
kliknutím na obrázek:
