Mezi snad nejvetší hádanky našeho
bytí stále patrí otázka lidského vedomí. Veda, filozofie i
náboženství se už odpradávna snaží vysvetlit, jak
vzniká, jak funguje a co se s ním stane, jestliže cloveka
zastihne biologická smrt. Presto se jim to dodnes nepodarilo
uspokojive vyložit. Je tedy vubec možné uvažovat o
oddelené existenci duše a tela?
Neurofyziologové jsou presvedceni, že jim jejich dosavadní
poznatky získané dukladným zkoumáním lidského mozku dovolily vedomí
poznat a pochopit. Proto stále zastávají takzvaný redukcionistický
model, jehož podstatou je hypotéza, že mysl je až
produktem aktivity nervových bunek. To, že by neurony
aktivovalo teprve vedomí a mohlo by tím pádem pracovat nezávisle na
tele, rezolutne odmítají. Tím ovšem zcela ignorují
nejnovejší zjištení zastáncu kvantové fyziky.
Druhá skupina vesmes teoretiku ved a filozofu totiž naopak
tvrdí, že prístup k rešení problému pouze z hlediska
prírodních ved je neplodný a kontraproduktivní, protože jej
skutecne zjednodušuje jen na studium nervových výboju. Na cí
strane je potom pravda?
Nekompromisní veda
Podle ortodoxního odborného názoru nemuže existovat mentální
komunikace ani telepatie, nekterí odborníci popírají dokonce i
hypnózu. Vedomí jedince vzniká výhradne na základe
elektrochemických procesu probíhajících v orgánu myšlení. Z
tohoto duvodu nemuže být prímo ovlivnováno podnety, jež
by pricházely z vnejšího sveta.
Za tímto - podle všeho mylným myšlenkovým prístupem -
stál americký neuropsycholog Donald Hebb (1904 až 1985). V
šedesátých letech minulého století formuloval bez dukazu
takzvanou hypotézu neuronálních propojení. Z ní vyplývá, že by
vedomí a inteligentní jednání vznikalo jako dusledek propojení mezi
nervovými bunkami, které tak vytvárejí celé síte. Tyto nervové
svazky jsou následne aktivovány i meneny smyslovými vjemy. A krome
toho ješte tvorí základ pameti.
Pokud by tato povrchní teorie platila, vedomí by nepredstavovalo
žádnou zvláštní formu energie, nýbrž stalo by se
jen jakýmsi vedlejším produktem elektrochemických procesu
odehrávajících se v mozku. Lze z toho vyvodit, že o žádné
duchovní složce naší bytosti, která by prežila
zánik tela, nemuže být rec. Jakmile odumre mozek, definitivne
zanikne i vedomí.
Neurony a chemie
Presto se Hebbova hypotéza stala základem soucasného výzkumu a
vyšel z ní napríklad také britský fyzik a biochemik Francis
Crick. Podstatou jeho práce se stalo hledání takzvaných neuronu
vedomí a on sám verí, že by v prípade úspechu mohl pomoci k
lepšímu pochopení jeho fungování díky chemickým dejum. Jeho
teorie si všímá kmitání velkého poctu neuronu, které lze
pozorovat a merit v prubehu procesu myšlení.
Podle anglického vedce je akt myšlení výslednicí nesmírne
komplexních procesu a každou myšlenku provází aktivita
milionu jednotek nervového systému. Cím vetší pak je pocet
propojení bunek zkoumaného jedince, tím má lepší schopnost
myšlení.
Jenže i tato verze zcela opomíjí paranormální jevy - pokud je
lidský duch skutecne jen výsledkem vlastních mozkových struktur,
pak je zcela vyloucen výskyt telepatie. Její existence je
však dnes již považována za prokázanou.
Ucenlivé trepky
S prekvapujícím zjištením prispel pred casem americký
neurolog Stuart Hameroff. Centrem jeho zájmu se stali jednobunecní
tvorové a on se snažil doložit, že i mikroorganismy
mají schopnost poznávat. Za dukaz mu posloužil experiment s
trepkou, která se umela orientovat v bludišti.
Aby byl tento primitivní živocich vubec schopen podobného
výkonu musí nutne disponovat urcitým druhem pameti. Jenže ta
dle výše zmínených teorií funguje pouze na základe
komunikace mezi neurony. Jak je potom možné, že i
jednobunecné organismy mají schopnost ucit se a uchovávat
informace?
Doktor Hameroff prišel s domnenkou, že jim to
umožnují rourovité proteinové struktury obsažené v
každé bunce, nazývané mikrotubuli. Tato nepatrná telíska
propujcují primitivním tvorum formu a stabilitu a snad prý i
schopnost elementárního rozlišování.
Vzájemné ovlivnování
Tento poznatek prišel velmi vhod zastáncum kvantové
mechaniky, která dnes patrí k jedné z nejpresnejších
experimentálních ved a týká se funkce submikroskopických cástic.
Jejich poloha a pohyb jsou pritom neurcité a mohou být hodnoceny
spíše statisticky. Hovorí se u nich o nejasné lokalizaci v
case a míste i neurcité kauzalite.
Zatímco v klasické fyzice je pozorovatel jevu pouze pasivní a jeho
mysl je oddelena od sledovaného hmotného systému, v kvantové hraje
zkoumatel duležitou aktivní roli. Výsledek se totiž mení
podle toho, zda je prítomen nebo ne. A dokonce na pozorovaný objekt
muže pusobit na dálku.
Známý matematik a teoretický fyzik Roger Penrose tvrdí, že
Hameroffuv mikrotubulus má presne tu správnou velikost, aby mohl
zesilovat subatomární efekty v kvantove-mechanické rovine.
Rovnež rada jiných badatelu již zjistila, že mezi
fenomény PSI a efekty kvantových polí existuje souvislost.
Subatomární jednotky, které spolu byly puvodne spojeny, se po
rozdelení údajne vzájemne ovlivnují i na velkou vzdálenost.
Podobným zpusobem jsou informace predávány treba práve pri
telepatii.
Nezávislý duch
Geniální fyzik David Bohm z Londýnské univerzity, který žil v
letech 1917 až 1992, kdysi prohlásil, že tak existuje
možnost, aby byl celý vesmír složen z dílu, z nichž
každý osahuje informaci o celku. V rámci tohoto holistického
modelu by pak mohl mít i náš mozek prístup k univerzálním
informacím.
Co když se ortodoxní neurofyziologové mýlí a vedomí rozvinuté
v každém jedinci je skutecne jakýmsi mostem mezi vesmírným
vedomím a hmotou?