Nebesky souboj Multi-cache
-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(regular)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
Keš je věnována 65. výročí ukončení druhé světové války.Provede vás částí města Sedlčan i jeho krásným okolím.
Cílem je zasvětit vás do pozadí události, která se stala na sklonku druhé světové války.
Dne 19. května 1945 byl "svaz" amerických bombardérů přelétávajících nad Sedlčany napadem německými stíhačkami.
Jak na to
Trasa multi keše měří cca 8 km a ideálně ji lze zdolat na kole. Jedná se o kombinaci lesních, polních i asfaltových cest. Pokud dohledání všech stage bude bezproblémové a všechny odpovědi na otázky zvládnete na první pokus, neměla by vám cesta kolmo k finálce trvat déle než 2 hodiny. Pokud nemáte GPS s kompasem, vezměte si s sebou buzolu nebo alespoň trochu orientačního smyslu a odhadu.
V okolí každé stage je schovaná mikro PET schránka a v ní je papírek s otázkou vztahující se k předchozí stage a případně i hint, kde hledat následující schránku. Schránky jsem se snažil umisťovat tak, aby byly k nalezení i při menším množství sněhu. Prosím, abyste vraceli schránky na původní místo.
Startovní schránka s úvodními instrukcemi se nachází poblíž sochy "Za Svobodu a mír" na N 49° 39.757´ E 014° 25.471´, vás ale bude dále zajímat sousoší "Lidé bez domova", které si prostudujete (N 49° 39.646´ E 014° 25.474´).
Dále navštívíte sérii pomníků věnovaným americkým letcům - nyní již jen symbolický hrob a pomník na Církvičce, KTERÝ JE PŘÍSTUPNÝ V OTEVÍRACÍ DOBĚ HŘBITOVA, stage je však přístupná kdykoliv - (N 49° 39.771´ E 014° 25.300´) a opět zde nalezněte schránku a místo památníku prostudujete.
Pak budete pokračovat k pomníku u osady Hradištko a co máte udělat už jiste víte. Mikroschránka je poblíž tohoto pomníku na souřadnicích N 49° 40.458 E 014° 28.063´
Nedaleko odtud je pomník letcům věnovaný městem Sedlčany, mikroschránka s otázkou je však na míste výhledu a další stage multiny hledejte tedy na souřadnicích N 49° 40.472 E 014° 27.501´ (vlastní pomník, který opět nezapomeňte prostudovat je na N 49° 40.384 E 014° 27.481´).
Pokud budete správně odpovídat na otázky, tak z návštěv předchozích míst (stage multiny) včetně této získáte správné indicie A-F poslední stage u neznámého pomníku. Tuto stage naleznete na souřadnicích N 49° (C) (A+2B+D) . ADC´ E 014 (D+B) (3C-B) . DFE´(korekce N = k .ADC přičti 010, korekce E = k .DFE přičti 001) Správná odpověď na otázku u tohoto neznámého pomníku vám priblíží, kde hledat finálku.
V listingu jsou popsány skutečnosti, které detailně popisují celé střetnutí a události, které se odehrávaly bezprostředně před soubojem a dále související události, a to až do roku 1995. K nalezení finální schránky není proto nutné číst nebo si tisknout listing celý (ale fajnšmekrům, historikům a všem ostatním zájemcům, kteří se chtějí něco dozvědět přečtení listingu doporučuju), vše potrebné k odlovu je uvedeno v odstavci "Jak na to".
Úvod
V roce 2010 jsme si pripomneli, že je tomu již 65 let od doby, kdy skoncila druhá svetová válka. Vzpomínky patrily zejména jejím obetem, vojákum i civilnímu obyvatelstvu. Kes je vzpomínkou na muže, kterí zde pouhé tri týdny pred koncem války položili své životy. Dne 19. dubna 1945 byl "svaz" amerických bombardéru, který prelétával nad Sedlcanskem, napaden nemeckými stíhackami. Jeden stroj byl sestrelen a jeho trosky spolu s mrtvými tely vetšiny clenu jeho posádky dopadly práve zde, mezi vesnice Sestroun, Hradištko a Luhy. Prímých pametníku letecké bitvy, pri které zde a také na Konopišti zahynulo celkem 16 amerických letcu, stále ubývá. Událost je zachycena jak v kronice mesta Sedlcan, tak i v obecních a také rodinných kronikách okolních vesnic. Existují í zmínky ve sbornících a casopisech, neobsahují však všechna jména letcu a presné údaje o jednotkách, ve kterých sloužili.
Zajímavá publikace
Listing této kešky je s drobnými úpravami prevzat z publikace "Cinnost spojeneckého letectva nad Sedlcanskem v posledních týdnech druhé svetové války" pana Jana Hartmana. Nebyl svedkem celé událostí, na toto místo se dostal až v pozdním léte roku 1945, když se jeho rodina mohla vrátit zpet domu. Svuj domov musela opustit v prosinci roku 1943, aby tak jako ostatní obyvatelé "zabraného území" uvolnila prostor pro tehdy zrízený "SS Truppenübungsplatz Böhmen" (cvicište jednotek SS Cechy). Pokud se chcete dozvedet o cvicišti SS více, mužete navštívit napr. jeden z objektu, na který upozornuje keš Truppenübungsplatz Beneschau # I. Tuto událost pripomíná prímo v Sedlcanech sousoší "Lidé bez domova" (N 49° 39.646 E 014° 25.474 ) od Bretislava a Milana Bendy a tato kes. 
Autor publikace si vzpomíná už jen na letecký motor na poli u Sestroune a na trosky krídla u malého lesíka, nekde mezi Luhy a Hradištkem.
"Když jsem v roce 1966 nastoupil jako ucitel do ZŠ v Kosove Hore, poznal jsem postupne mnoho lidí, kterí celé stretnutí videli. Rada z nich peclive opatrovala hmotné památky s ním spojené, od trosek radiového vybavení až po cást konstrukce krídel. Z pochopitelných duvodu se o celé události ani o techto " suvenýrech" nemluvilo príliš hlasite. Teprve po odhalení pomníku letcum u Hradištka v kvetnu 1990 se debaty na toto téma staly castejší. O pomníku se psalo v regionálním tisku, mestské muzeum pripravilo v prísálí Kulturního domu Josefa Suka výstavku dokumentu, zamerenou na okupaci. Sedlcanska v letech 1939 – 1945. Cást této expozice byla venována letecké bitve 19. dubna 1945. Príbramská redakce kabelové televize natocila reportáž na míste dopadu hlavní cásti trosek amerického bombardéru. Reditel mestského muzea v Sedlcanech pan Jirí Páv mne vyzval, abych se pokusil shrnout vše, co je v soucasnosti známo o této letecké bitve, ale i o dalších, které se nad Sedlcanskem na sklonku druhé svetové války udály. Náš kraj mel díky zanedbatelnému množství prumyslu vlastne štestí, nebot se mu vyhnuly velké nálety, kterými byla postižena prumyslová mesta v Cechách i na Morave. Vetšina bombardovacích "svazu" jen prelétávala a zanechávala nás bez povšimnutí. Bylo by tomu zcela jiste tak i onoho 19. dubna 1945, kdyby se bývalí nemectí letci nevzchopili k jedné z posledních obranných akcí proti americkým bombardérum."
Nejprve je však treba ríci nekolik slov o situaci na evropských frontách v druhé polovine dubna 1945 a také o úloze letectva Velké Británie a Spojených státu v záverecném období druhé svetové války.
Poslední týdny války v Evrope
Na jare roku 1945 bylo o výsledku druhé svetové války v Evrope prakticky rozhodnuto. Vetší odpor spojeneckým a sovetským armádám kladly jen jednotky vojsk SS. 7. brezna se vojákum Bradleyovy armády podarilo zmocnit se mostu pres Rýn u Remagenu a tím se Spojencum otevrela cesta do nitra Nemecka. 
Sovetská vojska zahájila 16. dubna masivní ofenzívu s cílem dobýt Berlín dríve, než tak uciní Spojenci. O osm dní pozdeji se Soveti a Americané setkali v Torgau na Labi a tím bylo území Nemecka rozdeleno na dve cásti, které nemohly dlouho odolávat spojeneckému i sovetskému náporu. Území protektorátu bylo v téže dobe vojenskými akcemi dotceno jen velmi málo, zejména Cechy a západní cást Moravy. Byla zde rozmístena Schörnova armáda, pracovaly zbrojovky, závody na výrobu pohonných hmot a stále ješte fungující železnicní sít umožnovala presun jednotek.Spojenci se od roku 1944 zamerili na systematické bombardování rafinérií a chemicek i na vyrazení dopravní síte z provozu. Soustavne napadali tyto cíle na celém území Evropy, dosud ovládaném Nemeckem, jak se západní a východní fronta približovala, bylo nutné vymezit linii nazvanou "No bombing line", která oddelovala hranice pusobnosti leteckých sil obou stran, aby nedošlo ke vzájemnému napadení. Spojenecké bombardéry hrály tedy duležitou úlohu i v záverecné fázi války, zejména po invazi do Normandie. Nejvetší podíl na letecké ofenzive proti nacistickému Nemecku mely britské a americké bombardovací jednotky.
Ofenziva RAF a USAAF v Evrope
První zemí, která zacala podnikat ofenzivní letecké akce proti nemeckému území, byla Velká Británie a její R. A. F. (Royal Air Force - královské letectvo, dále jen RAF). Zprvu to bylo jen zoufale naivní rozhazování letáku nad nemeckým územím, které nemohlo nacistický totalitní stát nijak ohrozit. Sami jsme poznali, že státní zrízení se všemocnou policií, se všudyprítomnými informátory, s atmosférou neduvery a strachu, vytvárenou a podporovanou státní i stranickou mašinérií, není možné takto premoci. Na nejaké významné akce nemela tehdy RAF ani vhodné stroje, ani dostatek vycvicených posádek. 
Presto ale Britové nesložili ruce do klína. Brzy poznali, že jejich bombardéry nejsou schopné se za dne ubránit nemeckým stíhackám. Proto se jejich ofenzivní cinnost presunula na nocní dobu. Ješte v prubehu 'Bitvy o Británii", v noci z 23. na 24. zárí 1940, napadla letedla RAF Berlín. Tohoto náletu se zúcastnily i 3 stroje Vickers Weliington, kterými byla vyzbrojena nedávno ustavená No. 311 Czechoslovak Bomber Squadron R. A. F. (311. ceskoslovenská bombardovací perut RAF). Za rízením jednoho z nich, s oznacením KX - U, sedel první ceskoslovenský velitel 311. peruti W/Cdr. (Wing Commander = podplukovník) Karel Mareš - Toman. Tehdy ješte nemohl tušit, jaké odmeny se mu po skoncení války a po návratu do vlasti za tento hrdinský cin dostane. (Z príkazu komunistického vedení státu mu byla odnata vojenská hodnost generála, invalidní duchod, byl vystehován ze svého pražského bytu a poslán i s rodinou na Státní statek v Kosove Hore. Tam byl každý jeho krok bedlive strežen. Je s podivem, jak velký vliv mají organizátori stálého špehování i hlídaci, tito "lidé zvláštního raženi" na místní verejnost ješte po 30 letech od jeho úmrtí, i když prezident republiky Václav Havel jej rehabilitoval v plném rozsahu a navrátil mu jeho vojenskou hodnost brigádního generála. O podobném príbehu vypráví i seriál Ceské televize Zdivocelá zeme, kterému je venována stejnojmenná keska.
Zatímco letcum RAF patrily "noci nad Nemeckem", pak denní nálety byly od roku 1942 provádeny Jednotkami USAAF (United States Army Air Force = armádní letectvo Spojených státu, dále jen AAF). K nejznámejším jednotkám AAF, vyzbrojeným strategickými bombardéry Boeing B-17 Flying Fortress a Consolidated B-24 Liberator, patrily 8. a 15. letecké armáda. První z nich byla rozmístena na letištích ve Velké Británii, druhá pak o neco pozdeji na italském území. Obe jednotky útocily na cíle po celé Evrope, obsazené nemeckými vojsky, takže jejich stroje se objevovaly i na protektorátním nebi. Bombardovací letouny, napadené pri své predposlední misi dne 19. dubna 1945 nad naším krajem, náležely 8. letecké armáde AAF a její 490. Bombardment Group (BG - bombard, skupina). Osmá letecká armáda, pozdeji oznacovaná jako 'The Mighty Eight (mocná Osmá), byla založena 28. ledna 1942 s cílem bombardovat strategické cíle v Nemecku. Mela mít celkem 60 Combat Groups (bojová skupina), z toho 33 bombardovacích a 12 stíhacích (Fighter Group - dále jen FG), v poctu 3 500 stroju. " Jednou z bombardovacích skupin težkých bombardéru byla 490. Bombardment Group (bombardovací skupina - dále BG). Byla utvorena 1. ríjna 1943 na letecké základne v Salt Lake City v Utahu. Po pulrocním výcviku byla v dubnu 1944 presunuta do Velké Británie a pridelena ke 3. letecké divizi. Stala se soucástí 93. Combat Bombardment Wing (volne preloženo: bojové bombardovací krídlo - vyšší jednotka, tvorená z více BG). Podrízenými jednotkami 490. BG byly 848., 849., 850. a 851. Bomber Squadron (bombardovací peruti - dále jen BS). 
Všechny BS byly vyzbrojeny nejprve stroji B-24 H, na kterých létaly až do 6. srpna 1944, kdy je vymenily za B-17 G. Po krátkém procvicení byla 490. BG již 27. srpna 1944 uznána za bojeschopnou. Až do konce války operovala 490. BG z letište Eye, které se nachází asi 30 km severovýchodne od mesta Ipswich v hrabství Suffolk ve východní Anglii. První akci uskutecnila 490. BG dne 31. kvetna 1944, byla zcela nezdarená - pouze jediný stroj doletel nad Holandsko a svrhl svuj náklad na náhradní cíl. Poslední, 158. mise, byla vykonána pouhý den po události, o které se zde píše, tedy 20. dubna 1945. Posádky všech ctyr podrízených BS svrhly behem svého pusobení ve svazku 8. letecké armády celkem 12 407 tun bomb na cíle v Nemecku a v celé okupované Evrope, ale také 384 tun potravin pro strádající holandské obyvatelstvo na územích, která Nemci pred svým ústupem zatopili. Ztráty celé 490. BG cinily pouze 22 stroju prímo v bojových akcích, její strelci meli na svém konte 4 nemecké stíhace sestrelené a 1 poškozeného. Stroje B-17 G, patrící 490. BG, létaly již bez ochranného náteru, celé v barve kovu. Pouze na krídlech a na ocasních plochách nesly cervené pruhy. Na kýlové ploše mely cerné písmeno U a nad ním žluté seriálové císlo stroje. Težký bombardér nebyl práve levný válecný materiál: jeden stroj Boeing B-17 Flying Fortress stál 305 975 USD, Consolidated B-24 Liberator byl levnejší, jeho cena cinila "pouze" 277 852 USD. Dále je nutné zapocítat cenu paliva, bomb a jiné položky. Nálet jednoho tisíce dvou set težkých bombardéru (duverne oznacovaných jako "heavies"), doprovázených osmi sty stíhackami, predstavoval vložený kapitál asi 414 miliard dolaru (v roce 1945 se za 1 USD platilo asi 50 Kcs). Prumerné ztráty cinily asi 11 miliard USD, tedy necelá tri procenta. Výsledek mise musel být proto úmerný vynaloženým nákladum. Jakou cenu pak mely životy clenu posádky letadla? Jak dosvedcují pametníci, na této strane fronty mely cenu nejvyšší. Proto první povinnosti velitele bylo jednat tak, aby úkol mise byl splnen, ale aby životy posádky byly ohroženy co nejméne. Opustit zasažený stroj, jehož poškození bylo tak velké, že vylucovalo návrat na základnu, nebylo tedy projevem nestatecnosti. Predpokládalo se, že po víceméne bezpecném pristání se letec dostane do zajetí, kde prežije až do konce války. Ten už v dobe, kdy se stala sledovaná událost, byl vlastne "za dvermi". Ostatne i aktivita letectva Spojencu od poloviny dubna znacne poklesla.
Stretnutí
Také 19. duben 1945 nemel být pro 8. leteckou armádu dnem mimorádného vypetí. Pocasí pro létání bylo pomerné príznivé. Kolem jádra tlakové níže jihozápadne od Islandu postupoval frontální systém pres Atlantik k severovýchodu. Nad jihovýchodní Anglií ležel stred tlakové výše 1030 hPa a celá strední a západní Evropa se nacházela na jejím predním okraji. Pres severní Nemecko a Pobaltí precházela k jihovýchodu studená fronta. Vál mírný severozápadní až severní vítr o rychlosti do 5 m/s. Bylo jasno až polojasno. Celá druhá divize a nekteré BG od zbývajících dvou divizí 8. letecké armády tohoto dne vubec nezasáhly do boju, práve tak, jako jim podrízené FG. Jen 284 stroju první divize nerušene bombardovalo železnicní stanice Elsterwerda a Falkenberg (první z nich se nachází asi 45 km severne od Dráždan, druhá asi o 30 km dále na severozápad). Bez zvláštních událostí probehla i mise doprovodných stíhacu 20., 352. a 356. FG. Do ostrého boje se dostala jen 364. FG, která se utkala s nekolika FW-190 (stíhací letoun Focke-Wulf 190) nad Lubbenem, asi 35 km na severozápad od Chotebuzi. V souboji bylo sestreleno 5 nemeckých stíhacu, jeden Mustang (stíhací letoun North American P-51 Mustang) byl poškozen a musel nouzove pristát na kontinentu. Nevrátil se též Mustang seriálové císlo 44-73035 pilota Kennetha R. Hornera, nebot byl neštastnou náhodou sestrelen sovetskými stíhaci, kterí v této oblasti operovali. Stíhaci 8. letecké armády se též nezúcastnili drobných šarvátek, které probíhaly po celý den nad jižním Nemeckem. Tam se rozhorely bitvy mezi jednotkami 9. letecké armády (ta mela spíše taktické urcení) a jejich doprovodnými Thunderbolty (stíhací letoun Republic P-47 Thunderbolt) s nemeckými stíhackami. Tak v 10 hodin dopoledne byly Maraudery (strední bombardovací letoun Martin B-26 Marauder) od 394. BG napadeny nekolika letouny Me-262 (proudový stíhací letoun Messerschmitt Me-262 Schwalbe). Další Maraudery od 322.BG byly kolem 16. hodiny napadeny nad Dunajem. Nekolik jich bylo poškozeno za cenu ztráty jednoho Me-109 (stíhací letoun Messerschmitt Me-109) a nekolika poškozených Me-262.
3. divize mela za úkol napadnout težkými bombardéry všechna serazovací nádraží na jihovýchode Nemecka. Jednotkám 93. CBW bylo uloženo bombardovat železnicní uzel v Ústí nad Labem. Byl to již ctvrtý nálet amerických bombardéru na mesto. Daleko casteji byl navštevován Most - 24 náletu a Plzen -16 náletu.) 109 stroju B-19 G smerovalo od našich západních hranic pres Plzen, Príbram smerem na Prahu a dále na Ústí nad Labem. Bezprostredne za nimi následovalo 97 stroju 45. CBW, které mely navštívit Karlovy Vary. Toto uskupení témer dvou set stroju se stalo cílem útoku nemeckých stíhacu. Jak se pozdeji ukázalo, bylo to poslední stretnutí "heavies" (težkých bombardéru) s nemeckými proudovými stíhackami Me-262 v této válce. První B-17 se nad naším krajem objevily kolem poledne a patrily ke 490. BG. Staly se hned tercem útoku nemeckých stíhacu od 7. Jagdgeschwader (stíhací eskadra, dále jen JG). Již nad Príbramí byl zasažen jeden bombardér, patrící k 849. BS. Nesl seriálové císlo 43-38048, byl vyroben v továrne Boeing, Seattle.
Jiné dva stroje, jeden od 849. BS a druhý, patricí 350. BS, byly napadeny východneji, když prelétávaly nad jižním okrajem cvicište SS mezi Sedlcany a Olbramovicemi. Jeden z techto dvou stroju, seriálové císlo 43-38701, patrící do stavu 850. BS, vyrobený v továrne Boeing v Seattle, byl zasažen do palivových nádrží a možná, že i do pumovnice. Vybuchl ve vzduchu a jeho trosky, doprovázené ohnivým oblakem horícího paliva, dopadly v oblasti od severního okraje Kolihov až k polím východne od Sestroune a Zberaze. Menší kusy plechu byly nalezeny dokonce u samoty Pojezdec jihovýchodne od Kosovy Hory. Zpusobil to jak mírný severozápadní vítr, tak i výška, ve které se letadla pohybovala - cinila vždy mezi 8000 až 9000 metry. Druhý stroj, seriálové císlo 43-38078. vyrobený také v závode Boeing v Seattlu a patrící 849. BS, byl zasažen do pravého krídla. Za strojem zavlál pruh cerného koure. Sedm clenu posádky jej opustilo, dvema zbývajícím se podarilo uhasit požár. Pak zamírili se svým strojem na západ. Poslední stroj 849. BS, pohrešovaný tohoto dne byl ztracen pri návratu od cíle nekde jihozápadne od Dráždan, v nemecké oblasti Krušných hor. Patril též 849. BS a mel seriálové císlo 43-38135, byl vyroben opet u Boeingu v Seattle. Ztráty byly také na nemecké strane. Jedna až dve stíhacky, pravdepodobne Me-262, byly palbou strelcu z bombardéru poškozeny a zrítily se do lesu severne od Sedlcan. Jaké byly osudy posádek obou bombardéru, ztracených nad naším krajem?
Osudy letcu
Z deseticlenné posádky stroje B-17, který vybuchl ve vzduchu, pouze tri letci stacili použít padák a pristáli asi kilometr východne od trosek jejich stroje. První dopadl blízko lomu v Obcinách, druhý na pole severne od nádraží v Kosove Hore. Místo pristání tretího se zatím nepodarilo zjistit. Jeden z techto trí letcu, urostlý muž, byl poranen v obliceji, snad byl napaden jedním z nemeckých príslušníku cetnictva. Všichni byli hned po dopadu zajati príslušníky SS, odvezeni do domu p. Hulana a krátce nato transportováni na velitelství cvicište na Konopišti. Byli to bombometcík Joseph A. Trojanowski, palubní inženýr Lyle A. Dole a specialista pro koordinaci bombardování Witbur L. Lesh. Ostatní clenové posádky byli pravdepodobne výbuchem stroje omráceni a nestacili padáky vubec použít. Tri mrtvá tela letcu, velmi ohorelá, ležela v troskách prední cásti trupu s kabinou asi 500 metru východne od posledního statku vesnicky Hradištko, na okraji Kolihov. Pravdepodobne to byli oba piloti, Paul A. Snyder a Ross E. Stewart a navigátor William Wilson. Paní Marie Trmalová ze Suchdola si dobre pamatuje, že poblíž jednoho mrtvého tela ležela malá bílá boticka, možná, že šlo o talisman jednoho z letcu. Vzpomíná si též na mnoho malých šestihranných bomb, od kterých zacalo všechno kolem horet. Nemectí vojáci ze sedlcanské posádky je brzy zneškodnili. Dále na severozápad odtud, na severní stranu táhlého hrebene mezi Zberazí a Sestrouní na "Kadlecovém" poli, kde se ríká "Na strážích", mezi dve meze, dopadla zadní cást trupu. V troskách bylo nalezeno mrtvé telo zadního strelce Richarda B. Phllipse. K jeho vyproštení prý bylo treba privézt autojeráb. Když k temto troskám dobehl pan Jaroslav Houda ze Sedlcan se svým kamarádem, mladý nemecký voják, který trosky a mrtvé telo hlídal, se tak polekal, že zdvihl obe ruce vzhuru, jakoby se vzdával. Snad poprvé uvidel smrt zblízka. Hajný František Mínovský ze Sestroune nalezl týden po bitve, 26. dubna 1945, jedno mrtvé telo letce na okraji lesa východne od vesnice, tam, kde se ríká "Na špici". Mrtvý letec jakoby sedel u paty stromu, pohromade jej držela jen uniforma (jaro bylo tehdy velmi teplé). Poslední dve tela letcu z této posádky ležela u potoka na louce, kde se ríká "V ústredkách", asi pul kilometru východne od Sestroune. Letcum se zrejme neotevrely padáky a zahynuli pri dopadu na zem. Ten byl tak prudký, že podpadky bot jednoho letce vyryly do meze u cesty hluboké rýhy. Pravdepodobne to byla tela strelcu Williama G. Zuknokla (jeho jméno se nedalo z dostupných dokladu presne precíst) a Georga R. Langleye, tretím byl radiotelegrafista Wayne W. Shauffer.
Prestože byl vyhlášen letecký poplach a podle predpisu se všichni meli uchýlit do krytu, mnoho obyvatel celý souboj sledovalo z nejruznejších míst. Pan Jaroslav Vokrouhlík se krcil na streše domu v Sedlcanech, pan Josef Hurka z Prosenic vše pozoroval z oken sedlcanské školy, další pak odtud, kde práve byli. Ing. VI. Kundrtík ze Sedlcan vzpomíná: 
"Pracoval jsem jako obchodní prírucí v prodejne Hospodárského družstva. Asi v 11 hodin zahoukali nálet, ale my jsme se vyhrnuli ven a odebrali se na tehdy holý kopec nad "Kocandou" (nyní vila Kocurových), abychom mohli pozorovat svaz amerických letadel, letících od jihu smerem na sever. Bylo polojasno, teplo a letadla za sebou zanechávala pruhy bílé sražené páry. Jejich motory pravidelne hucely. Tu se jeden stroj oddelil od skupiny, prešel do vývrtky a vzplanul ve vzduchu, roztrhl se a jeho cásti padaly k zemi. Jako poslední kabina s krídly, která klesala pomaleji, kolébajíce se. Témer soucasne bylo videt na obzoru nekolik cerných tecek, nad nimiž se za nekolik vterin objevily ruznobarevné padáky, které vítr, vanoucí od severovýchodu, snášel pomalu k zemi. Z našeho stanovište asi tak na Vojkov. Daly se spocítat. Bylo jich deset. Tuto zvláštní podívanou nám prekazila zbloudilá kulka, která zazvonila nedaleko nás o tašku na streše budovy. Starší úcastníci podívané, kterí již byli na vojne, nám doporucili, abychom odtud odešli, že to muže být nebezpecné. Poslechli jsme a odešli na pracovište. Usuzovali jsme, že trosky letadla nemohou být príliš daleko, tak nekde za Kolihovy. Po skoncení zamestnání jsem se tam vypravil se svým prítelem. Nad Sestrouní, na louce u polní cesty, leželi dva mrtví letci. Jeden pri pádu udelal do meze mezi loukou a cestou asi pul metrové rýhy. Druhý mel prasklou hlavu. Oba již nemeli brýle, kukly, hodinky a boty. Na sobe meli již jen ponožky a uniformy barvy khaki. Kousek od nich ležel do pole zabodnutý motor. Napravo, kousek výše, byla zadní cást trupu se zadním strelcem, který byl zcernalý žárem ve velikosti detské panny. Nemohli jsme se k nemu priblížit, protože u trosek stála stráž s puškou. Nad Hradištkem v lese byla kabina s krídly. Také tam byla stráž s puškou a my se nemohli priblížit. Na prsou obou mrtvých letcu na louce nad Sestrouní ležely polní kvetiny.“ Dalšímu pametníku, panu Františku Veselému, bylo tehdy necelých patnáct let. Ani jemu v té chvíli nezabránily príkazy okupantu, aby se ihned spolu s kamarádem nevypravil na místo tragédie. Pamatuje se též na radu podrobností: "Bydlili jsme tehdy v domku paní Haškové. Proti našemu bytu bylo tankové cvicište, kde denne provádeli výcvik nemectí vojáci. Témer každý prelet vetšího poctu letadel jsme sledovali práve z této plochy. Jednak byla na blízku a pak byla v takových okamžicích zcela prázdná. Zde jsme videli prelet i sestrelení letadla. Zprvu jsme se domnívali, že padají letecké bomby, ale od nás to bylo daleko a tak jsme strach nemeli. Byla to však zvedavost nás kluku, když se na obloze objevilo nekolik padáku, která me a dnes již zesnulého spolužáka Jirího Kuthana vedla k tomu, že se v ta místa podíváme. Smer byl vcelku jasný – bud sestrounské lesy nebo Kolihovy, Posádka letadla byla ješte ve vzduchu, když jsme utíkali kolem Panského mlýna smerem na Zberaz. Zde jsme pochytili potrebné informace. Snad jsme byli ze sedlcanských kluku tenkrát první nebo alespon jedni z prvních, kterí dobehli k letcum, ležícím u cesty v polích. Jejich tela byla zohavena, chybely jim boty a jiné soucásti odevu. Kolem jejich tel byly položeny polní kvetiny. Setkali jsme se s kluky z okolních vsí. Ti nám rekli, kde leží další trosky letadla. Poklusem jsme beželi k trupu ležícímu v lese. Ten horel, stejne jako les kolem, kde jsme meli tak trochu smulu, jednak proto, že tu a tam vybuchovala munice, ale zejména proto, že za malou chvilku po našem príchodu nás vyhnali nemectí vojáci až na kraj lesa. Naše "korist" byla minimální: nekolik prázdných nábojnic. Ješte nám kluci, tuším že ze Sestroune, rekli, kde leží jeden motor. Tady jsme mohli rozhojnit svoji korist, ale nemeli jsme žádné náradí na demontáž. Zbýval ješte ocas letadla, který hlídal jeden voják. Choval se k nám slušne, ale do letadla nás nepustil. Velice mlhave si pamatuji, že byly privezeny rakve a do nich byly potom uloženy pozustatky pilotu. Domu jsme se vrátili pozde vecer.
Kvetiny kolem mrtvých tel mohly být prícinou velké tragédie. Toto nemé gesto sympatií k mrtvým velmi pobourilo velitele komandatury SS Truppenübungsplatz Böhmen v Sedlcanech, Otto von und zur Tanne, který se na místo trosek záhy dostavil se svými podrízenými. Nekdo z nich prohlásil, že za tento cin by melo být všechno ceské obyvatelstvo z okolí postríleno. Zástupkyne úradu vládního komisare Julie Schonigerová se mu snažila vysvetlit, že kvetiny kolem mrtvých tel položily asi deti. Von Tanne nechtel povolit ani rádný pohreb mrtvých letcu. Nato prohlásila paní Schonigerová: "Muj syn také padl v leteckém boji konaje svou povinnost. Byla bych ráda, kdyby mu tuto poslední službu nekdo prokázal." Poté von Tanne pohreb povolil. Nemectí vojáci se však k mrtvým chovali velmi hrube, plivali na ne a kopali do jejich tel. V truhlárství pana Bílka v Sedlcanech byly vyrobeny ctyri rakve, do kterých pan Jindrák z Hradištka uložil mrtvá tela letcu, po dvou do každé rakve. Pan Kuželka pak všechny rakve odvezl na hrbitov na Církvicku (2. stage N 49° 39.775 E 014° 25.303) a tam byly ostatky pohrbeny do spolecného hrobu. Pohreb se konal 21. dubna 1945, obrady vykonal sedlcanský dekan Bucil. Telo mrtvého letce, které nalezl pan Minovský, bylo též za prítomnosti paní Schónigerové odvezeno na Církvicku. Jakékoliv podrobnosti o datu a míste pohrbu nejsou dosud známy. Sedmého srpna 1946 byla mrtvá tela exhumována a prevezena na vojenský hrbitov v Neuville v Belgii. (Jedná se pravdepodobne o mesto Neuville en Condros, asi 15 km jihozápadne od Liége). Pri exhumaci byla identifikována tato tri tela: Paul A. Snyder Richard B. Phillips Sgt. B. Langley Zbývající ctyri tela nebyla tehdy ješte identifikována.
Mela posádka stroje 43-38078 více štestí? Snad, alespon pro tuto chvíli. Když kapitán letadla Robert A. Norwell vydal posádce rozkaz k opuštení stroje, zustal po malé chvíli na palube sám s palubním technikem Wendellem A. Snyderem. Sledovali, jak letci otevreli všechny únikové otvory a opoušteli stroj: Z predního otvoru nejprve vypadl navigátor G. P. Lake, následován bombometcíkem L. L. Bordenem a druhým pilotem L. G. Smithem. Z bocního otvoru na pravé strane trupu za krídly vyskocil jako první bocní strelec R. A. Johnson, pak P. Malires, radista a nakonec spodní strelec C. B. Johnson. Zadní strelec Newton T. Parker neváhal a vyskocil zadním únikovým otvorem. Dopadl na zemi jako první a možná, že tato okolnost prispela k záchrane jeho života. Kapitán a palubní technik naposledy zahlédli vzadu za strojem, pod dlouhým ohonem cerného dýmu, mizet v dálce barevné kopule padáku svých kamarádu. Prudkým klesáním do nižší letové hladiny se snažili uhasit ohen na pravém krídle. Vrtulové listy obou nepracujících motoru nastavili do praporu, nesoumerne pusobící tah obou levých motoru vyrovnali trimem na smerovém kormidle. Postupne zjištovali rozsah poškození svého stroje. Požár se jim podarilo uhasit a jiné nebezpecí jim zatím nehrozilo. Stíhaci se pro velkou "žízen" jejich motoru vrátili na svá letište a tak mohl kapitán v klidu nastavit kurz na západ a pokracovat v letu. Doufali, že zbytek paliva jim vystací alespon za frontovou linii a ta už tehdy nebyla daleko. V duchu popráli svým kamarádum "happy landing" (štastné pristání) a verili, že si v zajetí snad dlouho nepobudou. Nemohli tušit, že až na jednoho je již více nespatrí. Terén pod nimi pomalu stoupal, jak prelétávali jižní pásmo Brd. V dálce pred nimi se rozprostírala melká pánev, na jejímž jižním obzoru se rýsovala rada vysokých komínu plzenské škodovky. Rádi by byli toto mesto obleteli, ale na velké manévry se strojem nemeli ani potrebný cas, ani rychlost ci výšku. Snad to prece jen vyjde. Nebylo jim však dopráno vrátit se na jejich základnu Eye ve východní Anglii. Prudká palba ze zeme jim poškodila stroj natolik, že již více neriskovali. Otevreli prední poklop v podlaze a opustili svuj zmrzacený stroj, nejprve palubní technik a nakonec kapitán, "skipper", jak se sluší. Nerízený Fortress pokracoval sám dále v letu, který skoncil v hlubokých lesích kdesi na ceskobavorské hranici. Oba letci dopadli pred doudleveckou bránu plzenské škodovky a byli ihned zajati. Palubní technik si pri dopadu trochu pohmoždil nohu a byl ošetrován v plzenské nemocnici. Po skoncení války si ješte nejakou dobu pobyl v tábore pro rekonvalescenty v Rouenu ve Francii a pak se vrátil do Spojených státu ke své rodine. Kapitán stroje zustal nezranen, po skoncení války nastoupil znovu k jednotce v Anglii.
Jak se vedlo zbývajícím sedmi clenum posádky? Protože celý souboj sledovala krome jiných též nemecká hlídka na drevené strážní veži v Kolihovech, nebylo problémem vyrozumet jak jednotky vojsk SS z cvicište, tak i hlídky Feldgendarmerie (polního cetnictva) na koních. Sestup letcu z operacní výšky stroju, která cinila 8 - 9 km, mohl pri rychlosti pádu približne 5 m/s trvat více než 20 minut. Proto také bylo pet letcu bezprostredne po pristání zajato. Místo pristání trí se zatím nepodarilo presne zjistit. Bylo to pravdepodobne nekde v okolí Vrchotových Janovic. Jejich obyvatelé také žili již dva roky mimo "zabrané" území a tak se dnes velmi težko hledají prímí svedkové pristání letcu. Presneji známe místo pristání dalších dvou. První dopadl na hráz malého rybnícku nedaleko Minártic. Pan Karel Chomout si velmi dobre pamatuje, jak náhle na náves vjela nemecká hlídka v obojživelném terénním vozidle KDF. Na návsi je malý rybnícek, ale vojáci se nezdržovali jeho objíždením, nýbrž projeli jím, aby byli u pri¬stávajícího letce co nejdríve. Za malou chvíli jej odváželi na zadním sedadle svého vozu. Letec byl zrejme zranen, mel zavrené oci a hlava, položená na operadle, se mu kývala ze strany na stranu. Další letec, rusovlasý, menší postavy, dopadl podle tvrzení pana Františka Tumy z Krenovic nekde u samoty Klokocov. Také on byl velmi rychle zajat, pravdepodobne vojáky z poddustojnické školy, která byla umístena ve vojkovském zámku. Jak si vzpomíná pan Jaroslav Jirota z Vojkova, vojáci vyjeli ihned za padajícími letci na silných motocyklech. Ovšem u Klokocova byl nalezen také jeden opuštený padák, ale letce se vojákum najít nepodarilo. Komu patril, bude uvedeno dále.
Všichni zajatí letci (tri z prvního stroje a pet z druhého) byli postupne odvezeni na velitelství cvicište SS na Konopišti. Bylo tam premísteno z Benešova údajne z bezpecnostních duvodu. Nacházelo se v budove nynejší zámecké restaurace. Úkolem hlídat zajatce byl poveren esesák Alois Stiller z Handlové. Zajatci byli podrobeni výslechu, který provádel osobne sám velitel cvicište SS Brigadeführer Alfréd Karrasch. Prítomni byli další príslušníci SS: Karraschuv po¬bocník, SS Hauptsturmführer Herbert Sender, zástupce velitele SS Hauptsturmbannführer Otto Hauptrieht, jehož rodina bydlela v Ústí nad Labem, velitel strážní roty SS Sturmführer Ernst Albrecht z Karlových Varu, SS Oberscharführer Erich Nerwitz z Vyklic, SS Rottenführer (?) Johann Balcke a SS Oberscharführer Otomar Matausch z Prahy. Tlumocníkem prí výslechu byl SS Unterscharführer Herbert Decker. Po výslechu byli všichni letci zavreni v prostoru garáží. Co se delo na velitelství cvicište po výslechu všech osmi letcu, to lze dnes jen težko rekonstruovat. K rozhodnutí zavraždit zajatce mohlo stacit jen málo. Treba to byla skutecnost, že cílem náletu bylo Ústí nad Labem, bydlište Hauptrichtovy rodiny, možná fakt, že nazítrí bude oslavovat své (bohudík již poslední) narozeniny jejich milovaný Führer. Že se jedná o cin, odporující mezinárodnímu právu a konvencím o zacházení s válecnými zajatci, o to nedbali. Vždyt Hitler je prece zbavil osobní odpovednosti za vše, co v této válce v zájmu Tretí ríše uciní. Skutecností zustává, že všech osm zajatých letcu bylo kolem 22. hodiny vyvedeno z garáží na silnici vedoucí z Konopište k Václavicum. Tam, u kilometrovníku 2,2, byli všichni zastreleni ranou do týla. Místo vraždy je vzdáleno asi 80 metru od mustku pres Konopištský potok. Príbeh této události popisuje keska Truppenübungsplatz Beneschau # II - B17 smrt letcu.
Letce zavraždili príslušníci strážní roty, které velel Ernst Albrecht. Vražde byli prítomni krome Otomara Matausche, Johanna Balckeho a Ericha Nerwitze též Unterscharführer Dürer, Oberscharführer Bauer, Kurt Kurek a další, jejichž jména se nepodarilo zjistit. Tela mrtvých letcu pak esesáci sami naložili na valník, který musel pristavit kocí tamního SS Hofu {hospodárství SS) Josef Farbák. Esesáci pak též sami odvezli valník s tely na louku poblíž Vánova statku, nazvaného Mydlárka. Tela naházeli do vykopané jámy, tu zaházeli a vše prekryli kompostem. Když druhého dne vrátili kocímu Farbákovi valník, bylo na nem ješte videt stopy krve. Téhož rána nalezl na václavické silnici pan Vincenc Mašek krev a nekolik nábojnic. Domníval se, že na tomto míste bylo predešlého dne utraceno nekolik koní. Lidé, bydlící v okolí místa vraždy, slyšeli 19. dubna vecer kolem 22. hodiny radu výstrelu.
Tak tedy skoncil život osmi letcu z deseti, kterým se podarilo opustit své zasažené stroje a víceméne štastne pristát na zemi, Byli to: 1/Lt. Lorenzo Goodwin Smith, narozen 16. cervence 1922, 2/Lt. Leo T. Borden, narozen 5. cervna 1925 v Illinois, 2/Lt Gordon P. Lake, 2/Lt. Joseph A. Trojanowski, S/Sgt. Carl B. Johnson, nar. 3. ríjna 1925, S/Sgt. Robert A. Johnson, S/Sgt. Wilbur L. Lesh, Sgt. Lyle A. Dole. Honicky na sestrelené letce se nezúcastnili jen príslušníci jednotek SS z cvicište. Na nádraží v Hermanickách stál na páté koleji vlak s jednotkou madarské armády, která se presunovala do Sedlcan. Cást jednotky se do této akce aktivne zapojila. Nekde mezi Hermanicemi a Bucovicemi Madari dopadli radiotelegrafistu Petra Malirese z Washingtonu. Prestože se s úsmevem vzdával, jeden z madarských vojáku na nej vystrelil a smrtelne jej zranil na hlave. Zraneného letce dovezli na nádraží v Hermanickách a "uložili" na pracovní stul v nádražní lampárne. Jednotka mela nejen svého madarského, ale i nemeckého lékare. Presto ponechali zraneného letce bez jakékoliv pomoci a ten zakrátko skonal. Byl to asi dvacetiletý, vysoký cernovlasý muž. Poté dostal starosta obce pan Spálenka príkaz, aby zajistil prevoz mrtvého do márnice v Arnoštovicích. Následujícího dne, 20. dubna 1945, byl na tamním hrbitove panem farárem Koulou pohrben. V srpnu 1946 bylo jeho telo prevezeno na vojenský hrbitov do Belgie, podobne jako tela sedmi letcu ze sedlcanského hrbitova. Madaršti dustojníci však nemeli dobré svedomí, obávali se zrejme vyšetrování orgány Cerveného kríže. Ješte toho dne vecer sepisovali v dopravní kancelári hermanického nádraží protokol o události s madarským vojákem, který pri zatýkání použil zbran. Na toto jednání vzpomíná prednosta stanice pan Josef Ehl: 'Toho vecera jsem šel do své kanceláre. Byla plná nemeckých a madarských dustojníku, kterí sepisovali zápis s nejakým madarským vojákem ohledne smrtí amerického letce. Ze slov nemecky mluvícího tlumocníka jsem se dozvedel, že když se bezbranný letec vzdával s rukama nahoru, byl nejakým honvédem ješte strelen." Žádný protokol ale už nemohl Petru Maliresovi vrátit život.
Poslední z deseti letcu, kterí opustili poškozené stroje a použili padák, byl zadní strelec T/Sgt. Newton T. Parker. Podle svého svedectví opustil stroj témer soucasne s radiotelegrafistou Petrem Maliresem a dopadl pravdepodobne mezi Klokocov a Bucovice. Již pred dopadem pozoroval madarské vojáky, ale mel více štestí než Malires. Podarilo se mu rychle se zbavit padáku a vzdálit se od neho, takže jej Madari nedopadli. Ihned se vydal na cestu západním smerem. Presunoval se jenom v noci, ve dne se ukrýval v malých lesících, tak typických pro zdejší kraj. Po šesti dnech, zcela vycerpaný a hladový, dorazil do Tochovic na Breznicku. Musel ujít více než 40 km a ješte prekonat tok Vltavy. Jediný most pres Vltavu se tehdy nacházel v Kamýku nad Vltavou a ten byl velmi dobre strežený nemeckou posádkou. 
Zcela vycerpaného a spícího letce našel poblíž tochovickeho nádraží železnicár František Parízek. Dovedl jej domu, poskytl mu nezbytnou pomoc a po osvobození Tochovic jej spolecne s práteli Tomášem Mrázem a Štepánem Havelkou predal jednotce americké armády v Rožmitále pod Tremšínem. Newton T. Parker se tedy mohl po skoncení války, jako poslední ze trí letcu, kterí prežili, vrátit ke své rodine v Huntingtonu ve státe W. Virginia. Byl nepochybne s radostí uvítán jak manželkou Mary Lee, tak i svojí malou dcerkou. Po návratu poslal panu Parízkovi nekolik fotografií své rodiny jako projev vdecnosti za pomoc a záchranu. Parízkova rodina se pokoušela pokracovat v písemných kontaktech s pomocí paní Reny Pech, ale tyto pokusy skoncily neúspechem v roce 1959. Stejne neúspešné byly pokusy vnuku pana Parízka, kterí se v roce 1989 pokoušeli znovu obnovit písemný kontakt. Cesta Newtona T. Parkera z Bucovic do Tochovic musela být velmi obtížná a dramatická. Víme však o ní jen velmi málo. Možná, že se k ní váže vzpomínka paní Blaženy Bechynové z Krenovic: "Byla jsem ješte mladé devce, ale pamatuji se velmi dobre, jak jednoho dubnového odpoledne se otec se strýcem chystali na pole. Práve vyvádeli kone z maštale, když náhle vtrhli na dvur dva madarští vojáci ozbrojení puškami. Vpadli na dvur kolem špejchárku z pole nad ním. Napraženými puškami donutili otce i strýcka, aby pred nimi, s puškami za zády, prošli celý statek - obytné stavení, stodoly, pudy i stáje. Nikoho však nenašli. Moje kamarádka se jejich brebentení jen smála a to se jí nemuselo vyplatit - ihned jí pohrozili zastrelením. Ona si ale z jejich kriku nic nedelala. Potom zase stejnou Cestou odešli. V jiném krenovickém stavení ale žádnou prohlídku nedelali. Když už bylo po všem, všiml si strýcek, že žebrík ke kulne na dríví stojí úplne jinak než pred príchodem Madaru. Nikdo z nás ale s žebríkem nehýbal. Teprve pak, když jsme se dozvedeli, že blízko nás pristáli letci ze sestreleného bombardovacího letadla, jsme se domysleli, kdože asi hledal na pudicce kulny úkryt." V této malé bitve byly ale ztráty i na nemecké strane. Již pri prvním útoku na svaz bombardéru nad Príbramí byl presnou palbou strelcu poškozen jeden z útocících Me-262. Pilot poškozený stroj opustil, ale pri dopadu si zlomil nohu a byl ošetrován v nemecké vojenské nemocnici v Sedlcanech. Stroj dopadl blízko Záborné Lhoty jihovýchodne od Nového Knína. Jiné Me-262 byly zasaženy dále na východ, pravdepodobne nekde mezi Sedlcany a Vrchotovými Janovicemi. Pilot jednoho z nich také vyskocil, použil padák, ale pri pristání si poranil ruku. Po ošetrení byl vezen na kocáre do téže nemecké vojenské nemocnice v Sedlcanech. Pri ceste do nemocnice dával radostným máváním najevo svoji radost nad vítezstvím nad "verfluchte Luftpiraten". Kam dopadl jeho stroj, není známo. " Pilot další poškozené nemecké proudové stíhacky nemel tolik štestí. Po opuštení kabiny nedokázal otevrít padák a dopadl do lesíka mezi Vlkonice a Krchleby, asi 10 km severne od Sedlcan. Byl to asi stroj, který s vlající stuhou cerného koure odlétal od místa stretnutí na severozápad. Jeho mrtvé telo našel pan Susa z VIkonic. V kapse pilotovy kombinézy objevil neodeslané dopisy. Pilot sdeloval svým rodicum, jak se teší na den, kdy skoncí válka a on se bude k nim moci vrátit. Nerízený Me-262 dopadl mezi Krchleby a Nahoruby do rokliny nazývané "Stržený" a vyryl velký kráter. Když se do Krchleb vrátili jejich obyvatelé, pritáhl pan Cermák konským potahem vrak letadla na nahorubskou náves. Bohužel, motorové gondoly byly již prázdné. "Každý se snažil ukoristit kousek materiálu pro potrebu své domácnosti. Velké oblibe se tešila derovaná dna paráku na brambory, vyrobená z nekterých cástí vraku. Jinak to bylo ale udelané tak, že to nešlo rozebrat," vzpomíná si Josef Mašek z Koštálky u Krecovic.
Odhalení
Zajatí americtí letci neunikli pozornosti obyvatel. Ti se pak hlavne po skoncení války zacali zajímat o jejich osud. Nekterí byli svedky jejich zajetí, jiní je videli odvážet na motocyklech nebo v automobilech, všimli si toho, že mnozí byli zraneni. Lidé, bydlící v blízkosti Konopište, slyšeli zase v noci z 19. na 20. dubna strelbu. Od té doby však nikdo zajaté letce nevidel. Už to vyvolávalo znacné dohady, znásobené ješte informacemi o jednání útvaru SS všude v Evrope, o kterém si nikdo ani u nás nedelal žádné iluze. Tak vzrustalo podezrení. Prvními dukazy o možném zavraždení letcu byly ctyri identifikacní známky. Spolu s jinými osobními doklady je nalezla paní Marie Platilová, když cistila kamna v místnosti, kterou používal velitel cvicište Karrasch. Všechny nalezené predmety ukryla pod stromem v konopištském parku, po skoncení války je odevzdala dustojníkovi ceskoslovenské armády Neumannovi. Majitel zlatnictví v Benešove pan František Špinar prinesl na tamní posádkové velitelství zlatý prsten s vyrytým jménem "Lily". Spolu s americkými bankovkami mu jej prinesl k prodeji esesák z konopištské posádky Schusniks, že prý je dostal od svého prítele Balckeho. Prsten prý patril jednomu z amerických letcu. (Pozdeji bylo zjišteno, že náležel 1/Lt. Lorenzo G. Smithovi, který byl ženatý.) Jiný svedek si všiml zakrvácených leteckých bot u schodu na velitelství SS. Esesák Sander (z Ústecka) tvrdil, že letci byli posláni do Prahy, jiní se naopak vychloubali, že se zúcastnili jejich popravy. Pak ale skoncila válka. Karrasch a jeho dustojníci konecne pochopili, že je konec. Jejich pýcha jim však nedovolila kapitulovat pred ceskými orgány. Proto byla v úterý 8. kvetna 1945 uzavrena dohoda mezi Národním výborem v Benešove, který zastupoval štábní kapitán Karel Volovecký a velitelem posádky cvicište Karraschem. Dohoda se týkala odchodu této posádky v poctu asi 20 000 mužu vcetne težké výzbroje do amerického zajetí. Celé velké uskupení bylo ve stredu dopoledne 9. kvetna 1945 predáno ceskoslovenskými dustojníky Bílým, Brožem, Hammerem, Kverkou a Moravcem americkým dustojníkum v Kamýku nad Vltavou (na moste pres Vltavu). Ihned po skoncení války vydal Národní výbor v Benešove seznam válecných zlocincu a dal jej rozeslat na všechna odpovedná místa. Byl zaslán i mezinárodní pátrací komisi, jejíž ceskoslovenské oddelení vedl generál Ecer. Na tomto seznamu byli již všichni esesáci zodpovední za konopištský zlocin. Celou záležitost totiž ihned po skoncení války zacal vyšetrovat JUDr. Svoboda. Shromaždoval všechny dostupné dukazy, dokonce mohl již vyslechnout nekolik zajatých esesáku vcetne Schusnikse. Ten potvrdil, že videl nekolik príslušníku své jednotky, kterí se kolem 4. hodiny ranní dne 20. dubna vrátili na ubikaci znacne zabláceni. Videl také radu predmetu, které zrejme patrily zavraždeným letcum (hodinky, peníze, prsteny, osobní doklady a jiné predmety), ceským zamestnancum autoparku se podarilo usvedcit Oberscharführera Bauera, že byl clenem popravcí cety, nebot se tím pred nimi dríve chlubil. Jiný esesák Kurt Usler tvrdil, že se zajatci pokusili o útek a byli pri nem zastreleni. Bylo tedy zahájeno pátrání po hlavních osnovatelích vraždy, Karraschovi a Hauptrichtovi. Ti snad byli tehdy v zajateckém tábore v Horaždovicích. Než tam byla žádost dorucena, tábor byl rozpušten a zajatci premísteni do jiných táboru v Nemecku. K jejich vydání tedy nedošlo. Pomocí neprímých dukazu bylo již v této dobe zrejmé, že zajatci byli popraveni, nebyla ale nalezena jejich tela. Všechny dosud známé skutecnosti shrnul JUDr. Svoboda a tento souhrn zaslal na ministerstvo národní obrany do Prahy. To jej predalo americkému velvyslanectví. Dne 19. zárí 1945 prijeli do Benešova dva dustojníci z amerického leteckého útvaru, umísteného na plzenském letišti, kterí byli povereni pátráním po hrobech amerických letcu. Navštívili Amoštovice, ale na Benešovsku jiné hroby nenalezli. Další pátrání provádela manželka Lorenzo G. Smithe a matka Gordona P. Lakeho, obe prostrednictvím Cerveného kríže. Manželce Lorenzo G. Smithe byl pri této príležitosti vrácen prsten, patrící jejímu manželovi. Ale ani tato snaha neprinesla nic nového.
Rozhodující impuls do pátrání vnesla až náhoda. Kocí Josef Farbák, bývalý zamestnanec SS Hofu, odešel po válce jako mnoho jiných osídlit pohranicí. Usadil se ve Veleticích blízko Žatce. V prosinci roku 1946 prijel navštívit své prátele v Benešove. V hostinci "U cerného kone" se zmínil svému spolupracovníkovi Václavu Hrbkovi o tom, že essesáci neco zakopávali u rybnícku blízko Vánova statku "Mydlárka". Hrbek se domníval, že by mohlo jít o nejaké cennosti. Proto se brzy nato, dne 16. prosince 1946, vydal hledat místo, které mu popsal Farbák. Když odkryl pudu do hloubky více než pul metru, objevila se bosá lidská noha. Tento nález ohlásil ihned na stanici SNB. Velitel vyslal na místo nálezu štábního strážmistra Rychtaríka a ten narídil Hrbkovi kopat dál. Jakmile byla odkryta tela v leteckých kombinézách a prílba s anglickým nápisem, bylo zrejmé, že se jedná o hrob zavraždených letcu z dubna 1945, po kterém se tak dlouho pátralo. SNB ohlásil nález okresnímu národnímu výboru, jeho zástupci JUDr. Schenk a MUDr. Ditrich narídili odkrývání zastavit a hrob zatím provizorne prikrýt. ONV vyrozumel o nálezu americké velvyslanectví a zajistil, aby hrob byl hlídán vojenskou stráží. Druhého ledna 1947 prijeli do Benešova dustojníci Anderson z amerického velvyslanectví a Pouchlý z ministerstva národní obrany, aby si hrob prohlédli. (Škpt. Pouchlý byl pravdepodobne bývalý duchovní 311. ceskoslovenské bombardovací peruti RAF). Poté byl hrob o približných rozmerech 3m x 4m znovu uzavren a hlídán stráží až do 15. ledna 1947. Toho dne se do Benešova dostavila zvláštní pracovní skupina amerického velvyslanectví, vedená majorem Bekefim, aby pomocí dovezených speciálních prostredku provedla rádnou exhumaci. Práci samotnou provádeli tri lidé, podle soudobých záznamu prý cernoch, Japonec a Žid. Pracovali bez nástroju, pouze rukama v gumových rukavicích. Predpokládalo se, že v jáme bude ležet pet tel, bylo jich však nalezeno osm. Protože místo bylo vlhké, tela nezetlela, ale zmýdlovatela. Podle identifikacního štítku byla urcena totožnost techto letcu: Lorenzo G. Smith, Gordon P. Lake, Leo T. Borden a Carl Johnson, ostatní tela byla identifikována teprve po prevezení do Belgie, nekterá až v roce 1949. Všechna vyproštená tela letcu byla vložena do bílých impregnovaných obalu a tyto obaly byly uloženy do drevených rakví. Rakve pak, zabalené do státních vlajek Spojených státu, byly naloženy na dve nákladní auta. Na zcela zaplneném Vítezném námestí se s nimi rozloucili benešovští obcané, po pietním aktu byly rakve odvezeny do Prahy. Odtud pak putovaly pres Strassbourg do Belgie na hrbitov Neuville en Condros. Vetšina obetí byla pak pohrbena pod oznacením "Unknown" (neznámý). Trestní stíhání proti viníkum bylo zahájeno až 17. srpna 1971. Byla vznesena obvinení proti Alfrédu Karraschovi a Ernstu Albrechtovi za spolupachatelství vraždy a proti Ottovi Hauptrichtovi za návod k vražde. Jak stíhání dopadlo, nevíme. Všichni obvinení jsou dnes již pravdepodobne mrtvi. Lidská spravedlnost má velmi casto obe oci slepé a obe uši hluché. Pro dukazy tohoto tvrzení nemusíme sahat do daleké minulosti, stací se jen rozhlédnout kolem sebe a mít oci otevrené. Zato Boží mlýny melou sice pomalu, ale jiste.
Poslední letecké aktivity nad naším krajem
Týden po popsaném leteckém souboji, ve ctvrtek 28. dubna 1945, dunely letecké motory nad Sedlcanskem znovu. Toho dne odpoledne asi o pul ctvrté byla napadena kolona nemeckých vozidel, která vyjíždela z Kosovy Hory pres Maršík k Sedlcanum. Nekterí nemectí vojáci zacali po letadlech strílet, a tak se "kotlári" dali do soustredené práce. Nic nebylo platné, že se auta ukrývala v úzkých krivolakých ulickách mestecka, pod stromy nebo za zdí zámeckého parku. Pulpalcové kulomety stíhacu udelaly svoji práci dobre a tak mnoho vozidel do cíle nedojelo. Paradoxne jedinou lidskou obetí byl nemecký pošták. Se svým vozíckem o jediné konské síle se práve vracel z pochuzky. Trochu lépe z tohoto útoku vyvázlo nákladní auto pana Tolara z Vysokého Chlumce, které se do této "mely" dostalo zcela nechtene. Bylo zasaženo a težce poškozeno nekde u nynejšího autoservisu v Sedlecké ulici v Sedlcanech. Nikdo však nebyl zranen. Jak tvrdí ocití svedkové, provedly útok 2 nebo 3 stíhacky. Když piloti akci dokoncili, odsunuli kryty kabin svých Mustangu a s uspokojením si prohlíželi její výsledky. Jeden z pilotu byl prý cernoch. Nemecká kolona byla behem presunu do Kamýka n. Vltavou napadena vícekrát - celkem prý bylo zniceno 67 vozidel.
To ale nebyl jediný letecký útok, který zažil náš kraj na konci války. Nekdy v dubnu 1945 navštívily stíhací Lightningy (Lockheed P-38 Lightning) nesvacilské letište, kde byly uskladneny zamaskované nemecké stroje. Byty to prevážne stíhacky Me-109 a také cvicné a malé dopravní "Siebely", které po válce pro naše letectvo pod oznacením Aero C-3 vyrábela továrna Aero. Nezvyklý tvar Lightningu primel jednoho z nesvacilských kluku k zajímavému záveru: "Mašina má dva trupy, takže v každém musí sedet jeden pilot. Ten první rídí smer a druhý výšku." Jinak ale uvažoval mladý nemecký vojácek. Pribehl na hráz rybnícka s lehkým kulometem, postavil jej na stojan a s chutí si zastrílel. Jestli neco zasáhl, nikdo neví, stejné tak nebylo nikde zaznamenáno, zda byl za služební horlivost nejak vyznamenán. Zajímavé by bylo zjistit, ke které jednotce patrily útocící Lightningy. Je doloženo, že temito stroji bylo vyzbrojeno celkem 8 stíhacích perutí, které patrily do svazku 8. letecké armády. Pokud by se podarilo urcit napríklad presné datum útoku nebo kódová písmena stroju, i tuto záhadu by bylo možné vyrešit.
I jediná naše železnice dostala v dubnu 1945 návštevu. Pekná vzpomínka se zachovala v kronice mesta Sedlcan: "Dne 25. dubna 1945 byla napadena "Sedlcanka" pri vjezdu do Olbramovic americkými hloubkovými letci v pul osmé ráno. Stroj a služební vuz byly rozstríleny, nikdo však nebyl zranen. Podle vyprávení svedku napadla americká letadla lokomotivu asi petkrát. Americtí letci si pocínali velmi opatrne, nikdo z nekolika cestujících, kterí pobíhali okolo vlaku, nebyl zranen. Toho dne bylo napadeno i nádraží Olbramovice a zapáleno skladište firmy Dvorák z Olbramovic. Vojenský transport, který práve stál v nádraží olbramovickém, byl také zasažen." Všichni svedkové leteckých útoku se shodují v tom, že piloti byli vždy velmi ohleduplní k civilnímu obyvatelstvu. Dávali lidem kolem vozidel na vedomí, aby odbehli stranou, nebo aby vyhledali úkryt, a pak teprve se dali do útoku. Nemeckou posádku ovšem nijak nešetrili, zvlášte, když se snažila klást odpor.
Památky a pametníci
Naši obcané, jak sedlcanští tak benešovští, nikdy nezapomneli na padlé letce. Na Vánove louce blízko Konopište, na míste nálezu mrtvých tel zavraždených letcu, se 9. kvetna 1947 konala vzpomínková slavnost. Úcastnili se jí predstavitelé samosprávy, krojované spolky z Benešova a okolí, hovorilo se mimo jiné i o zrízení symbolického hrobu. Brzy nato prišel únor 1948 a s ním zavál do naší zeme ledový východní vítr. Nechali jsme si vnutit jiné ideály, povinne se oslavovali jiní hrdinové. Ani na Sedlcansku se nezapomnelo.
Již v kvetnu 1946 se u hrobu letcu na Církvicce konala vzpomínková slavnost. Byl zde odhalen spolecný památník vojákum všech spojeneckých armád, kterí zahynuli v našem kraji. Na celní desku památníku byla pripevnena vrtule z jednoho motoru amerického bombardéru.
U Hradištka na míste, kde byla nalezena v troskách kabiny 3 mrtvá tela, ohradil pan Chocholoušek místo dopadu latkovým plotem a na malé desce upevnil fotografii amerického bombardéru se strucným popisem události (3. stage N 49° 40.460 E 014° 28.034´). Uvedl zde i tehdy známá jména ctyr letcu, pohrbených v Sedlcanech. O postavení pomníku nebylo v padesátých letech možné vubec uvažovat. Ba ani navštívit toto místo se nedoporucovalo. Presto cerstvé kvetiny u latkového plotu svedcily o tom, že ne všichni podlehli atmosfére podezírání a strachu. Není vylouceno, že jednu z kytic zde položil generál Karel Mareš, který prokazatelne toto místo navštívil nekdy v roce 1950 nebo 1951. Symbolický hrob si tehdy vyfotografoval a snímek se dochoval v jeho pozustalosti. Trosky stroje, rozeseté po polích, posloužily nejprve obcanum okolních vesnic jako zdroj polotovaru, ze kterých dovedné ceské ruce ješte v padesátých a šedesátých letech podomácku vyrábely vrtule k vírivým prackám. Vrtulky mely vynikající kvalitu a byly zhotoveny naprosto presne podle originálních zahranicních vzoru. Milovníci militárií (hmotných památek vojenské povahy) mají ješte dnes peclive uschované cásti konstrukce krídel, trosky radiového zarízení, prilby, sedacku radiotelegrafisty, kyslíkovou láhev a další predmety. Nekterí pametníci tvrdí, že na louce severovýchodne od Hradištka je blízko potucku zaboren poslední ze ctyr motoru. Zbytky trosek, které se nikomu nehodily, byly pak po osvobození republiky odvezeny do hutí pro potreby prumyslu.
Do šrotu se však v padesátých letech mohla také dostat i trílistá vrtule, která od roku 1946 oznacovala nejprve skutecný, pak už jen symbolický hrob letcu na Církvicce (jak bylo uvedeno, byli letci v léte 1946 prevezeni na vojenský hrbitov v Neuville v Belgii). Novým poúnorovým vládcum mesta zacala totiž vrtule s anglickým textem jaksi prekážet, a tak ji nechali odvézt do Kovošrotu v Panském mlýne. Avšak reditelem Kovošrotu byl pan Míla Stibor, nadšený ochotník, známý v techto kruzích spíše pod prezdívkou "Kulda". Clenem téhož ochotnického souboru byl pan František Veselý - Robin, což je pro zmenu jeho jméno skautské. Jemu vdecím za historku o vrtuli, která má toto pokracování: "Moc se mi nelíbilo, že by vrtule mela být jednoho dne pretavena v kladenských hutích. Stejný názor mel i Kulda. Slovo dalo slovo a vrtule se brzy nato ocitla na dvore bývalého podniku BIOS, kde jsem pracoval jako skladník Aby vrtule tolik nebyla na ocích bdelých a ostražitých zastáncu nových porádku, dal jsem na ni navézt nekolik aut uhlí a tak vrtule zmizela ze sveta. Jenže, co se nestalo .... Uhlí se jednoho dne dobralo a vrtule opet uzrela svetlo sveta. Než se ji opet podarilo zasypat, stalo se, že vinou "zlatých ceských rucicek" zmizel nejprve jeden list, pak druhý a nakonec tretí i s vrtulovým nábojem, ve kterém se skrýval mechanismus na nastavení vrtulových listu. Zdálo se, že tuto cennou památku již nikdo nikdy nenajde. Jeden z mých spoluzamestnancu však prokázal odvahu a smysl pro cest a spravedlnost. Prozradil, kam jednotlivé cásti zmizely. K mému velkému prekvapení pak nedalo moc námahy dostat všechny cásti zpet, i když jedna byla v Jesenici, druhá na Boudách, zatímco tretí odpocívala nedaleko odtud, v Sedlcanech. Další ochotný spolupracovník všechny cásti sestavil do puvodní podoby a tak celá vrtule mohla být v roce 1969 znovu umístena na desce symbolického hrobu na Církvicce".
O osudech amerických letcu, kterí zahynuli v našem kraji, se mnoho nemluvilo ani nepsalo. Menší zmínka se objevila v casopise "Svobodné ceskoslovensko“ dne 16. 6. 1946, pak už jen krátké clánky v casopisu "Hlas revoluce". Rozsáhlejší príspevky se pak objevily ve sborníku "Podblanicko proti okupantum" a ve Stredoceském sborníku historickém.
Po listopadu 1989 už nic nebránilo vytvorit trvalou památku na tuto událost. Pécí mestského zastupitelstva Sedlcan byl zbudován žulový pomník na západním svahu Kolihov s krásným výhledem na panorama mesta (N 49° 40.384 E 014° 27.481´). Toto tiché zákoutí západne od Hradištka, nedaleko od místa dopadu hlavních castí letadla, vybrali sedlcanští predstavitelé ze trí navržených míst. Všechna je objevil pan Veselý, vždyt zná na Sedlcansku snad každý kámen. Pomník byl odhalen v sobotu 18. kvetna 1991 starostou mesta Ing. Jirím Burianem. Slavnosti se zúcastnili predstavitel ceskoslovenské armády plukovník Vinklárek, zástupce amerického velvyslanectví Sgt. (seržant) D. Pendleton, plukovník v.v. Bohumil Král, príslušník ceskoslovenské vojenské jednotky na Stredním východe a poté 1. ceskoslovenské obrnené brigády ve Velké Británii a rada pametníku této události. Mezi hosty se vyjímaly skautské stejnokroje hochu ze Sedlcan, Kosovy Hory a Vrchotových Janovic. Verme, že tito chlapci už nezapomenou. I zde muzete odlovit velmi pekne zpracovanou kes s originalni schrankou Truppenübungsplatz Beneschau # III- B17 sestrelen.
Na Konopišti, blízko mostu pres Konopištský potok, tedy na tom míste, kde byli v noci 19. dubna 1945 zavraždeni americtí letci, stojí dnes malý pomník. Je na nem vytesáno 6 jmen, zbývající dve nebyla v dobe jeho postavení známa. Symbolický hrob letcu u Hradištka na Sedlcansku se stal cílem každorocního turistického pochodu nazvaného "Cestou zlomených krídel." Jeho iniciátorem je pan Veselý-Robin. Pochod v roce 1996 oslavil 25 tet svého trvání, je porádán nepretržite od roku 1971. Úcastní se jej jak pametníci událostí, tak i ti, kterí mají zájem o naši minulost a chtejí vzpomenout na padlé letce. V r. 1996, 50 let od ukoncení druhé svetové války, byly vzpomínkové akce bohatší o pietní akt u památníku letcu u Hradištka. Predcházela mu beseda pametníku a predstavitelu mesta s leteckým atašé amerického velvyslanectví Col. George H. Dunketbergem (Colonel = plukovník) na sedlcanské radnici. Beseda pak pokracovala ješte v podvecer, nebot bylo stále o cem hovorit. Pan plukovník byl potešen zájmem všech úcastníku o objasnení dosud neznámých skutecností a prislíbil pomoc. U nás na Sedlcansku se jak jemu, tak i jeho manželce velmi líbilo a rád by býval náš kraj ješte jednou navštívil. Bohužel tento slib již nestacil splnit, nebot brzy poté mu skoncil jeho služební pobyt v Ceské republice. Oba pomníky, benešovský na Konopišti i náš sedlcanský u Hradištka navštívil naprosto necekane a bez predchozího ohlášení ve stredu 19. dubna 1995 pan A. S. Brunson v doprovodu pana Jaromíra Kohouta z Plzne. Pan Brunson chtel spatrit místa v Cechách, spjatá s posledními okamžiky života svého otce, druhého pilota stroje 43 - 38078, 1/Lt. Lorenzo Goodwina Smithe. Nikdy jej nepoznal, nebot se narodil mesíc po jeho smrti. V listopadu 1996 se dockal dustojné úpravy i symbolický hrob letcu v Kolihovech. Bylo vymeneno jeho oplocení, nove zabudována informacní tabule. Vztycený kríž bude pripomínat tragickou obet mladých mužu. Mužeme doufat, že pan Brunson byl potešen, když mohl na vlastní oci spatrit, že jak v Benešové, tak v Sedlcanech se starají, aby památka na tragickou smrt jeho otce i dalších clenu posádek obou bombardéru byla stále živá. Snažil jsem se vypsat, co všechno bylo již vykonáno, abychom zachovali památku 16 letcu, kterí jsouce poslušní rozkazu, ztratili pri jeho plnení své životy. Prapuvodní prícinou jejich smrti byla ale lidská zloba a nenávist, která byla v totalitním Nemecku povýšena na státní ideologii. Samozrejme, že tito mladí muži meli též svoje chyby. Aby jim ale pro jejich hrdinskou smrt byly odpušteny, slouží se každorocne v Sedlcanech a též v Arnoštovicích mše sv. spásu jejich duší. My, kdo se jich pravidelne úcastníme, prosíme také, aby bylo odpušteno i jejich neprátelum, kterí je pripravili o život. At nenávist, která byla prícinou smrti mladých letcu, nemá už nadále místo v našich srdcích a je vystrídána pocitem smírení.
Additional Hints
(Decrypt)
ceiav n qehun fgntr mryrmb
gergv n pgiegn fgntr qerib, cbceir qbyr, cbqehur anuber
cngn fgntr n svanyxn xnzra