Mikulasska Mystery Cache

Byl pozdní vecer, práve den po mikulášském veselí. Pan ucitel Sýkorka rovnal na temné pude místní základní školy prevleky a rekvizity, které všichni úcinkující vcera jen tak pohodili za staré vrzavé dvere dole na chodbe. Ostatne jako každý rok. Pan ucitel stejne jako vloni opet nacvicil se svými 10 žáky pár koled a pak spolu se starostou Vondráckem a místním pobudou Lojzou Knopkem delali pro deti ze vsi Mikuláše, certa a andela. Jako další certi vystupovali starší kluci, kterí už na takové povídacky neverili a tem malým prtatum se jen smáli. Všichni si to ale moc užívali at už to byli ti nebo ti a hlavní bylo, že se vždy sešla celá vesnice a všichni se bavili a zapomneli na chvíli na starosti všedních dní a trochu se naladili do vánocní atmosféry.

Pan ucitel rovnal staré ovcí kuže do drevené bedny jako by to byli svatební košile. Premýšlel, kterak na budoucí rok ješte zpestrit mikulášské dovádení, když v tom ho neco štíplo do dlane. Asi zapomenutý špendlícek, pomyslel si a dlaní ješte jednou projel rub ošuntelého vlneného kabátu. S prekvapením objevil vnitrní kapsu a v ní malý kus starého papíru, který spíše pripomínal cosi mezi pergamenem a kusem brezové kury. Když se jej pokusil vytáhnout byl horký jako cerstve upražená mandle a štípal do prstu jak list bodlácí. Presto mu zvedavost nedala a papírek z kapsy vytáhl, hned ho ale musel upustit na zem. Stály na nem vepsány, nebo spíš vypáleny, dve jména Vilhelm Kondrád a Hanuš Bitman pod nimiž stálo: pro plánování vraždy knížete Sobeslava I na dvore Zercinaues. Ucitel Sýkorka si prohlížel karticku a v hloubi duše zahánel myšlenky na pohádky o certech a jejich pekelných úpisech. Faktem je že léta páne 1130 se opravdu plánovalo spiknutí proti knižeti, který tudy mel projíždet pri ceste z Kladska. Že toto spiknutí zosnoval biskup Menhard a že dva najatí vrazi byli usvedceni a v Praze vpleteni na kolo. Vypráví se že si nakonec vzal cert jejich duše prímo z popravište. Ucitel zašmátral k náprsní kapse hloubeji a objevil další poklady. Malý blocek v kožených deskách už musel pamatovat mnoho let. Nic však neubralo jeho obsahu. Ucitel Sýkorka zavrel drevenou truhlici, posadil se a s rukama tresoucíma se zvedavostí otevrel starý notýsek aby se do nej zacetl.

Sám dábel vedl naše kroky tohoto sychravého pátecního odpoledne až sem do Žercinevsi kde stín kostela svatého Mikuláše prolíná se s dušima tmavýma našich dávných predku, by k uklidnení jejich pekelných duší prach ze zbraní vražedných pro lest ukladnou jim smyli. Vyjmuli jsme dýky z dávného úkrytu a místo nich pak prsten rodový v schránku uložili. Duše jejich cerné snad nebou již obtežkány i hríchem za který své duše vypustili. Necht tímto dnem duše biskupa Menharta který sám spiknutí proti knížeti osnoval propadne peklu. Necht duch jeho na námestí sám vede kroky poutníku, kterí ku schránce s vykoupením pro naše dávné predky smerují. Na míste pod kostelem...

Pan ucitel Sýkorka hledel na vypálené listy notesu a události dnešního vecera mu natolik zamotaly hlavu, že se málem skácel mezi zaprášené trámy jeho školy.

Na druhý den pak oblékl kabát, svuj široký klobouk, vzal minci, jenž vypadla z kapsy vlnené vesty spolu s notýskem a pekelným úpisem, a zamíril ku Žercicím. Nedávno zrovna studoval tuto obec spolu se žáky 5. trídy u tématické hodiny – Vsi okolo nás – jak si ji sám pracovne nazval. Vedel tedy o ní vše. Že první zmínka sahá do roku 1070 kdy dle Kosmovy kroniky Gebhart biskup pražský posvetil svuj kostel v novém dvore Žercinevsi. Jméno bylo spolu s plynoucím casem mnohokráte zkomoleno, znárecneno, lidove upraveno, a tak pred soucasnou podobou nesla ves názvy jako Zercinaues, Zricinaues, Žercinaves, Zricín a Žercineves. Taktéž že ves nebyla vždy jen vsí. Pocátkem 16. století roku 1511 povýšil král Vladislav tuto obec na žádost jejího tehdejšího majitele Hanuše Bryknára z Brukštejna na mesto a to se všemi požitky z toho plynoucími. Od té doby meli Žercice i právo užívati erb.

Ucitel Sýkorka zahloubán do mysli svých vedomostí mezitím došel až do Žercic, kde stanul u školy pred sochou Sv. Floriána (tam vás zavedou úvodní souradnice). Krátce se zamyslel kudy se má vydat dále a snad aby nabudil tok myšlenek sáhl do kapsy a vyndal ošuntelý starý notes.

„Kampak poutnícku, kampak?“ Na kameni vedle pomnícku drepel shrbený starec v prapodivném kabátu, jakoby ze stovek kuží roztodivných tvoru byl ušitý. „Dávné tajemství hledám, pantáto“ osmelil se ucitel oslovit dýmajícího kmeta. „Všichni poutníci hledají tajemství a pokání, stejne dnes jako pred stovkami let. Pamatuji se kdy se scházeli poutníci z dalekých kraju u našeho kostelíka za dob kdy míval ješte drevenou zvonicku a vedli k nemu schody pokání, pokory a víry ze všech svetových smeru. I tu slavnou pout kdy se zde vystrídalo šestero rímských verozvestu. Ta zacala s prvním spadlým lístkem a skoncila na svátek sv. Mikuláše léta páne devatenáctistého prvního“ Ucitel Sýkorka si prisedl na volný kus kamene a se zájmem poslouchal staríkovo vyprávení, které jen tu a tam prerušil potažením dlohé dýmky co trímal v pravé dlani. „A mužete mi o nem vyprávet?“

„Samosebou synku, je to jako by to bylo vcera. Ten poutní rok navštívilo naši vísku nekolik verících z cizích kraju. Od severu vystoupalo po širokých schodech Odpuštení, které meli na pet desítek stupínku k pokání se, na dvaadvacet poutníku. Od východu vedlo ku kostelu patnáct dlouhých stupínku Cistoty víry. Po nich ku mši svaté prišli dva poutníci. Za nimi dorazili do naší obce šestero verozvestu, kterí se zde zdrželi do pravidelné bohoslužby aby víru svou a ucení zvestovali místním. Artefakty které pak zanechali biskupství byly vloženy v schránku která zde je uschována od dávné neštastné události, která mela ves potkat a naštestí byla zažehnána. Schránka od té doby chrání naši vísku pred zlými duchy a pokušenstvím. Ze severu to byl Celio, Monaldo a otec Xever z Milána a po schodech cistoty z východu pak prišli páter Mercurio, otec Xivalldo z Venézie a poutník Crisostomo. Nekterí z nich se tu sešli a spolecne pak mluvili k místním, nekterí sami v kostele meditovali. Své stopy zde ale zanechali všichni a dodnes je známo na rozdíl od jiných poutníku i datum jejich príchodu. 5. ríjna dorazil první z nich – Celio, 6. pak Xivaldo, 28. ríjna Monaldo, 30. Crisostomo, v listopadu 25. prišel do vsi Mercurio a 27. listopadu poslední Xever. Témer všichni zde museli v místním hostinci strávit nekolik nocí aby se zucastnili bohoslužby, která se konná jen urcitý den v mesíci.“

No prátelé tady bych ukoncil vyprávení at nemáme listing na tri stránky. Vezte že ucitel Sýkorka nakonec odhalil kde je poklad ukrytý. Sice nejprve udelal malou chybicku když rovnal rímské verozvesty podle datumu jak prišli, pak ale pochopil že podstatnejší roli hrají jejich jména a tak je nakonec úspešne srovnal tak jak mel. Duležitou nápovedu k pocítání pak našel prímo u kostela Sv. Mikuláše. Naštestí u sebe stále nosil tabulku, podle které se dá urcit den v týdnu treba i sto let nazpátek a tudíž nakonec našel i schránku do které umístil minci ze staré certovské vesty, která stála na pocátku jeho dobrodružství o nemž bude vyprávet dalším generacím svých žáku s tresoucím se hlasem ješte za nekolik let. Vám se urcite také podarí dojít do cíle, jen vezte, že schránka na ocistu dávných hríšníku je urcena výhradne na výmenu mincí, drobných klenotku, erbovních a kultovních predmetu (vcetne GC, drobných TB, CWG a jiných vecí kultu geocachingu), nedávejte sem hracky z kinder a podobne. Do logbooku pak mužete zapsat jeden ze svých hríchu a tan vám následne s vykopením dvou nájemných vrahu bude smazán z nebeské kartotéky. Jen tak pro kontrolu - ciferný soucet finálky je 38. A na záver: budte na míste uložení mudlobdelí. Je sice stranou od domu, ale jeden v blízkosti preci jen stojí a muže mít zvedavé oci. Príbeh je plný faktu týkajících se historie Žercic vše ostatní se možná stalo, možná nestalo. Každopádne pokud byste meli zájem se dozvedet daleko více pak si skocte na http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDer%C4%8Dice_(okres_Mlad%C3%A1_Boleslav), nebo http://www.zercice.cz/.