Tradicka predevším pro
zastavení a posezení. Uvnitr najdete sbírku
Houlových básnicek – prosím
neodnášejte. Keš samotná je urcena na
shromaždování vašich
oblíbených nebo dokonce VAŠICH
básnicek, na kousku papíru, nebo trebas dovnitr do
cancáku napsaných. Prosím vymenujte jen veci,
ze kterých by mel Houla radost, tedy
žádné plastové hracky a podobne, a
samozrejme veškeré tradeovací a osobní
podpisové predmety.
A pokud na mohylu, která stojí
opodál, priložíte kamínek se
vzpomínkou na kohokoli, koho již nemužete potkat,
budeme jen rádi.
T.S. Pet Bedlouš a T.S.
Cita
Projel jsem hodne jednosmerných
tratí
a na poslední zalehnu
Co po mne zbyde? Clovek – ten se
ztratí.
Svet pred ním hlavu nesehnul...
(Egojá,
listopad 1989)
Houlu jsme poprvé potkali nekdy v roce 84
nebo 85, na lednových zlatokopeckých hrách,
které jsem porádal na trampské rícce
Javornici, u kempu Lochneska. Ani nevím, s kým
prišel, ale tak nejak na našich akcích už
zustal.
Houla, roztomilý drobník s
knírkem, širákem a psem Máslem, to
podle barvy, pes to byl fešák, s obojkem z
indiánských korálku. Houla s
nenapodobitelným falešným
pobrukováním, ale co, zpívání,
to miloval. Houla s nadhledem a vráskami smíchu.
Vubec jsme netušili, co je to za slavnou
Portovní osobnost, a i kdyby, popravde by nám to bylo
jedno. O Porte jsme si, skalní trampi, mysleli své a
o lidech okolo víceméne taky. Houla mel rád
tichou poetiku písnicek bratru Ebenu a za to si od
nás, drsných odkojencu Wabiho Tempa di vlak, vytrpel
své – ješte abysme do nej ryli kvuli
folkové megaakci.
No, a nakonec tak nejak utrpel i úcast na
naší trampské svatbe.
To byla taky kocicina: nejak jsme si,
nezávisle, domluvili hned tri
oddávající. No což, z prvních dvou
jsme nemeli hlavu, to byl šerif a knez, ale chudák
Houla musel nakonec zastupovat trampského predsedu MNV,
jiná funkce na nej nezbyla. Nesl to, jak vidno na
vybledlých fotkách, statecne, a jeho proslov do
srdcí a uch novomanželu vážnost obradu
nesmlouvave narušil.
Pak padla revoluce, kterou jsme nic
netuše strávili na potlachu, na který nikdo,
kdo to mel blíže než my a nemusel na vlak
utíkat už po poledni, nedorazil. Na Rakovnicko jsem se
dostal až za pár týdnu. Vyskocil jsem z vlaku,
mel jsem tri hodiny cas na další autobus, a kolem
klubu v kulturáku, který Houla pomáhal
zakládat z niceho a kam mu pak komancové zakazovali
prístup, jsem spechal k jeho paneláku, vybehl schody
a dvere otevrela manželka, za ní ty jeho malý
decka.
„Je Houla doma?“, ptám se,
blbe, nic zlého netuše. A odpovedela mi
zaraženýma mokrýma ocima, „Standa pred
pár dny skocil pod vlak...“
Nejspíš neunesl, co zla kolem se
vyrojilo. Deprese ho honily už delší dobu, jak
najdete v jeho básnickách, a po otevrení
seznamu kdekdo z nás neverícne koukal na jména
kamarádu. Je mi naprosto jedno, proc se to stalo: ale Houla
s námi najednou nebyl.
Z vandru nic nebylo, vrátil jsem se domu.
Ráno jsem sebral psa a vylezl na oblíbený vrch
Kohout, nad Dobrkovskou Lhotku, kde jsem miloval klid
vyrovnané a smírené krajiny, a stranou cesty
postavil asi metrovou kamennou mohylu. Pochybuji, že v techto
kopcích kdy Houla byl, ale což už. Líbilo
by se mu tady.
Stanislav Zárybnický –
Houla, kamarád, tramp, básník, psavec,
vydavatel. Narozen v Cechách 19. února 1952,
odešel 11. prosince 1989.
Pes Máslo ho následoval o
mesíc pozdeji.
http://www.folktime.cz/povidky/stanislav-zarybnicky-houla.html