Kolovec
Obec Kolovec
Vesnice Kolovec leží na úpatí Šumavy, zhruba patnáct
kilometru severovýchodne od Domažlic. Již odpradávna je
spojena s výrobou keramiky.V roce 1890 v Kolovci pracovalo ve 43
hrncírských dílnách 80 zamestnancu. Tak vysoká koncentrace
hrncírských dílen v malém mestecku s 1337 obyvateli byla podmínena
hojným výskytem hrncírských jílu v okolí, které byly vhodné k
výrobe keramiky. Po roce 1890 zacal však pocet dílen strme
klesat v souvislosti s konkurencí továrních výrobku zejména
smaltovaným zbožím. V roce 1912 bylo v Kolovci 8 dílen, v roce
1938 3 dílny a po roce 1945 jen dílna jediná, dílna rodiny
Volfu.
Kolovecska keramika
Tradice kolovecské keramiky z rodu Volfu sahá až do roku
1785. Od tohoto roku je zde hrncírská tradice rodu Volfu predávána
z otce na syna a to již sedmou generaci. Rodinnou tradici
založil /I./ Lambert Wolf, dále pokracovali /II./
Kašpar Volf, /III./ Václav Volf, /IV./ František
Volf, /V./ Rudolf Volf, /VI./ Rudolf Volf, /VII/ Martin Volf. V
soucasnosti keramiku vyrábejí poslední dve generace Rudolf a Martin
Volfovi spolecne s manželkou Rudolfa Libuší, která
vyrobené zboží maluje. Dílna, ve které se dodnes vyrábí,
pamatuje Františka Volfa, který ji v dome c.p. 1 zrídil v
roce 1898 poté, co se do nej priženil.
Znaky keramiky
Kolovecská keramika je charakteristická svým cervenohnedým
strepem a tradicním dekorem. Pozná se práve cervenohnedým
zabarvením a jednoduchým zdobením, jež si vystací se zelenou,
cernou a bílou barvou. Od roku 1900 se stala tradicí i výroba tmave
modré keramiky. “Jejímž zavedením do výroby se
snažil František Volf zareagovat na pokles odbytu tím,
že bude vyrábet zboží fajnovejší.“ Tato
keramika se ve své dobe príliš neujala. V roce 1990 Rudolf a
Martin Volf její výrobu obnovili.
Všechny výrobky jsou vyrábeny rucne a do dnešních
dnu jsou dodržovány puvodní technologické postupy. Volfovi
nechávají jíly dva až tri roky odležet (tedy rozkládat)
na dvore, aby byla hlína tvárnejší. Jíly smíchávají v
patricných pomerech rucne. Pri zpracování hlíny používají
pouze jeden stroj, 150 let starý šnekový lis. Ten hlínu
stlací do takzvaných predtažku, jakýchsi polotovaru pro
samotné vytácení na hrncírských kruzích. Až do roku 1968 kruhy
pohánela nožní síla, poté už elektrická. Hrnky, mísy ci
treba vázy se pak minimálne deset dnu suší na nekolika
deskách umístených pod stropem dílny, ve které se proto celorocne
topí v kachlových kamnech. Pak už prichází na radu dekorace a
první výpal, po kterém keramika získá charakteristickou
cervenohnedou barvu. K dekorování se používá prastarého
hrncírského nástroje tzv. kukacky - nádobka vytocená též z
hrncírské hlíny, do které se zasune brk, kterou se malují
jednoduché geometrické obrazce typické pro kolovecskou keramiku.
Následuje glazurování a druhý výpal. Díky všem temto
jedinecnostem si v roce 2001 kolovecská keramika zasloužila
titul „Nositel tradice lidových remesel“. Do roku 1918
se prevážná cást výrobku prodávala do sousedního Bavorska. V
soucasné dobe je témer veškerá produkce rodinné firmy
prodána ve vlastní prodejne, ve kterém se nachází dílna s výrobními
prostorami.
Osobité pojetí vytvorilo z Kolovce jedno z
nejzajímavejších a nejvýznacnejších stredoevropských
hrncírských stredisek. “Kolovecská mísa„ je
uložená i ve sbírkách Národního muzea v Praze. Je zdobena v
horní tretine jednoduchým nebo zdvojeným pruhem ornamentu, který je
jednoduše geometrický. Odkazuje na schématické pojetí
rostlin pri použití pouze trí barev.
Zdroj: muzeum-kolovec.cz, sedmagenerace.cz -
Dagmar Smolíková, Vladimír Scheufler - Dejiny chodské keramiky