START
N 49° 06.695 E 017° 14.061
Nad vchodem sklepa jsou vytesány tri nápisy. Nejmladší = „ABCD“. Vyluštením získáte.
FINAL STAGE
49° (C)(B-1).(D)(2*A+D)(D-A)
17° (A)(B-D+A).(A)(2*D+A)(D+A)
V chribských lesích bylo vždy dostatek kvalitního tvrdého dreva a levné pracovní síly. Tato kombinace dala vzniknout malým sklárnám, které poskytovaly obživu zdejším obyvatelu a zisk majitelum panství. Rozvojem skláren docházelo k pálení velkého množství dreva, které melo za následek vydání drevarského zákona z roku 1754, který stanovil pravidla kácení lesu a zakazoval vývoz dreva do zahranicí.
STARÉ HUTE
Datum založení sklárských hutí není presne známo. Jednou z nejstarších zpráv, která dokládá existenci skláren, je matricní záznam z roku 1670, který uvádí, že v tomto roce zemrel jistý poddaný sklár ve stárí 71 let. Nejstarší dochovaná kontrolní kniha príjmu a vydání manufaktury pochází z roku 1783, která patrila Petrvaldum a byla nazývána Buchlovskou sklárnou. Velký rozvoj sklárny nastal po roce 1814, kdy ji dostal do nájmu buchlovský židovský podnikatel Izák Reich. Nájemce se zavázal obnovit provoz, opravit budovy, za bezplatné dodávání stavebního dreva a pracovní síly. Podnikavému Reichovi se podarilo výrobu skla oživit a v úsilí dosáhnout co nejvetších zisku nedbal na nájemní smlouvu a prekracoval težbu dreva, které také rozprodával. Díky tomu se nekolikrát dostal do soudního sporu s Berchtoldy. Reichovy deti pokracovaly ve sklárském podnikání, postupne si najímaly další sklárny na Morave –Korycany, Vleké Karlovice, Protivanov, Kyjov, Karolinku, Mariánskou hut atd.Vzhledem k odlehlosti a dopravní neprístupnosti byla sklárna na Starých hutích v roce 1876 zrušena. Dnes na míste skláren stojí velká lípa. V nedalekém potucku (Stupavka, Kyjovka…) a na louce pred lípou mužete najít fragmenty sklárské výroby – hrubé sklo + strepy. „Na podzim bývá louka rozrytá divocáky a vydává sklárské svedectví:)“
STUPAVA - SKELNÁ HUT
Stupavská sklárna se nacházela v údolí po proudu Kyjovky asi 2 km jihozápadne od obce. V 2. pol. 18. stol. produkovala i výrobky z módního mlécného skla, místne zvaného "porcelánové“. Po zastavení práce v okolních skelných hutích koncem 19. století se obyvatelé živili chudým zemedelstvím, drevarstvím a pálením dreveného uhlí, cástecne také perletárstvím. Dnes se dochoval na míste skláren soukromý dum a velký sklep – taktéž zde mužete nalézt kousky skelného materiálu.
VÝROBA SKLA
Lidé znají sklo už od pradávna. Blesk napríklad zanechával na písecných pouštích zvláštní rourovité útvary, kterým se ríká fulgurity. Je to obycejný ztavený písek. Ztuhnutím žhavé sopecné lávy vzniká také prírodní sklo - obsidián, z kterého si lidé už v praveku vybrušovali nástroje a figurky. Nejstarší doklady o pokusech, jak vyrobit sklo tavením písku, pocházejí z Egypta. Už 4 tisíce let pred naším letopoctem vyrábeli Egyptané ze skla šperky, které tavili z kremenného písku, vápenných morských lastur a sodíku. Pozdeji delali i nádoby. Hlinená jádra potahovali sklovinou, nanesené sklo v ohni ztavili a nakonec hlinený válec odstranili. V prvním století pred naším letopoctem získali sklári veliký vynález - sklárskou píštalu. Prý to byli Rekové nebo Fénicané, kterí zacali sklo foukat. Foukání zdokonalili Rímané a od nich se tato technika dostala postupne do celé Evropy. Ve 12. století našeho letopoctu byli vynikajícími sklári Benátcané a od 14. století se datuje proslulost ceského skla. Aby se z písku utavilo sklo, pridávají k nemu sklári nejaké tavivo, napríklad sodu. Ovšem takové jednoduché sklo má velikou nevýhodu. Je snadno rozpustné ve vode. Je to totiž vodní sklo. To se používá pri vymazávání kamen šamotem a nebo se do neho mohou nakládat treba vajícka. Aby se sklo ve vode nerozpouštelo, pridávají sklári k písku a sode ješte vápenec. Nejduležitejší suroviny pro výrobu skla jsou písek, vápenec, soda, strepy ze starých láhví a ruzná barviva. Drtice strepy rozdrtí a všechny suroviny putují po dopravnících do velikých sil. Tyto zásobníky mají na spodu šoupátka a automatické váhy peclive odmerují patricné množství každé suroviny. Odvážené dávky písku, vápna, sody, strepu a barviv odnáší pás do velké kovové míchacky, která vše dukladne promísí. V tomto okamžiku vzniká základní smes pro výrobu skloviny, které sklári ríkají kmen. Ten dopraví do veliké nádrže z žáruvzdorných cihel - do sklárské vany. Obsluhuje ji tavic se svými pomocníky, který rídí postup tavení a reguluje teplotu. Modrým ochranným sklem pozoruje hladinu, která se zvedá ve žhavých puchýrcích podobných bublinám bahenních sopek. Sklovina se musí pri tavení patricne procerit, to znamená zbavit bublinek. Musí se táhnout jako med, aby se dala tvarovat. K lepšímu tavení pomáhají práve strepy. Moderní sklárské vany jsou vyhrívány plynem nebo elektricky. Dríve pod nimi sklári topili drevem nebo uhlím. Sklári mají celou paletu barev. Cernou, modrou, fialovou, cervenou, žlutou, ale láhve bývají zpravidla hnedé nebo zelené. To proto, že slunecní svetlo má velikou moc menit látky. Kdyby byly nekteré tekutiny uskladneny v láhvích z cirého skla, snadno by se kazily, menila by se jejich barva a chut. Nejlépe je chrání hnedá. Hnede zbarvuje sklo železo s manganem. Když výroba láhví zacínala, tocilo se kolem jedné lahvicky pet lidí. První nabíral sklovinu z pece, druhý ji vzal píštalou a vyfukováním, ruzným dreveným i kovovým náradím jí udeloval predbežný tvar, který pak v drevené forme foukáním dokoncoval. Tretí kleštemi formu svíral a rozevíral, ctvrtý hotové láhve odnášel a pátý pripravoval formy. Dbal na to, aby byly dobre namocené ve vode, vysypával je moukou, aby forma z hruškového dreva vydržela, neshorela a sklovina se nelepila na stenu. Mezi žhavou sklovinou a stenou formy se pri formování vytvorila vrstva koure a páry, ta formu chránila. Protože bylo ve sklárne celý rok teplo a mnoho mouky, žilo zde velké množství ruzného hmyzu - nejvíce cvrcku. V moderní sklárne na výrobu láhví stojí velká automatická linka, která vyrobí pres 3,5 tisíce láhví za hodinu. Sklovina tece do dávkovacího zarízení, které otvorem ve dne protlacuje a odstrihává patricne velké žhavé kapky. Ty strídave sklouzávají pohyblivými žlaby do kovových forem foukacího automatu. Ze žhavé kapky se nejprve v jedné forme vytvorí základní tvar, který se pak v druhé forme vyfoukne do konecného tvaru láhve. Pak se forma rozevre a ješte žhavá láhev vyjede na pás. Ten ji rychle odnese do tunelu chladící pece. Sklo se totiž pri ochlazování smrštuje. Nejdrív se ochlazují vnejší steny, kdežto vnitrek láhve zustává žhavý. Vnejší steny se smrští, stáhnou, vnitrní cást je roztažena. V láhvích vznikají tahy a tlaky a to, cemu se ríká pnutí. A výsledek? Láhev praskne. Když vyjede z automatu, má ješte teplotu 1200 stupnu, a tak teplota haly sklárny, i když je tu skoro tropické vedro, je pro ni hotovou lednicí. Proto musí láhev tak rychle do tunelu chladící pece, na jehož pocátku je práve taková teplota, jako je teplota láhví, které vyšly z automatu. V tunelu proto dochází k postupnému ochlazování. Na konci vyjíždejí z tunelu láhve natolik chladné, že už jim žádné nebezpecí nehrozí. Na bežícím pásu však ješte zustávají, protože musejí projít technickou kontrolou. Citlivé prístroje vyradí všechny vadné láhve, které se pak opet zužitkovávají pri výrobe skla. Láhve, které jsou bez vady, pokracují dále na tzv. nástupište, kde podavac odsaje z láhví vzduch, zdvihne je a dopraví do krabice, které se pak vrší na palety. Sklo se dnes používá v mnoha oblastech - od obycejného skla v okne až po speciální laboratorní sklo, které musí odolávat treba kyselinám nebo vysokému žáru. Výroba každého druhu skla se liší od výroby lahvového skla, ale to základní - sklárský kmen je témer stejný.
